Článek
Za rozpoznávání a odhalování svých potřeb býváme společností, zejména pak svým nejbližším okolím, odsuzováni, a tak raději nic neříkáme napřímo a spoléháme na to, že si druzí domyslí (tomu říkáme manipulace). Zejména ženy bývají citlivé na kritiku. Po staletí je představa ženy spojována s obětováním se a popíráním vlastních potřeb v zájmu péče o druhé. Protože bývají ženy vedeny k tomu považovat péči o druhé za svou největší povinnost, naučily se v mnoha případech přehlížet své vlastní potřeby, což neznamená, že by je neměly… Často se na mých seminářích věnovaných nenásilné komunikaci objevuje téma války o domácí úklid (ať už mezi partnery nebo mezi rodiči a jejich dětmi).
„Je to bohužel klasická rozepře, kdy si moje máma připadá jako služka a osočuje mě z toho, že nic nedělám,“ povídá dospívající slečna.
„Tak jsem jí řekla, že nevím, co po mě chce, ať si to nejdřív rozmyslí, a pak mi řekne, co ode mě vlastně potřebuje, na to mi odpověděla, že s tím mám jít do prdele a takhle mám mluvit s dětma nebo s lidmi v práci, přitom jsem pátrala po potřebách, jak jste říkal…“ Ve skutečnosti nepůjde o úklid, reaguje-li matka tímto způsobem…
„Dozvěděla jsem se potom, že mi nechce říkat, co mám dělat, že potřebuje, abych to udělala sama od sebe…“ Sama od sebe… Kdy? V jaké kvalitě? Jak často? Nabízí se plno otázek… Spoléhat se na to, že mé přání (nevyslovené) někdo sám od sebe splní je cesta do pekel, nemusím se totiž nikdy dočkat, a tak řada mých klientů čeká léta letoucí… Sdělíme-li naše potřeby, zvyšujeme šanci na jejich naplnění, vyžaduje to jedno, své potřeby odhalit a tedy strávit nejprve nějaký čas sám se sebou… Jak často trávíme čas sami se sebou, se svými myšlenkami? Nemyslím teď ten čas, kdy sedím v tramvaji a projíždím Seznam médium na telefonu, ale ten skutečně strávený čas…
Jak tedy zareagovat na slova matky: „Já si tady připadám jako služka, ty se jen válíš a nic neděláš…“? Co třeba prostě a jednoduše takto: „Není mi příjemný, když mi říkáš, že nic nedělám a jenom se válím (sebeotevření), z tvých slov vnímám, že jsi unavená (empatie) a potřebuji vědět, proč mi to říkáš (pátrání po porozumění - potřebě).“ Slečna v úvodním dialogu udělala chybu v tom, že řekla matce „řekni mi, co potřebuješ“, kdyby to matka věděla a uměla sdělit, patrně by to řekla. Slečna se tak dopustila stejného komunikačního stylu, použila rozkaz vůči matce - není divu, na agresi se reaguje agresí, matka se snaží dceru manipulací přimět k úklidu a dcera se snaží rozkazem přimět matku ke sdělení potřeb… A jsme ve válce, která nemá řešení… A jak tedy z toho ven?
- Zůstaňme sami u sebe, pátrejme po svých potřebách a svá přání zveřejňujme - zvyšujeme tím šanci na jejich uspokojení.
- Vyjadřujme spíše to, co si přejeme, aby druzí dělali, než to, co si nepřejeme.
- Druhé žádejme o konkrétní činy, které mohou udělat, žádat své děti o větší „zodpovědnost“ se informace příliš neurčitá.
- Nepřebírejme odpovědnost za něco, za co jí ve skutečnosti mít nemusíme.
