Článek
„Tady je ale hrozný nepořádek,“ povídá rodič svému dítěti. „Není, to má svůj systém,“ odpovídá drze puberťák a loví pod postelí oblíbené tričko… „Měl by sis uklidit,“ nevzdává se matka… „Ty si uklízením posedlá,“ odpovídá dcera a věnuje se mobilnímu telefonu, který je zajímavější než výraz matky.
„Vzdávám to, on ten nepořádek prostě nevidí…“ stěžuje si klientka na úvodním sezení… a může mít pravdu.
Vnímání toho, co je pořádek, je ryze subjektivní, proč ho vlastně potřebujeme? Proč v někom nepořádek vyvolává úzkost? Souvisí to s lidskou potřebou bezpečí a jistoty, přehled ve věcech nám dává bezpečí. Co když se ale někdo ve svém pořádku vyzná? Umíme přijmout toho druhého a respektovat jeho vidění světa? To jsou otázky, které je třeba klientům pokládat, pojďme ale zpět k našemu rozhovoru.
„A co je pro vás nepořádek?“ doptávám se…
„Prostě bordel…“ rozčílí se klientka a začne popisovat, že je všude všechno roztahaný…
„Kdybych byl slepý a přišel k vám domů, jak byste mi to popsala?“
„No oblečení má na zemi, špinavý hází pod postel, nevynesený odpadkový koš, neuklizený učení…“
„A co dceři říkáte?“
„No většinou upozorním, že tady je hrozný nepořádek, že by si měla uklidit, že nemůžu všechno uklízet já, že jsem na všechno sama a ať se do mě vcítí… Ona mi ale odpovídá, ať neuklízím a že jsem matka manipulátorka, to se pak vždycky pohádáme.“
Řekneme-li dítěti „tady je ale hrozný nepořádek“, dopouštíme se hodnocení, nevyjadřujeme, co se v nás odehrává a co potřebujeme, nesnažíme se ani porozumět komunikačnímu partnerovi, manipulativní větou „měl by sis uklidit“ nebo „na všechno jsem tady sama“ situaci nepomůžeme, váš puberťák vás právem nazve matkou manipulátorkou… A jak tedy na to? Vyjádřete spíše to, co chcete, než to, co nechcete; buďte důsledně konkrétní a posuďte práva vás obou. Má dítě právo mít ve svém pokoji „svůj pořádek“? Zcela jistě má. Má rodič právo po dítěti chtít, aby měl ve svém pokoji „jeho pořádek“? Právo chtít ano… Práva jsou v tomto případě spíše ve prospěch dítěte, proto je vhodné zvolit spíše jinou formu komunikace, co třeba takto:
„Aničko, rozčiluje mě (vyjádříme emoce), že máš oblečení na podlaze (konkrétní popis), přála bych si, aby všechno oblečení bylo složené ve skříni, protože mám strach, že když přijde návštěva a uvidí to, budou si o mně myslet, že jsem špatná matka…“
