Článek
Je tak jednoduché vyjádřit svou emoci tím, že obviníme něco, čeho jsme sami součástí? Na systém se dá totiž svalit téměř vše. Máte malou výplatu? Může za to systém. Přijde vám, že děláte nesmyslnou administrativu? Může za to systém. Co to vlastně je systém? Ptám se často svých klientů jako tento týden jedné mladé paní na úřadu městské části v Praze.
„No systém je to, co mi tu vadí, pořád se musí vyplňovat nějaké tabulky. Rozbije se Vám monitor a tři lidi přijdou posoudit, jestli je opravdu rozbitý, a měsíc se schvaluje, než dostanete nový… Nebo ty odměny, nemůžete je dostat jenom tak, že dobře děláte svou práci, ve státním jí musíte dostat za nadprůměrné osobní ohodnocení od nadřízeného, a když peníze nejsou, vydá se pokyn, že to nadprůměrné ohodnocení nesmí nikdo dostat, a tak se stane, že jste několik let prostě průměrní nebo vám dají pár stovek,“ popisuje paní.
Systém je jakýsi neviditelný nepřítel, někdo nahoře, kdo ovlivňuje náš život, neuvědomujeme si, že tím neustálým „brbláním“ se stáváme součástí toho systému. Jeho nepostradatelným kolečkem. Systém je vlastně jenom jakýsi panáček v naší hlavě, který nahlodává naší lidskou pohodlnost…
„Mluvíte o tom, co Vám ten systém bere, ale povězte mi, co vám ten systém dává…“ pokládám otázku a upřeně se dívám na klientku.
„Tak určitě to je jistota práce, prostě Vám přijde výplata každý měsíc a nikoho moc nezajímá, co děláte, nikdo po vás nedupe… Je to taková hra na práci a 20. to cinkne. Jsou i dny, kdy prostě ta práce není a jenom si to tu musíte odsedět… Určitě je super, že když jste nemocní, není žádný problém, chcete k lékaři, taky není problém, nikdo to neřeší, musí sedět hlavně docházka a být v pořádku všechny papíry. Pro mě je strašně důležité, že vím, že po 16. hodině je konec a ani minutu víc, že bych byla po pracovní době na telefonu, to vůbec. To beru za velký benefit,“ vypráví klientka.
„Napadá mě, že kdyby ten systém byl efektivní, jak si přejete, tak byste ale přišla o všechny ty výhody, které zmiňujete… Efektivní systém neumožňuje, abyste v práci nepracovala, nebo pracovala napůl. Nebo ano?“
Klientka se na chvíli zamyslí a po chvíli pokývá hlavou. Každý z nás je součástí několika systémů, ať už v práci, rodině, nebo ve volném čase. Jedině prostřednictvím sebe sama můžeme ovlivnit ku prospěchu celý systém, hybatelem změny jsme my, systém sám se nikdy nezmění… A tak se často klientů ptám na to, co bude, až ten systém začne fungovat…
A oni na to většinou odpoví, že si to nedovedou ani představit, a už zase mluví o tom, co nefunguje. S klienty se snažíme rozvíjet spíše to, co funguje a toho dělat víc a vracet je k sobě samému jako k tomu kolečku v systému, které se musí promazávat, aby mu bylo dobře. Štěstí nezávisí na těch druhých, štěstí je systém našeho myšlení.
