Článek
„Paní učitelko, Honza mi plivnul do jídla…“
„To není pravda,“ ohradí se Honza, „ona si začala a hodila mi tam vlas…“
„Mně to jenom omylem upadlo, co kecáš, ty si po mě hodil okurku už ve frontě…“
„Co to meleš, kdo po mě mrsknul včera to rajče, hm?“
Co dělá paní učitelka? Většinou vybere jednu z následujících variant:
- Protože Honzu zaručeně „zná“ a ví, že je pěkné kvítko, uvěří verzi dívky a Honzu potrestá. Nebo straní spíše Honzovi a osolí to té nepříjemné holce, která pořád jenom ječí a vyvolává konflikty.
- Paní učitelka pronese obecnou frázi typu „nehádejte se“ a situaci hodí „do autu“.
- Paní učitelka začne pátrat po tom, kdo si začal.
Všechny varianty jsou pochopitelně chybné, proč? První varianta narušuje jednu ze základních lidských potřeb, tou je potřeba spravedlnosti, pedagog by měl situaci posuzovat objektivně a nedat na své subjektivní dojmy nebo minulé zkušenosti s konkrétním dítětem. Druhá varianta problém jenom odsune a později se nám vynoří v kolektivu znova, navíc může vést ke ztrátě důvěry mezi pedagogem a dítětem. A třetí varianta? Ta je vůbec nejhorší, vy totiž nikdy nezjistíte, kdy komunikační transakce mezi dvěma lidmi začala… Určitě znáte hádky typu „A ty si před 5 lety schválně nejel k tchýni na chatu“ – Paul Watzlawick, který se zabýval lidskou komunikací, to nazývá fázování sledu událostí a dodává, že komunikace jako taková je nepřetržitý sled výměn podnět – reakce. Odpověď osoby B na podnět osoby A je zároveň novým podnětem pro A, na který A odpovídá, což je z hlediska B nový podnět. Uvedeme si to na příkladu.
„On mi ráno hned říká, že jsem namyšlená a směje se, když při hodině mluvím, tak mě to štve, že po něm hodím občas rajče na obědě nebo mu jednu majznu,“ povídá dívka.
„Ona po mě pořád něco hází nebo mě strká loktem, tak jí za to nadávám, se nedivte,“ povídá chlapec.
Zatímco dívka vidí počátek v chlapcově nadávkách a posměškách a své chování popisuje jako reakci na chlapcovo chování, chlapec naopak vidí počátek v tom, že ho dívka strká a své slovní výpady vnímá jako logický důsledek toho, že ho napadá. Kdo má pravdu? Kdo je viník a kdo oběť?
Jakékoliv otázky jsou zbytečné, protože na ně nelze definitivně odpovědět (může být tolik příčin, kolik bude pozorovatelů). A jsou nebezpečné, protože nenabízejí řešení, ale utvrzují konflikt (většinou vedou k obviňování, což je nejjistější cesta, jak zablokovat jakoukoli pozitivní změnu). Komunikační zásada pro náš případ tedy zní: „Nehledejte příčiny problémů, hledejte možnosti, jak z toho ven.“
Zdroj:
WATZLAWICK, Paul, Janet Beavin BAVELAS a Don D. JACKSON. Pragmatika lidské komunikace: interakční vzorce, patologie a paradoxy. Hradec Králové: Konfrontace, 1999. ISBN 80-86088-04-9.
