Článek
Před válkou
Narodil se 26. března 1908 v rakouském Altmünsteru. Jeho dětství nebylo moc hezké, otec syna často brutálně bil, za což ho Franz nenáviděl a měl z něho strach. Otec nakonec v roce 1916 zemřel na podvýživu. Aby pomohl živit rodinu, naučil se Franz hrát na citeru a dával hudební lekce. Vyučil se tkalcem a v tomto oboru se dokonce stal mistrem.
Nakonec se však rozhodl změnit zaměstnání a v roce 1930 se přestěhoval do Innsbrucku, kde se přihlásil k rakouské federální policii. Zde v roce 1931 poznal svou budoucí ženu Theresu, se kterou měl tři dcery: Brigitte, Renate a Isolde. Poté několik let sloužil u dopravní policie. Je paradoxem, že to byl on, kdo v roce 1935 odhalil tajný sklad nacistických zbraní, což mu vysloužilo medaili a povýšení ke kriminální policii, u které sloužil ve městě Wels.
Akce T4
Po tom, co v roce 1938 Německo bez větších problémů obsadilo Rakousko, Franz Stangl, pravděpodobně díky známostem, přečkal čistku v policejních sborech a stal se příslušníkem Schutzpolizei v Linci. V tomto období vstoupil do SS a získal hodnost Hauptsturmführer(kapitán). V roce 1940 ho převeleli do Berlína, kde byl jmenován zvláštním policejním komisařem Všeobecné nadace pro ústavní péči. Tento zdánlivě bohulibě znějící název nebyl nic jiného než kouřová clona nad jednou z prvních nacistických organizovaných masových vražd. V podstatě se jednalo o program řízené eutanázie, v němž se nacisté zbavovali mentálně a fyzicky postižených lidí. Zde Stangl poprvé prokázal své výborné organizační schopnosti.
Velitelem v Sobiboru
V roce 1942 se Stangl stal velitelem vyhlazovacího tábora Sobibor na území předválečného Polska. Neobešlo se to však bez nedorozumění, alespoň podle Stanglovy poválečné výpovědi. Původně mu totiž údajně bylo řečeno, že má jít o zásobovací tábor pro armádu. Když se dozvěděl, k čemu má být zařízení ve skutečnosti určeno, váhal, dokonce zvažoval i útěk, Sobibor byl totiž zahrnut do Akce Reinhard, jejímž cílem byla likvidace Židů žijících v polském Generálním gouvernementu. Přijmout funkci velitele se Stangl rozhodl po slovech inspektora koncentračních táborů Akce Reinhard Christiana Wirtha, který prohlásil: „Když se to tady někomu nelíbí, může klidně jít – ale pod zem!“
Stangl sám sebe přesvědčil, že je pouhým pěšákem, který jenom plní rozkazy. S vervou se pustil do práce, značně urychlil dostavbu tábora a v polovině roku 1942 se Sobibor stal plně provozuschopným. Stangl táboru velel do září 1942 a za jeho působení zde bylo zavražděno asi 100 000 lidí. Když jeho žena zaslechla zvěsti o tom, co se v táboře odehrává a konfrontovala ho, odbil ji Stangl s tím, že jde o služební záležitost, ale že pokud se v táboře děje něco zlého, on s tím nemá nic společného.
Velitelem v Treblince
Vrchol Stanglovy „kariéry“ přišel s převelením do dalšího z táborů Akce Reinhard, do Treblinky. Stangl Treblinku přebíral v září 1942, a svůj příjezd do tábora popsal jako výjev z Dantova pekla. Brodil se prý penězi, šperky a šatstvem. Táborem se linul nepopsatelný zápach z rozkládajících se mrtvol, kterých se všude válely tisíce. Opilí dozorci se veselili s ženami a odevšad se ozývala střelba.
Stangl se okamžitě pustil do práce a začal tábor dávat do pořádku. Nařídil vydláždit cesty, vysázet květiny a upravit nádraží. Z Treblinky se za jeho velení stala nebezpečná past, která dokázala zlikvidovat až 15 000 lidí denně. Byla nejvýkonnějším táborem z Akce Reinhard, a po táboře Auschwitz – Birkenau druhou největší továrnou na smrt v dějinách. Tenhle „úspěch“ Stanglovi vynesl ocenění nejlepšího táborového velitele v Polsku.
Itálie
V roce 1943 došlo v Treblince ke vzpouře, při níž dokázalo utéct několik desítek vězňů, a Stangl byl společně s mnoha dalšími účastníky Akce Reinhard přeložen do Terstu, kde měli bojovat proti partyzánům. Sám byl přesvědčený o tom, že se jich nadřízení chtěli zbavit jako nepohodlných svědků vraždění. Stangl však přežil a na začátku roku 1945 se vrátil do Rakouska.
Konec války a útěk
Stangl se na konci války ukrýval u svého známého, ale na udání některého ze sousedů ho zatkli vojáci americké armády. O jeho podílu na vraždění židů v té době nebylo nic známo, jelikož nezůstalo mnoho přeživších, byl tedy vyšetřován „pouze“ pro svou protipartyzánskou činnost na Balkáně a v Itálii. Později vyšla najevo jeho účast na Akci T4, začal být tedy rakouskými úřady vyšetřován i v tomhle směru.
30. května se mu podařilo z vězení uprchnout, na útěku dokonce vystupoval pod svým pravým jménem. Dostal se až do Sýrie, kde v Damašku začal pracovat v textilce. Nakonec za ním přijela i jeho žena, která vůbec neskrývala, za kým jede, přesto jí nebylo nijak bráněno v odjezdu. V roce 1951 se rodina přesunula do Brazílie, kde Stangl začal pracovat pro firmu Volkswagen, přičemž stále používal svoje pravé jméno.
Soud
Zatykač na Stangla byl v Německu vydán v roce 1960, v Rakousku o rok později. I přesto, že se Stangl nijak neskrýval, uběhlo dalších šest let, než byl zatčen. Soud v Düsseldorfu shledal Stangla vinným z podílu na vraždě nejméně 400 000 lidí, nicméně obětí s největší pravděpodobností bylo násobně víc. 22. prosince 1970, dlouhých 25 let poté, co skončila největší systematická likvidace civilního obyvatelstva v dějinách, byl vyřčen rozsudek: doživotí!
Závěrečná bilance a smrt
Stangl byl válečný zločinec, o tom není sporu, i přesto se však z obrazu jiných válečných zločinců své doby poněkud vymyká. Sám tvrdil, že proti židům osobně nic neměl, podle svých slov je bral pouze jako náklad. Nebyl to žádný sadista, nikdy neuhodil vězně, na rozdíl od svých podřízených se nevyžíval v jejich týrání. S největší pravděpodobností osobně nikdy nikoho nezabil. Chodil vzorně upravený, usmíval se, za všech okolností přívětivý. Zároveň se však stal spolehlivým organizátorem masového vraždění a nikdy si nepřipustil svou individuální vinu. Taky byl pyšný na to, co dokázal vybudovat. A z toho mrazí v zádech ze všeho nejvíc – jeden z nejefektivnějších nacistických vrahů byl hrdý na svoji práci.
Franz Stangl zemřel ve vězení 28. června 1971 - pouhý půlrok po svém odsouzení - na infarkt. Zněl mu v posledních chvílích v uších jako ozvěna zoufalý křik jeho obětí? Možná ano, a možná taky ne.
Zdroje:
