Článek
Železná opona a Pohraniční stráž
„Tatínku, kdo žije za tím ošklivým vysokým plotem s ostnatými dráty? – My, chlapče, my.“
Známá průpovídka z dob socialismu už zlidověla, i po letech však zní stejně děsivě.
Budování železné opony bylo zahájeno v roce 1951. Na uzavření státní hranice tehdejší komunistický režim s maximální prioritou vynaložil obrovské množství finančních i materiálních prostředků a lidských zdrojů. Podél hranice se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem, byla vybudována soustava strážních věží a další infrastruktury jako byly budovy pro Pohraniční stráž, nejrůznější cvičiště a stanoviště, včetně pozemních komunikací.
Zpočátku byl podél hranice natažen plot z ostnatých drátů, který v roce 1968 vystřídal dvojitý drátěný plot. V některých místech bylo hraniční pásmo zaminováno různým typem nášlapných min. Od roku 1952 až do poloviny šedesátých let byl hraniční plot pod elektrickým napětím.
Pohraniční stráž byla ozbrojená složka, zřízená podle zákona o ochraně státních hranic, fungující mezi léty 1951 a 1991. Oficiálně měla chránit státní hranice proti nepřátelským silám, ve skutečnosti však sloužila především k zamezení útěkům z komunistického Československa. Příslušníci Pohraniční stráže za dobu své působnosti zabili stovky lidí.
Léta omílaným mýtem je pak vysoký počet příslušníků Pohraniční stráže padlých během střetů s narušiteli hranice. Během výkonu služby zemřelo 654 pohraničníků, z toho naprostá většina při dopravních nehodách, sebevraždou, při nehodách v hraničním pásmu nebo zbraní kolegy. Při přestřelce s narušiteli zemřelo 10 pohraničníků. Sami pohraničníci pak zabili 450 většinou neozbrojených lidí.
Jiří Barteček
Narodil se 7. dubna 1954 v Petrovicích u Karviné, vyučil se instalatérem a později pracoval na dráze. Jako čtrnáctiletý byl svědkem sovětských tanků v Karviné na náměstí. Když ho potom maminka společně s dalšími sourozenci vzala do Prahy, kde jim ukázala fasádu rozstříleného Národního muzea, na Jiřího to silně zapůsobilo.
Touha po svobodě
Plán na útěk nosil v hlavě dlouho. První pokus o emigraci se měl v roce 1973 uskutečnit přes Polsko, kde se Jiřímu podařilo získat kontakt na člověka, který vlastnil rybářskou loď. Jeho kamarád, se kterým měli společně utéct, si to však rozmyslel, a samotnému se Jiřímu utíkat nechtělo. Druhá příležitost se naskytla o rok později, kdy Jiří získal povolení vycestovat do Jugoslávie. Tuto šanci však zhatil povolávací rozkaz na vojnu, a povolení mu úřady odebraly.
Pohraničníkem
V říjnu 1974 Jiří narukoval do Malacek na jižním Slovensku, kde byl výcvikový prostor Pohraniční stráže. Jiří to tam nenáviděl a pro Paměť národa později vzpomínal:
„Rozkázali nám, že máme zařvat: ‚Stůj! Ruce vzhůru!‘ Kdyby se nezastavil, měli jsme vystřelit do vzduchu. A kdyby ani potom nezastavil, měli jsme pálit po něm. Jeden z těch ‚furťáků‘ také ale říkal, že mrtvý člověk prý nemluví. To znamenalo, že kdybych ho rovnou odpráskl, bylo by to v pořádku. Myslím, že si to tak přáli. Prostě zastřelit. Mrtvý nemluví.“
Útěk
Po přísaze byl Jiří převelen na hranici s Rakouskem do Záhorské Vsi, kde mu už po pár týdnech v hlavě uzrál plán útěku. Byl psovod a sloužil především v noci, což mu hrálo do karet. Jiří u sebe nosil špendlík, který sloužil jako klíč k brankám v signální stěně, kterými hlídky hodily na stráž. Tak trochu mu pomohl šlendrián, který tehdy v daném úseku na „čáře“ panoval. Pohraničníci běžně používali špendlíky, kterým přerušili signál v plotu, aby jim jiní mohli donést pivo z nedaleké hospody. Takhle si tam procházeli, aniž by někdo z nadřízených cokoli tušil. A Jiří toho taky náležitě využil.
V noci ze 13. na 14. září přišla Jiřího chvíle. Nejprve se musel zbavit služebního psa a taky svého pomocníka. K signální stěně se už totiž blížili Petr s Liborem, dva kamarádi, které hodlal vzít s sebou na svobodu. Jiří tedy vyvolal poplach, vypustil psa, který zmizel ve tmě, a pomocník se rozběhl podél řeky, přesně podle rozkazu. Petr s Liborem na smluvený signál přiběhli k brance a společně s Jiřím utíkali k řece, kterou přeplavali, a byli na svobodě.
Mokří od vody běželi k Vídni, kde se celí schvácení ukryli ve starém železničním vagónu. Měli strach, že je neutrální Rakousko vrátí zpátky do Československa, kde budou odsouzeni k mnohaletým trestům. Rakouští policisté po nich skutečně pátrali, ale v obavě, aby je komunističtí agenti nezavraždili.
Jiří byl v nepřítomnosti odsouzen na 26 let nepodmíněně. Ale to už ho netrápilo, byl svobodný.
Americký sen
Přes několik internačních táborů se nakonec dostal až do Spojených států, kde nejprve v New Yorku pracoval v české restauraci U Ručů a učil se anglicky. V roce 1976 se přestěhoval do Kalifornie, kde poznal svou ženu, Mexičanku Rosu, se kterou založil rodinu. V Los Angeles nejdřív pracoval jako instalatér, ale po několika letech vybudoval vlastní úspěšnou stavební firmu.
Dokázal utéct z nesvobody, s čistým štítem, aniž by někomu ublížil. Za to Jiřímu Bartečkovi patří obdiv.
Zdroje:
