Sliby se mají plnit

Text je psaný jako beletrie, ale editor Seznam Médium automaticky vkládá větší mezery mezi odstavce. Obsah je v pořádku, pouze vizuální rozestupy neodpovídají klasickému knižnímu formátu.

Za necelou půl hodinu skončí svět a Země pře­stane existovat. Minimálně v podobě, jak ji známe. O Callistu, asteroidu o průměru 16 kilometrů, jsme se dozvěděli před měsícem - zhruba půl roku poté, co o něm už věděla většina vlád světa. Veřejnost se o blížícím se nebez­pečí dozvěděla až poté, co selhaly všechny snahy o zničení toho šutru.

Co byste dělali, kdybyste znali přesný čas své smrti? Jak bys­te strávili svůj poslední den na Zemi? Koho byste drželi za ruku? Já vzal auto a odjel na Šumavu, kde jsem, jak se říká, splynul s přírodou. V praxi to vypadalo tak, že jsem se zavřel na chatě a tam jsem se měsíc opíjel do bezvědomí. Zvláštní přístup, uznávám, ale ne­byl jsem zrovna v nejlepším psychickém rozpoložení. A zdaleka to nesouviselo s koncem světa.

Většina čekatelů na smrt nejspíš své poslední dny trávila s rodina­mi, milenkami, milenci a přáteli. Takový luxus jsem k dispozici ne­měl. Naši… No, řekněme, že to nebyli zrovna rodiče roku. Svou rodičovskou lásku bohužel museli dělit mezi tři děti. Ségra Vodka a brácha Rum strhávali veškerou pozornost na sebe. Když jsem odešel na vojenskou školu do Moravské Třebové, rodinná pouta – pokud nějaká vůbec byla – zmizela úplně.

K opuštění šumavské přírody a mých milovaných sourozenců mě přinutil slib příteli. Slib, na který jsem při tom všem litování sebe sama dočista zapomněl. Měl jsem na to celý měsíc a stejně jsem to podělal. A proto, místo toho, abych v tuto chvíli seděl na rozpadající se lavičce před chatou na Šumavě, s bráchou a ségrou po ruce a vítal Callisto uctivě vztyčeným prostředníkem, sedím na špinavé pod­laze výtahu ve špinavém paneláku. Za půldruhé hodiny mě čeká rande s dámou v černé, a já trčím tady! No uznejte, může to být lepší?

Nejsem tu sám, společnost mi dělá blondýnka, která by za jiných okolností byla bezpochyby atraktivní. Teď však má zarudlé oči. Zpočátku chvíli zkoušela brečet, ale když si líčení rozmazala po obličeji, přestala a teď už jenom popotahuje.

Pamatuju si poměrně přesně, co jsem dělal v den, kdy ta zpráva obletěla svět. Pod zuřivou nepřátelskou palbou jsem se přikrčený vedle obrněného auta snažil dělat všechno proto, aby Denis, můj nejlepší parťák, nevykrvácel. Střela z ručního raketo­metu, která dopadla pár metrů před našeho Dinga, mu prakticky urvala nohu nad kolenem. Když pod autem před námi vybuchla nálož, nařídil jsem jako velitel patroly kruhovou obranu. Stan­dardní postup. Vyběhli jsme z auta a přiletěla ta raketa!

V Afghánistánu jsem byl už podruhé, ale teprve poprvé jako dů­stojník a velitel čety. Pár nástřelů z dálky a přestřelek na stovky metrů jsem už zažil, docházelo k nim poměrně často. Po­vstalci nastražili léčku, zaútočili a zase se rychle stáhli. Takhle to šlo pořád dokola, celé dlouhé roky. Větší nebezpečí představovali se­bevražední atentátníci a improvizovaná výbušná zařízení. Těm se nedalo bránit a útoky nešly předvídat.

Nikdy jsem si nestěžoval, ale jako vojáci jsme to neměli snadné. Já vždycky věděl, za co bojuju a jaká je cena, kterou možná budu muset zaplatit, ale někteří kluci se s urážkami doma těžko vy­rovnávali. Bojovali jsme proti nepříteli, který neváhal zajatcům řezat hlavy před kamerami a zabíjet vlastní národ, jenom proto, aby zlikvidoval pár koaličních vojáků. Co na tom, že bomba od­pálená někde na tržišti zabila někdy i padesát obyčejných lidí?

A pak, když se vám podařilo smýt ze sebe pach krve a smrti, všech­no, co na vás ulpělo za půlroční turnus a ve zdraví se vrátit domů, přečetli jste si o sobě na internetu, že jste žoldáci a oku­panti.

Ještě horší bylo, když jste s sebou domů vezli v rakvi kamaráda. Duševní mrzáci v internetových diskusích se nezastavili před ni­čím. Kopali do vychládajících mrtvol kluků, kteří bojovali i za to, aby anonymní hrdinové mohli svobodně šířit svou nenávist. Jenže jak to chcete vysvětlit dětem mrtvých kamarádů? Jak jim říct, že táta nebyl vrah, žoldák, a už vůbec ne zbabělec, jako všichni ti pisálci plní nenávisti?

Když přepadli naši patrolu, měli jsme za sebou sotva měsíc turnusu. Že to Denis nepřežije, jsem věděl už ve chvíli, kdy jsem mu na pahýl nohy nasazoval škrtidlo. Ztratil moc krve, a popelavá barva jeho obličeje prozrazovala, že je konec.

Kolem nás se ozýval křik a střelba, z vysílačky se velitelé jednotlivých družstev dožadovali rozkazů a já klečel u kamaráda, který neměl šanci dožít se příletu Me­devacu.

„Poručíku,“ chytil mě Denis za ruku. Jeho stisk jsem sotva cí­til, už neměl sílu toho kluka, co mě vždycky porazil v páce.

„Nemluv,“ sevřel jsem jeho dlaň. „Pomoc je na cestě.“

„Nesmysl,“ zachroptěl. „Jsem mrtvej. Už dávno.“

Navzdory situaci jsem se zasmál. Čím dřív si uvědomíš, že jsi mrtvej, tím dřív tady můžeš začít nějak fungovat. To byla taková naše berlička pro život ve válce. Říkali jsme si to všichni. Pomá­halo to. Většinou…

„Dopis,“ promluvil znovu Denis. Tentokrát jeho hlas zněl sla­bě, jako by přicházel odněkud z dálky. Musel jsem se k němu naklonit blíž, abych mu přes všechen ten rámus rozuměl. „Pro ni. Pro Terezu. Napsal jsem jí dopis. Všechno jsem jí napsal. Jaká je to mrcha. Dáš jí ho, že jo?“

„Dáš jí ho sám.“

„Tome,“ Denis si mě silou, která mě překvapila, přitáhl těsně k sobě. „Dej jí ho. Slib mi, že to uděláš. Prosím.“

Moje: „Slibuju!“ už neslyšel. Právě jsem nepřišel jenom o chlapa pod svým velením, ale i o nejlepšího pří­tele. S Denisem jsme tu káru společně táhli už od střední. Před posledním turnusem jsme spolu skoro rok nemluvili. Bylo to kvů­li nějaké kravině. Prostě jsme se rozhádali a na útvaru se po­malu ani nepozdravili.

Z posledního roku jeho života jsem věděl jen to, že se seznámil s nějakou holkou – úžasnou, dokonalou a zatraceně sexy. Tak nějak to říkal večer před tou patrolou, když mi vy­právěl o tom, že si ji chtěl vzít. Ale teď ji podle něj zabije – toho, co mu ji přebral taky, a nejspíš i sebe, protože do lochu se mu nechce. Ne­myslel to vážně, byl na tom hrozně. Měl zlomené srdce.

Toho večera, co jsme se opili v koaličním klubu na základně v Kandaháru, jsme spolu promluvili poprvé po jedenácti měsících. Denis na tom byl špatně. Volala mu ta jeho holka, že se s ním rozchází kvůli nějakému prodejci aut, kte­rého poznala kdesi na večírku.

„Chápeš to?“ blábolil Denis a v očích se mu leskly slzy. „Mys­lel jsem, že je to ta pravá. Byl jsem o tom stoprocentně přesvěd­čenej. Chtěl jsem dokončit tenhle turnus a odejít z armády. Už bych měl dost peněz na barák. Mohli jsme začít pořádně žít. Proč mi to udělala, Tome? Proč?

Co jsem mu na to měl říct? Byl jsem rád, že mám zpátky ká­moše, ale takhle jsem ho vidět nechtěl. Byl na dně. Nezmohl jsem se na víc, než na to, že jsem mu položil ruku kolem ramen. To bylo všechno, co jsem mu mohl nabídnout. Byl jsem špatný přítel.

Od zahájení přepadu po Denisovu smrt uběhly možná tři minuty, ale mně to připadalo jako celá věčnost. Byl jsem v šoku, nemohl jsem se hnout. Že na mě někdo křičí, jsem zaregistroval teprve ve chvíli, kdy mě David Málek, velitel druhého druž­stva, popadl za balistickou vestu a zacloumal mnou.

„Poručíku, pusť ho, je po něm… Potřebujeme tě!“ zařval mi do obličeje.

Okolní svět mi explodoval do tváře. Bublina praskla. Těžký kulomet ve věži našeho Dinga štěkal krátké dávky. Činily se i zbraně v dalších vozech. Kruhová obrana odrazila prvotní ná­por, útok povstalců se pomalu rozpadal.

„Hlášení,“ štěkl jsem po Málkovi a pohledem jsem zabloudil k troskám prvního Dinga. Výbuch nastražené nálože ho proměnil v hromadu šrotu.

„Máme šest mrtvých,“ hlásil Málek se stoickým klidem profe­sionála. Na oplakávání padlých přátel bude čas, až se nás všechno kolem nebude snažit zabít. „V prvním voze nikdo nepřežil a…“ kývl k Denisovu tělu.

„Rozumím,“ zavřel jsem oči.

„Navíc máme tři raněné,“ pokračoval Málek. „Lehce až středně.“

Střelba postupně slábla.

Vrátil jsem se do našeho Dinga. Podlaha byla posetá nábojni­cemi z těžkého kulometu. Z věže se sklonil rotný Pepa Blažek, zvaný Bláža, zbrocený potem. „Denis…“

„Hlídej si perimetr,“ odbil jsem ho a prsty si prom­nul kořen nosu. „Denis, Matty, Dáda, Mejla, Zilvar a Robert,“ dodal jsem a pohled mi zabloudil k místu řidiče, kde ještě před chvílí seděl Denis s tím svým přihlouplým úsměvem.

Bláža nahoře vztekle praštil do pancíře.

Odtrhl jsem pohled od Denisova místa, popadl jsem sluchátko vysílačky a zavolal na velitelství. Podal jsem hlášení a sdělil jim, že z pětadvaceti mužů se šest nevrátí domů.

Po nějaké době se ozval zvuk rotorů dvou bitevních vrtulníků Apache a medevacu Black Hawk. Povstalci se už dávno stáhli, ale přesto jsme ještě slyšeli, jak jeden z vrtulníků kdesi za kopcem pálí z palubního kanónu. Druhý visel nad bojištěm a kryl přistávajícího Jestřába.

Do Black Hawku jsme naložili raněné i padlé. Jeden bitevní vr­tulník zůstal s námi, druhý odletěl společně s Black Hawkem. My jsme museli čekat na americkou jednotku rychlé reakce, která mířila na naši pozici. Mezitím jsme z vraku zničeného Dinga vymontovali – nebo spíš vyrvali – těžký kulomet z věže a nějaké další vybavení.

Pár mužů jsem poslal spočítat mrtvé bojovníky Tálibánu. Bylo jich patnáct. Vyhráli jsme. Ale za jakou cenu? Přišli jsme o šest mužů a obrněné vozidlo. Dobrá práce, Tome, dobrá práce.

Americká jednotka dorazila za necelou půlhodinu. Ještě před jejich příjezdem ale přišel rozkaz – měli jsme se i s Američany okamžitě vrátit zpátky na základnu. Bylo nám řečeno jen to, že se něco stalo.

Zpátky řídil Bláža. Byla to smutná cesta. Nikdo nemluvil. Ne­zajímalo mě, co tak závažného se muselo stát, že všechny stáhli, aniž by se prozkoumalo místo přepadu a rozjelo se vyšetřování útoku. Byl jsem myšlenkami na jiné planetě. Ve funkci velitele čety jsem strávil necelý měsíc a za tu krátkou dobu stihl přijít o obrněné vozidlo a šest lidí – aniž bych sám jedinkrát vystřelil. Přiznávám, že tehdy v tom autě jsem uvažoval nad tím, že si na základně dám sprchu a pak si prostřelím hlavu.

I když jako velitel uděláte všechno správně, i když nemůžete předvídat nic z toho, k čemu dojde, když zemřou muži pod vaším velením, nikdy si to nepřestanete vyčítat. Nikdy už nepřestanete přemýšlet nad tím, co jste mohli udělat jinak.

Britové na bráně nám otevřeli dávno předtím, než jsme k zá­kladně dojeli. Tohle nebyl obvyklý postup. Na základně bylo mrt­vo. Vzhledem k tomu, že to tam běžně hučelo jako ve velkoměstě, jímž zá­kladna vlastně i byla, ulice překvapivě zely prázdnotou. Dojeli jsme až na stanoviště české armády, kde jsem očekával zbytek truchlícího kontingentu – ale nikde nikdo. Všude prázdno.

Popadl mě hrozný vztek. Praštil jsem za sebou těžkými pancéřovými dveřmi Dinga, hodil pušku na záda a vyrazil na velitelství. To co zbylo z mé čety, mě mlčky následovalo. Procházeli jsme liduprázdnými chodbami, kde to vypadalo jako z apokalyptického filmu. Dveře většiny kan­celáří byly dokořán a po zemi se válely pošlapané papíry.

„Co se tady stalo?“ zavrčel někdo z mých mužů.

„Hádám, že to už brzo zjistíme,“ zastavil jsem se ve dveřích společenské místnosti, která byla, jak se ukázalo, narvaná k prasknutí. Někteří vojáci plakali, jiní mlčky seděli s hlavami v dlaních. Atmosféra byla ponurá, a něco mi říkalo, že to nemá nic společného s námi a našimi ztrátami. Nikdo nejspíš ani neza­registroval, že přibylo pár lidí, pokrytých krustou prachu, potu a krve.

„Co je to s vámi?!“ zařval jsem. Vlastně jsem to udělal až poté, co jsem vytáhl pistoli a vystřelil do vzduchu. Asi vám nemusím vysvětlovat, jaký kravál udělá výstřel v místnosti. „Právě jsem přišel o šest lidí!“ křičel jsem a mával pis­tolí. Měl jsem z pekla štěstí, že mě nikdo nezastřelil.

Uvědomil jsem si, že jsem si tím nejspíš právě vysloužil prokurá­tora, a rychle jsem pistoli schoval. Vztek mě ale ještě tak docela neopustil. „Mám šest mrtvých, a vy…“

„Všichni jsme mrtví!“ vykřikl někdo.

„Cože?“ vyštěkl jsem.

„Poručíku!“ Dopředu se protlačil plukovník Malina, velitel celého kontingentu. Pohledem se ujistil, že už nemám v ruce zbraň, a vi­ditelně se mu ulevilo. Mně se pro změnu ulevilo, když stáhl ruku z pažby své vlastní pistole. „Něco se stalo.“

„Jo, umřelo mi šest chlapů!“

Plukovník Malina mi položil ruku na rameno. „Vaše četa… Mrzí mě to, Tome. Je to… Došlo k něčemu vážnému. Vracíme se domů.“

Druhý den kontingent stáhli – a společně s ním i celou koaliční armádu. Nechali jsme Afghánistán svému osudu. Možná jsme to měli udělat už dávno. Celý měsíc, co jsem se na Šumavě utápěl v chlastu, jsem přemýšlel o smyslu toho všeho, o co jsme tam za ty roky usilovali. Čeho jsme vlastně dosáhli – a jestli byla cena, kte­rou jsme zaplatili, úměrná výsledku. Ani teď, jen chvíli před koncem světa, neznám odpověď.

Bylo to ve všech zprávách. Nikdo nemluvil o ničem jiném. Ně­jaká malá hvězdárna kdesi na Kavkaze objevila asteroid na koliz­ní dráze se Zemí. Dali mu název 2019 HN24 Callisto. Později ho měl celý svět znát jenom jako Callisto. Během následujících šesti měsíců nejlepší vědecké mozky planety snažily přijít na to, jak asteroid zničit nebo vychýlit z jeho dráhy. Svět se neuvěřitelným způ­sobem semkl.

Když selhal i ten poslední, nejzoufalejší pokus o odvrácení ka­tastrofy, vlády musely s pravdou ven. Miliardy lidí po celé plane­tě si užasle vyslechly krutý rozsudek smrti. Věděl se i přesný čas, kdy k tomu má dojít: 10. 8. 2019. Datum, kdy skončí nadvláda lidstva. Přesně ve tři hodiny a dvacet šest minut odpoledne, přiletí Callisto a dá planetě Zemi svůj polibek smrti.

Ve sdělovacích prostředcích od rána do rána běžela doporu­čení, co dělat pro zvýšení svých šancí na přežití. Přesunout se do hor, pod zem, udělat si zásoby a tak dál, a tak dál…Byly to ne­smysly. Všichni jsme to věděli. Callisto byla větší než ten šutr, co vyhubil dinosaury. Měla dopadnout někam do Karibiku – ale to nic neznamenalo. I kdyby se někomu nakrásně podařilo přežít v ho­rách žár, tlakovou vlnu při dopadu, obří tsunami a zemětřesení, vědci odhadovali, že se změní klima a do ovzduší se zvednou ta­ková mračna prachu, že se planeta stane neobyvatelnou na celé desítky let. Realita byla taková, že lidstvo to mělo spočítané.

Během pouhých pár dní svět upadl do chaosu. Násilí, vraždy a rabování nebraly konce. Na větší války o území dostatečně vzdálené od místa dopadu nedošlo jen proto, že se většina ar­mád prostě rozpadla. Bezpečnostní a záchranné složky ze dne na den prakticky přestaly existovat. Lidstvo se projevilo ve své pravé podstatě. Změnili jsme se ve zvířata. Když jsem to všechno pozoroval, došel jsem k přesvědčení, že jsme si asi nic lepšího ne­zasloužili.

Naši se neozvali. Popravdě jsem ani nečekal, že by kvůli něja­kému konci světa přestali chlastat a pokusili se napravit vztah se svým synem. Vlastně jsem po tom ani netoužil. Smutné, že? Ani na konci světa nedokážeme překonat tu zeď, kterou jsme si mezi se­bou vystavěli.

Do návštěvy Callisto zbýval pouhý měsíc a já najednou nevě­děl, co dělat. Neměl jsem ponětí, jak strávit své poslední chvíle. Nakonec jsem se rozhodl, že si na sklonku života splním sen a pořídím si chalupu.

Sedl jsem tedy do auta a odjel na Šumavu, kde jsem se vlámal do první samoty, na kterou jsem narazil. Byla to taková poloroz­padlá dřevěnice. Nebyla tam zavedená voda ani odpad a na zahra­dě stála kadibudka. Za chatou však byla studna – a v ní ta nejlepší voda, co jsem kdy pil.

Bylo mi toho místa líto. Nikdo tam očividně na nic nesáhl celé roky. Tráva na zahradě mi dosahovala až do pasu a z plotu vypa­dávaly plaňky, ale mělo to svoje kouzlo. Chata stála u lesa s vý­hledem na okolní divočinu. Našel jsem tam klid, který jsem potřeboval. Řekl bych, že až tam – v tom polorozpadlém domku u lesa – jsem se smířil s kartami, které mi život rozdal.

A teprve tehdy, ve svých třiceti letech, jsem se poprvé v životě opil. K alkoholu jsem cítil celoživotní odpor. Když máte doma dva těžké alkoholiky, chlast vás moc nebere.

Nezáleželo na tom. Na ničem už nezáleželo. Poslední rotace v Afghánistánu mi na duši zanechala hluboké šrámy. S tím, co se tam stalo, jsem se nikdy nedokázal smířit. Celé dny jsem se opíjel do bezvědomí a na hranici příčetnosti se neustále vracel k té zpackané patrole. Nešlo to vymazat z paměti. Co já vím, možná jsem ani nic mazat nechtěl.

Včera jsem se opil takovým způsobem, že jsem si chvíli mys­lel, že nepřežiju. To by tedy byla ironie, uchlastat se den před koncem světa. Já, abstinent!

Dnes ráno jsem se probudil na podlaze. Mám rozražené čelo a možná i slabší otřes mozku. Nějak jsem se dokázal postavit na nohy a opřít se o stůl. Můj pohled se zastavil na poštovní obálce s kostr­batě nadepsanou adresou. Věděl jsem, že v obálce je dopis, který napsal můj mrtvý kámoš Denis své holce – té, kterousi chtěl vzít, a která se na něj vykašlala. Umíral s pocitem, že osoba, kte­rou miloval, ho zradila.

Obálka na tom stole ležela celý měsíc. Položil jsem ji tam už první den. Poprvé jsem ji však viděl až dnes. Celý uplynulý mě­síc mi jaksi splývá. Obálku jsem ignoroval, obešel jsem chatu, napumpoval ze studny kbelík vody a vrazil do něj hlavu až po ramena.

Vrátil jsem se dovnitř a zavolal našim. Dozvěděl jsem se, že volané číslo je nedostupné. Vlastně mě to ani nepřekvapilo – ve skutečnosti jsem s nimi stejně mluvit nechtěl. Byl to spíš jen takový poslední pokus o smír, po kterém jsem stejně netoužil. Vím, na konci světa by člověk čekal, že se všichni budou usmiřovat a dělat podobné nesmysly. Zapomeňte na to. Tak to chodí jen ve fil­mech.

I já to měl v plánu. Nakonec ale vyšlo jen to pití. Žádná z bývalých partnerek mi neodepsala, což dost vypovídá o mých vztazích. Je pravda, že žádný z nich neskončil stylem: Tak ahoj, budeme kamarádi do smrti smrťoucí a všechno bude sluníčkové.

Zklamu vás, tohle se taky děje jenom ve filmech.

Do zorného pole se mi opět dostala obálka s dopisem. Podíval jsem se na hodinky. Do Callisto zbývalo pár hodin.

Strčil jsem obálku do kapsy a vyšel ven. Naposledy jsem obešel chatu a po­díval se na les. Všude panoval klid – jako by se i příroda při­pravovala na konec.

„Odskočím si jen něco vyřídit a vrátím se,“ slíbil jsem.

Teď už vím, že ani tenhle slib nedokážu dodržet.

Tereza Zdrá­halová podle adresy na obálce bydlela v paneláku na okraji Prahy. Bylo to takové hnusné sídliště z černobílých časů.

Adresu jsem našel snadno. I jméno na zvonku. Ani po třetím zazvonění se však nikdo neozval. Věděl jsem, že Tereza nemá rodinu, se kterou by mohla trávit konec světa. Denis říkal, že vy­rostla v děcáku. Už mi ale nedošlo, že má toho borce, kvůli které­mu opustila Denise.

„No tak, no tak,“ skučel jsem a zuřivě mačkal zvonky jeden po druhém.

Na většinu z nich nikdo nereagoval. Dva obyvatelé domu mě poslali do háje a ně­jaká bába chtěla volat policii. Možná by to na mě udělalo dojem, kdyby ještě nějaká policie existovala.

Hledáte někoho?“ ozvalo se za mnou.

Prudce jsem se otočil a ztratil řeč. Stála tam. Tereza! By­la to ona, poznal jsem ji okamžitě. Vypadala hrozně. Měla kruhy pod oči­ma, upatlaný obličej a rozcuchané vlasy. Vůbec nepřipomínala tu roztomilou blondýnku z fotky, kterou mi kdysi ukazoval Denis.

Celou cestu v autě jsem přemýšlel nad tím, co jí řeknu. Chtěl jsem jí povědět, jak můj nejlepší kámoš umřel s myšlenkou na to, že ho zradila. Chtěl jsem jí to vmést do obličeje. Něco mě však za­razilo.

„Tereza Zdráhalová…“ Nepokládal jsem otázku – konstatoval jsem fakta.

„A vy jste kdo?“ zeptala se překvapeně a opatrně se rozhlédla.

To gesto jsem chápal. Svět se změnil. V posledních dnech už jen vyjít na ulici vyžadovalo notnou dávku odvahy.

„Tomáš Sršeň,“ řekl jsem.

Její napjatý postoj povolil. „Denisův nejlepší kamarád. Mluvil o tobě v jednom kuse.“

Zavrávoral jsem. Náhlá bolest na hrudi mě překvapila.

Znovu jsem se ocitl v Afghánistánu. Denis mi znovu umíral v náruči. Na kůži mě pálilo slunce a v nose štípal odér střelného prachu.

Tereza nervózně přešlápla na místě.

„Proč jsi tady?“

„Něco jsem slíbil.“

„Aha,“ řekla a znovu se rozhlédla. „Co to má společného se mnou?“

„Když Denis umíral, slíbil jsem, že doručím dopis, co napsal.“

Rukou se lehce dotkla břicha.

Z toho sotva postřehnutelného gesta mi přejel mráz po zádech.

„Půjdeme nahoru?“ ukázala za sebe.

Přikývl jsem. Odemkla dveře a vedla mě do domu. Když se za námi zavíraly dveře výtahu, podíval jsem se na hodinky. Zbývaly necelé dvě hodiny.

Ještě jsme nebyli v cíli, když se výtah s trhnutím zastavil a kabina se ponořila do tmy. Chvíli na to se rozsvítilo slabounké nouzové světlo. Popravdě jsem výpadek elektřiny oče­kával mnohem dřív. Použít výtah byla nerozvážnost. Měl jsem s tím počítat.

Voda na většině míst netekla už delší dobu. Hygiena se stala neřešitelným problémem. Na venkově, v přírodě, to ještě šlo, ve městech to ale bylo peklo. Lidé nabírali vodu do kanystrů ze špinavých ře­k, nebo se v nich přímo koupali. Tereza se právě z jedné takové výpravy za vodou vracela, když na mě narazila před domem.

Teď se svezla na podlahu, rukama objala kolena a rozplaka­la se.

Mohl jsem ji obejmout, říct, že všechno bude dobré.

Neudělal jsem to.

„Proč jsi mu to provedla?“

Patnáct minut jsem rezignovaně se­děl na podlaze a hleděl do tmy.

Tereza neodpověděla.

Vytáhl jsem mobil a zapnul na něm svítilnu. Nabíjel jsem ho přes auto, v chatě totiž nebyla elektřina. Světlo mě na chvíli oslepilo. V dívčině ubrečené tváři zářily dva modré drahokamy.

„Proč jsi ho opustila? Miloval tě.“

„Co ty o tom víš?“ vyjela po mně.

To mě rozohnilo.

„Vím to, že mi v rukách umřel nej­lepší kámoš. Umřel s vědomím, že ho opustila holka, kterou mi­loval. Nebyl ti dost dobrej, co? Tak jsi vlezla do postele nějaký­mu…“

Tereza se na mě odhodlaně podívala.

„Nikomu jsem…“ začala, ale pak znovu sklopila hlavu. „Už na tom nezáleží. Denis je mrt­vej. My budeme za chvíli taky.“

Že tím my nemyslí sebe a mě, mi došlo ve chvíli, kdy jí ruka znovu zabloudila na břicho.

„Jsi těhotná…“ Opět jsem jen konstatoval.

Neodpověděla, schovala hlavu do dlaní.

„Do háje,“ ujelo mi. „Žádný prodejce aut neexistuje, že? Je to Denisovo.“

V tu chvíli zablikala světla a výtah se rozjel. Elektřina znovu naskočila. Během chvilky jsme byli nahoře. Ani jeden z nás se však nezve­dl.

Já nevěřícně zíral na dívku před sebou.

Te­reza se jednou rukou držela za břicho a druhou si zakrývala oči. Asi si myslela, že se tak dokáže skrýt před světem.

„Víš vůbec, co zažívají blízcí vojáků, když jste na misi?“ vy­hrkla najednou. „Máš tušení, co to je, trnout hrůzou při každým zazvonění telefonu? Tolikrát jsem ho přemlouvala, ať odejde z armády, nebo ať aspoň nejezdí ven, ale když se blížila nějaká mi­se, měl v očích takovej divnej lesk. Nemohl bez toho být.“

Věděl jsem, co má na mysli. Ať jsem ve válce zažil cokoli, co mě pak celé dlouhé měsíce strašilo v nočních můrách, stejně jsem se tam pokaždé chtěl vrátit.

Potřeboval jsem to.

„Ale, přece…“

„Podělala jsem to,“ nenechala mě dokončit. „Že jsem těhotná, jsem zjistila asi dva týdny před jeho odjezdem. Snažila jsem se ho přesvědčit, ať nejezdí, ale hrozně jsme se pohádali. Zpanikařila jsem. Pořád jsem měla v hlavě, že na to budu sama, když se mu něco stane.“

„Po téhle rotaci chtěl v armádě skončit!“ vyletěl jsem, a Tereza se bojácně přikrčila.

Okamžitě jsem toho litoval.

„Chtěl skončit,“ dodal jsem nepřítomně.

„Rozmyslela jsem si to,“ zašeptala Tereza. „Chtěla jsem mu zavolat a všechno mu říct. Ale…“

„Bylo už pozdě,“ pochopil jsem.

Přikývla. „Že ho zabili, jsem se dozvěděla až tři dny po tom. Od jeho rodičů. Ani nevím, jestli je dítě v pořádku. Žádní doktoři už nejsou.“

Pak se na mě smutně podívala. „Ne, že by na tom zá­leželo.“

To se nám to pěkně zamotalo, běželo mi hlavou. Měl jsem v kapse dopis od mrtvého kámoše, pro jeho živou holku, nosící pod srdcem jejich dítě – dítě, které nikdy nedostane šanci na život.

Nedokážu to popsat, ale něco se ve mně zlomilo.

Podíval jsem se na hodinky. Hodina a čtyřicet minut.

„Vstávej!“ chytil jsem Terezu pod paží a vytáhl ji na nohy. „Máš doma nějaký zásoby? Jídlo? Zdravotnický potřeby?“

Tereza na mě vyjeveně koukala. Asi jsem ji trochu děsil.

„Já… Mám konzervy, docela dost. Když to oznámili, stihla…“

„Jdeme,“ vystrkal jsem ji rychle z výtahu a do bytu. „Máš něco, do čeho to nacpeme? Super.“

Popadl jsem sportovní tašku, kterou mi Te­reza ukázala, a nacpal do ní slušnou zásobu masových a ovocných konzerv. S léky už to bylo horší. Tereza měla jen pár platíček Ibalginu a nějaké obvazy. Já zase disponoval jenom autolékárničkou. Mizerná výbava, ale nic lepšího k dispozici nebylo.

„Co chceš dělat?“ vyptávala se, když jsem ji před sebou hnal dolů po schodech. Výtahu jsem se vyhnul velkým obloukem.

„Musíme se dostat do bezpečí.“

„Do metra?“

„Ne. Tam půjdou všichni. Musíme pryč z města.“

„A kam chceš jít?“

V tom jsem měl jasno.

„Do hor. Tam budeme mít šanci.“

„Do hor? Zasmála se Tereza. Neznělo to výsměšně, spíš nevě­řícně. „Do jakých hor?“

„Do Jizerských,“ odpověděl jsem a zkontroloval hodinky.

Zbývala hodina a půl.

„Tome, to je… V televizi říkali…“

„Vím, co říkali. Ale… Musíme to zkusit. Musíme tomu maličkému dát šanci.“

Terezina rezignovanost v tu chvíli zmizela a vystřídalo ji od­hodlání. „Dáme mu šanci.“ Začala brát schody po třech.

„Stůj!“ vyhrkl jsem a chytil ji za ruku, kterou už sahala po kli­ce. „Drž se za mnou a měj oči na stopkách.“

U mého džípu stáli tři týpci a jeden z nich se právě chystal kovovou trubkou rozbít okno u řidiče.

„Hej!“ zařval jsem. Můj hlas se v prostoru mezi paneláky od­rážel s děsivou ozvěnou.

Ti tři strnuli v úleku, ze kterého se však rychle vzpama­tovali.

„Hele, radši odpal!“ zkusil to ten nejmenší a namířil na mě nějakou zbraní.

Tisíckrát nacvičeným pohybem jsem z pouzdra vyškubl pisto­li a rychle za sebou vypálil tři rány. Chlap se svalil na zem a jeho dva kumpáni se okamžitě dali na útěk. Tereza za mnou vyděšeně vyjekla.

„Bude to dobrý, nedívej se na něj.“ Odemkl jsem auto a nacpal Terezu dovnitř. Byla v šoku. Třásla se, zuby jí cvakaly o sebe.

Šel jsem zkontrolovat mrtvolu. Chlap, něco přes čtyřicet. V Afghánistánu jsem už pár lidí zabil. Necítil jsem výčitky. Přesněji řečeno – necítil jsem nic.

Pistoli s jedním zásobníkem jsem ukradl na posádce. Podobně se zařídili všichni. Věděli jsme, že přijde doba, kdy zase budeme muset bojovat. Většina měla rodiny, které museli chránit. Brali si pistole i útočné pušky. Nikdo nikomu nebránil. Všem už bylo všech­no jedno.

„Krucinál,“ ujelo mi, když jsem si prohlédl zbraň, kterou na mě chlap mířil. Byla to jen obyčejná plynovka, navíc s prázdným zásobníkem. Právě jsem naprosto zbytečně vyplýtval dva náboje, kterých jsem měl patnáct. Teď už vlastně jen třináct. Svoje reflexy jsem ale nepotlačoval, jednou by mi mohly zachránit život. Stejně jsem plynovku vzal. Do budoucna se bude hodit – minimálně na odstrašení.

Cesta na sever vedla skrz Prahu.

Kdybychom měli víc času, vzal bych to úplnou oklikou. Město se změnilo v bojiště. Tereza říkala, že policie ještě funguje a snaží se udržovat nějaký pořá­dek, ale moc jsem tomu nevěřil. Viděl jsem to na pár srdcařů – nic organizovaného.

Většina aut už nějakou dobu nejezdila. Na čerpací stanice ne­měl kdo dovážet pohonné hmoty a po oznámení Callisto ty stávající rychle došly. Já měl to štěstí, že jsme si na posádce mohli natankovat plná auta nafty a naplnit všechny kanystry, co jsme kde našli. Měl jsem tak plnou nádrž a další tři dvacetilitrové kanystry v kufru.

Pražský okruh byl téměř prázdný. Potkali jsme jenom tři auta, což by se v dřívějších časech rovnalo menšímu zázraku.

Kousek za Prahou jsme narazili na havarovanou sanitku. Oba záchranáři, muž a žena, leželi na cestě. Měli rozbité hlavy.

Tohle ne­byla obyčejná nehoda.

Chudáci. Takových, co ani s blížícím se koncem světa nepřestali přistupovat ke své práci jako k poslání, bylo určitě víc. Teď tady leželi mrtví.

Tereze, která se už stihla trochu vzpamatovat ze šoku, jsem za­kázal vystupovat. Těla byla ještě teplá, k napadení muselo dojít před chvílí.

Zkontroloval jsem okolí a vlezl do sanitky. Ten, kdo tohle způsobil, měl evidentně naspěch. Zpátky jsem se vrátil s batohem plným antibiotik a dalších věcí, které jsem považoval za důležité.

„Říkal jsi, že pro mě máš dopis,“ promluvila Tereza asi po půl hodině ticha, během které jsem hnal auto rychlostí na hranici bez­pečnosti.

Oba jsme byli ztracení hluboko ve svých myšlenkách. Nemu­sel bych dlouho přemýšlet nad tím, co se Tereze asi honí hlavou. Co s námi bude? Má to vůbec smysl? Možná přežijeme dopad asteroidu – ale co pak? Byly to otázky, na které ani jeden z nás nemohl znát od­pověď.

„Promiň, musel jsem ho zapomenout na Šumavě,“ zalhal jsem.

Ve skutečnosti jsem obálku vyhodil z okna už za Prahou. Tehdy mě totiž přestala pálit. Tehdy jsem nechal starý život za sebou.

„Aha,“ hlesla Tereza a odvrátila hlavu, abych neviděl, že jí te­čou slzy.

„Ale byl jsem u toho, když ho Denis psal.“

„Vážně?“ Tereza si ušmudlanou rukou utřela oči.

„Nepamatuju si to přesně, ale Denis nevěřil, že ho opouš­tíš. Psal, že tě miluje a že o tebe bude bojovat. Že už má dost našet­řeno, chtěl koupit dům. Miloval tě, Terezo. Víc než cokoli na svě­tě.“

„Děkuju,“ smrkla a rozmazala si slzy po tváři. Opřela si hlavu o okno a za chvíli usnula.

Ze všech lidí, co jsem v životě poznal, je jenom Tereza schopná prospat konec světa. Právě jsem si uvědomil, že nezachraňuju žádnou křehkou dívku. Tereza je ten nejtvrdší člověk na celém světě.

To ona zachránila mě.

Do dopadu Callisto aktuálně pětadvacet minut – a před námi se zvětšuje Ještěd. Co chvíli mi pohled zabloudí na tu holku vedle. Nezajímá mě, co říkají v televizi. Je mi upřímně jedno, že už to všichni vzdali.

Já to nevzdám. Nikdy!

Možná je to zbytečné. Možná…

Jedno vím jistě – udělat něco, aspoň to zkusit, je lepší, než sedět a čekat na konec.

Tohle totiž není můj poslední den na zemi.

Můj, Terezy, ani toho malého.

Teď, na konci světa dávám slib, že to nedopustím.

Nedovolím to.

Protože sliby se mají plnit!

Pokud vás povídka zaujala, budu rád za like nebo sledování – díky tomu budete vědět o mých povídkách a článcích hned po zveřejnění. A pokud mě chcete podpořit i jinak, najdete nahoře tlačítko „Podpořit autora“. Předem děkuju všem za podporu.