Článek
Cesta k letectví
Josef František se narodil 7. října 1914 v moravských Otaslavicích. Dalo by se čekat, že jako syn truhláře půjde v otcových stopách. Fascinován stroji z Vojenského leteckého učiliště v Prostějově, které mu létaly nad hlavou, se však rozhodl pro jinou cestu. Poté, co se vyučil zámečníkem, absolvoval Školu pro odborný dorost letectva v Prostějově. Po jejím dokončení byl přidělen k leteckému pluku 2 „Dr. Edvarda Beneše“ v Olomouci, kde létal u pozorovací letky jako pilot na letounech Aero A-11 a Letov Š-328.
Problémový voják
Mimo své nesporné kvality vojenského letce se ale už tehdy začala projevovat i jeho temnější stránka. Už během služby v Olomouci se příliš nespřátelil s disciplínou. Letecká nekázeň, hospodské rvačky nebo pozdní návraty do kasáren byly u něj na denním pořádku. I z toho důvodu se mu dlouho vyhýbalo povýšení. Teprve po roce služby byl povýšen na svobodníka, ale ani tento malý úspěch ve vojenské kariéře neměl dlouhého trvání. Krátce na to mu totiž kromě degradace hrozilo i propuštění.
Stíhačem
I přes všechny tyto neduhy velení nemohlo přehlížet jeho nesporné kvality, a tak byl vybrán do stíhacího kurzu, který – tentokrát už v hodnosti desátníka – absolvoval od 14. února do 30. června 1938. Po vyřazení z kurzu byl přidělen ke 40. stíhací letce v pražských Kbelích. Letka disponovala stíhacími letouny Avia B-534 a už zde František při ostrých střelbách dosahoval výborných výsledků.
Polsko
Po okupaci Československa uprchl Josef František, stejně jako mnoho jiných pilotů, do Polska. Zde se začal psát příběh neuvěřitelné odvahy – ale i štěstí, které mu však zákonitě jednou muselo dojít. František se rozhodl zůstat a připojit se k polskému letectvu. Když si uvědomíme, že před Mnichovem panovalo mezi oběma státy téměř nepřátelství, šlo o nesmírně těžké rozhodnutí. Těžko říct, zda už tehdy František tušil, že s Poláky svůj osud spojí navždy.
Když Německo v září 1939 napadlo Polsko, létal na neozbrojeném cvičném letadle RWD-8. Devatenáctého a dvacátého září se dopustil prvních „šílených kousků“ – ve stylu leteckých es první světové války napadl německé kolony ručními granáty. Právě 20. září byl však jeho letoun sestřelen. Podařilo se mu nouzově přistát a zachránili ho polští piloti, kteří s obrovským štěstím přistáli pod německou palbou, jen aby ho dostali do bezpečí.
Podobný kousek předvedl už dříve on sám – 5. září 1939, kdy bylo letiště, odkud piloti přelétávali letouny do vnitrozemí, ohroženo německými tanky. Kvůli nedostatku paliva musel tehdy nouzově přistát pilot Zdeněk Škarvada, kterému hrozilo zajetí. Vedle něj ale přistál František a vzal ho na křídlo vlastního letadla – manévr, který by se neztratil ani v hollywoodském filmu.
Poláci se bránili statečně, jejich odpor však postupně slábl. 22. září dostali František a ostatní zbývající piloti rozkaz odletět se zbylými letouny do Rumunska. Zde byli piloti internováni v táboře, odkud se však Františkovi a několika dalším podařilo 26. září uprchnout. Přes Bejrút se pak následně lodí dostali do Francie.
Francie
O tom, proč se František ve Francii nepřidal k československým jednotkám, se dodnes vedou spekulace. Jako nejpravděpodobnější se ale jeví necitlivé jednání ze strany československých důstojníků, po němž se František rozčílil a vstoupil do polské jednotky. Podle dalšího z pilotů, Josefa Balejky, měl Josef František o vstup do československé jednotky zájem. Když však čtyřlístek nerozlučných kamarádů ve složení Josef František, Josef Balejka, Matěj Pavlovič a Wilhelm Kosarz navštívil sídlo Československé vojenské správy v Paříži, setkali se s arogantním jednáním československých důstojníků.
To pro Františka, který měl za sebou těžké boje v Polsku, bylo už příliš. Došlo k divoké hádce, během níž měl jeden z důstojníků dokonce začít Františkovi vyhrožovat vězením. Situace eskalovala natolik, že byla přivolána francouzská policie – ta však čtyři letce, kteří se prokázali polskými doklady, odmítla zatknout.
František se přidal k Polákům, kteří ho měli rádi a brali ho za svého. O vstup do československé jednotky se už nikdy nepokusil. Ze čtyř pilotů, kteří se tohoto incidentu účastnili, přežil válku jediný – Josef Balejka.
Co se týká jeho činnosti ve Francii, neexistují žádné oficiální záznamy, které by dokazovaly, že se František zapojil do bojů. Zahraniční letci tehdy často létali pod pseudonymem, aby ochránili své rodiny doma před gestapem.
Podle polského spisovatele Arkadyho Fiedlera František během tří týdnů sestřelil deset nepřátelských letounů. Pilot Josef Balejka zase dosvědčil, že viděl Františkův zápisník z letů, ve kterém měl devět potvrzených sestřelů. Jelikož dosud není známo, pod jakým krycím jménem František ve Francii létal, není jasné ani to, u jaké jednotky sloužil. Záznamy o sestřelech tedy není možné ověřit.
RAF
18. června 1940, po pádu Francie, odplul František polskou lodí do Velké Británie. Po několika týdnech byl 2. srpna 1940 přidělen k právě vznikající polské 303. stíhací peruti. Tato peruť byla vybavena stíhačkami Hawker Hurricane Mk.1.
Po krátkém zaškolení byla peruť nasazena do intenzivních bojů právě se rozhořívající bitvy o Británii. 8. srpna 1940 se Františkovi ještě před prvním bojovým nasazením stala kuriózní nehoda, když při přistání zapomněl vysunout podvozek svého Hurricanu. Nezranil se, letoun však utrpěl poškození.
Prvního vítězství dosáhl 2. září 1940, kdy mu za oběť padla německá stíhačka Messerschmitt Bf 109E. Tím začala neuvěřitelná série: mezi 2. a 30. zářím 1940 dokázal František sestřelit 17 nepřátelských letounů!
Také zde se však projevila jeho pověstná nedisciplinovanost, která oslabovala bojeschopnost celé formace. Často se odděloval od formace a sám vyhledával nepřítele na vlastní pěst. Nezřídka operoval zcela o samotě, když nad kanálem La Manche útočil na německé letouny vracející se z náletů na Británii.
Velitelé to s ním nakonec vzdali, prohlásili ho za „hosta perutě“ a nechali ho létat podle vlastních pravidel. V té době se František stal pravděpodobně nejúspěšnějším cizincem Bitvy o Británii.
Smrt
8. října 1940 odstartovala Františkova letka k hlídkovému letu nad pobřežím. Samotná hlídka proběhla v poklidu, při návratu však došlo k tragédii. Josef František se opět odpoutal od formace, což v jeho případě nebylo nic neobvyklého. V 9:40 při nízkém průletu jeho Hurricane zavadil křídlem o zem, převrátil se a pohltily ho plameny. František byl z kokpitu vymrštěn a dopadl do živého plotu nedaleko místa havárie. Kromě odřenin na obličeji neutrpěl žádná viditelná zranění – příčinou smrti však byl zlomený vaz.
Pohřben byl na hřbitově polského letectva v Northwoodu.
O příčinách nehody se dodnes vedou dohady. Nejčastěji se uvádí kombinace vyčerpání z bojů a riskantního nízkého letu, kterým se údajně chtěl předvést před svou dívkou.
František zahynul téměř na samém začátku války. Když vezmeme v úvahu, jak krátká doba mu stačila k sedmnácti potvrzeným sestřelům, lze si jen těžko domýšlet, kolika vítězství by mohl dosáhnout, kdyby žil déle.
Jaký by byl jeho osud po roce 1948? Skončil by jako mnozí jiní letci v komunistickém lágru? To už se nikdy nedozvíme.
Josef František nebyl typickým hrdinou. Rád pil, rval se, disciplína mu byla cizí. Ale létal, bojoval – a možná byl statečnější, než většina z nás kdy bude.
Jen modré nebe, Pane pilote.
Pokud vás článek zaujal, budu rád za like nebo sledování – díky tomu budete vědět o všech mých článcích hned po jejich zveřejnění. A pokud mě chcete podpořit i jinak, najdete nahoře tlačítko „Podpořit autora“. Předem děkuju všem za podporu.
Zdroje:
