Článek
Ze skladníka katovým pomocníkem
Alois Weiss se narodil 16. října 1906 v Rumě v Srbsku. Původně pracoval jako vězeňský dozorce a následně jako skladník. O místo popravčího žádal opakovaně, ale dotáhl to pouze na pomocníka známého kata Johanna Reichharta. Když v roce 1943 nacisté zřídili nové popraviště v Praze na Pankráci, stal se Weiss oficiálním Říšským katem.
Pražská sekyrárna
Z Protektorátu byli odsouzení nejprve převáženi do Berlína a Drážďan, kde byli popravováni gilotinou. Jelikož se však tyto cesty prodražovaly a celý proces byl značně zdlouhavý, bylo rozhodnuto o zřízení nového popraviště v Praze na Pankráci. Pro tento účel bylo zřízeno oddělení II/A s 20 celami určenými pro vězně, odsouzené nacisty k trestu smrti. Samotná sekyrárna vznikla z cel č. 29-31. Tvořila ji zasedací místnost, popravčí místnost a rakvárna. K trestu smrti byli lidé odsuzováni za odbojovou činnost, nebo politické či hospodářské delikty. V době fungování pražské sekyrárny však bylo možné odsoudit člověka pod jakoukoliv záminkou.
První poprava zde proběhla 5. dubna 1943, deset dní předtím, než bylo popravčí místo zřízeno oficiálním výnosem říšského ministra spravedlnosti dr. Otto Georga Thieracka. Poslední pak 26. dubna 1945. Za dva roky zde nacisté sprovodili ze světa 920 mužů a 155 žen. Skutečný počet však zřejmě bude mnohem vyšší, popravovalo se totiž i oběšením na ocelové traverze vedle gilotiny. Tyto popravy prováděli příslušníci SS, kteří si, na rozdíl od oficiálního kata, nevedli záznamy.
Průběh poprav
Alois Weiss měl k ruce jednoho německého pomocníka, kterým byl Otto Schweiger, a tři české - Antonína Nerada, Jana Kříže a Roberta Týfu. Popravy probíhaly v úterý a ve čtvrtek podle jasně daných pravidel. V 8:30 ráno přijel do věznice státní zástupce a předložil vrchnímu dozorci Karlu Sauerovi seznam odsouzených, kteří měli být ten den popraveni. Ti byli následně předvedeni před státního zástupce, který jim oznámil, že se jejich žádost o milost zamítá a po 16. hodině budou popraveni. Poté byli odsouzení odvedeni do přípravné cely, kde směli napsat dopisy na rozloučenou a vykouřit poslední cigarety.
Na popravu museli jít muži pouze v kalhotách a ženy ve spodním prádle nebo v sukni, přičemž jim byly ostříhány vlasy a zbytek vyčesán nahoru. Po předvedení před pětičlennou komisi státní zástupce odsouzeným oznámil vykonání rozsudku, a poté, co si ověřil identitu odsouzeného, ho předal popravčímu.
Alois Weiss a jeho dva pomocníci si převzali odsouzeného a odvedli jej do popravčí místnosti, kterou od té zasedací odděloval černý závěs. Odsouzenému byly zakryty oči a byl položen na desku gilotiny tak, aby se jeho čelo opíralo o kožený řemen nad záchytným košem. Pomocníci odsouzeného drželi a kat Alois Weiss zatáhl za páku, čímž uvedl do pohybu nůž o váze 60 kilogramů, který odsouzenému oddělil hlavu od těla.
Poté byla mrtvému sejmuta pouta, byl svlečen do naha a odnesen do sousední místnosti, takzvané rakvárny, kde bylo tělo položeno k odtoku. Nůž gilotiny byl následně opláchnut vodou a byl znovu připraven pro dalšího odsouzeného. Celá poprava nezabrala déle než dvě minuty.
Za jeden den bylo běžně popraveno 5-6 lidí. Nejvíce popravených v jeden den bylo 29 lidí, a to 4. srpna 1944.
Těla popravených byla uložena do rakví z nehoblovaných prken a odvezena do strašnického krematoria, kde byla pod dohledem příslušníků gestapa zpopelněna. Popel byl následně vysypán do jam u krematoria.
Slepá spravedlnost
Na konci války Němci gilotinu rozebrali a po kusech ji naházeli do Vltavy. Tento pokus o zničení důkazů se však nezdařil, gilotina byla nalezena a vyzvednuta. Alois Weiss po válce skončil v sovětském zajetí, a po propuštění se vrátil domů do Německa, kde se usadil ve Straubingu. Zde zaslal dopis správnímu soudu se stížností, že po zrušení trestu smrti nemůže vykonávat své povolání, ale jeho funkce formálně zrušena nebyla a žádal tedy ušlou mzdu. Soud jeho žádost zamítl. České úřady později žádaly jeho vydání, nicméně německá strana to odmítla s tím, že se jednalo pouze o úředníka. Někdejší kat měl dokonce tu drzost, že v šedesátých letech žádal českou stranu o přiznání dvou let do důchodu za období, kdy sloužil na Pankráci. Asi deset let neúnavně bojoval o přiznání vyšší penze, což se mu nakonec podařilo.
Alois Weiss nikdy necítil vinu. Na otázku novináře, jestli nemá výčitky svědomí, odpověděl, že ho osud jeho obětí nedojímá. Muž, který za období protektorátu zabil 1075 lidí, z toho 155 žen, za svoje činy nikdy nezaplatil. Zemřel respektovaný svými sousedy v Bavorsku v roce 1969.
Z pěti vykonavatelů poprav v pražské sekyrárně byli po válce dopadeni a odsouzeni k trestu smrti pouze dva, Antonín Nerad a Robert Týfa.
Památník Pankrác
Památník Pankrác byl otevřen roku 1965 a jeho součástí se stala i pankrácká sekyrárna, kterou lze navštívit v rámci pravidelných pietních shromáždění za oběti nacismu a komunismu.
Zdroje:
