Článek
Před minulostí neutečeš
Pokaždé, když si začnu myslet, že už je to dávno za mnou, objeví se něco – článek, sebevražda, nebo strašlivý čin člověka tak zoufalého, že způsobí ještě větší tragédii, než je ta jeho osobní, a mně se znovu a znovu všechno vrací jako bumerang.
Nikdo ti nepomůže
Je to už dlouhých 21 let, a přesto mi ta věta stále rezonuje v hlavě jako jakási podivná, neuchopitelná ozvěna časů, které bych z paměti nejraději vymazal, slyšel jsem ji totiž tolikrát, že se na ni zapomenout nedá. Říká se, že nejvíc bolí jizvy, které nejsou vidět, ty totiž neodstraní žádná laserová operace nebo make-up, vyhladí je až čas. Člověk odpustí, zapomene… Ale co když to nejde? Co když nechci odpustit ani zapomenout?
Odpověď na to, čím jsem si vysloužil zvláštní pozornost svých spolužáků na základní škole, si můžu jenom domýšlet. Proč si na mě každý den počkali v uličce za školou a důkladně mě seznámili s podrážkami svých bot a pěstmi? Proč mě o každé přestávce zatáhli do šatny nebo na záchod, kde mi dávali pocítit svoji nadřazenost? A víte co? Já tu odpověď vlastně znám – byl jsem jiný. Nechápejte mě špatně, vždycky jsem měl co na sebe a netrápil mě hlad, ale povětšinou jsem nosil oblečení z druhé ruky (mimochodem, školní uniformy jsou super věc) a tehdy jsem byl malý a hubený. Přece nebudete mlátit silnějšího, to dá rozum.
Děti za to nemůžou
Na tenhle názor narážím poměrně často. Děti z toho ještě nemají rozum… Neuvědomují si, že dělají něco špatně… Děti však nejsou hloupé, naopak, jsou velmi bystré. Čím to tedy je? V čem vězí prapůvod nutkání ubližovat slabšímu?
Vojna není kojná
Mnohokrát jsem od kolegů v práci slyšel nejrůznější historky a zážitky z vojny, někteří vzpomínají s odporem, jiní s nostalgií. V jednom se však většina shodovala – v tématu šikany! Přiznám se, že mě nemile překvapily jejich vzpomínky na to, jak v prvním roce vojny, jako bažanti, dostávali naloženo od takzvaných mazáků. Člověku z toho až jde hlava kolem. O poznání děsivější mi však připadalo, že všichni s úsměvem vzpomínali, jak pro změnu oni, tentokrát už jako mazáci, sami šikanovali nové bažanty. Na moji otázku, proč něco takového dělali, když si tím sami předtím museli procházet, se mi dostalo naprosto šílené odpovědi: Tak to přece dělali všichni…
Je zcela mimo, zamýšlet se nad tím, že nám tu vyrostly celé generace tatínků a dědečků, kteří se naučili, že šikanovat druhé je v pořádku, protože „to přece dělali všichni“? Byť tato část možná působí opačným dojmem, tak rozhodně nejsem fanatický odpůrce vojny, spíš se snažím zamyslet nad tím, co všechno může někomu připadat normální a co si z toho odnesl do života. Nepochybuji o tom, že ti, o nichž je řeč výše, mi přispěchají do diskuse vysvětlit, že dnešní generace je změkčilá a že vojnu potřebujeme jako sůl. Vyvracet jim to nebudu, život mě naučil nesvádět bitvy, které nestojí za to bojovat.
Neochota pomoci, nebo zbabělost
Mohl bych se tady dopodrobna rozepsat o tom, jak jsem začal chodit za školu, protože jsem z ní měl hrůzu. Nebo o tom, že jsem se dlouhé roky pomočoval ve spaní a rodiče mě vozili od jednoho psychologa k druhému. Nebo se můžu pochlubit, jak příšerný prospěch jsem měl, protože jediné, na co jsem dokázal myslet, byla představa konce výuky a uličky hrůzy za školou. Taky bych mohl zmínit, že jeden z učitelů dělal všechno pro to, aby mě odsunul do zvláštní školy. Není problémové dítě - není problém - problém vyřešen. Ten, který mě měl chránit, se mě místo toho, aby mi pomohl, chtěl zbavit. Tenhle pán později udělal velmi slušnou kariéru a odešel do důchodu jako všemi respektovaný člověk.
Nečekejte, že to někdo udělá za vás, pomozte
Kdo šikanu nezažil, nikdy nemůže pochopit, co cítí lidé, kteří ano. Možná jste právě vy byli tím, kdo šikanoval. Prosím, pokud na to máte odvahu, jděte a omluvte se. Ulevíte sobě a možná i člověku, kterému jste ublížili. Minulost nezměníte, ale třeba někomu pomůžete odpustit a konečně zapomenout. Popravdě netuším, jak bych já sám reagoval, kdyby se mi po těch letech někdo přišel omluvit, doposud jsem neměl příležitost to zjistit. V úvodu tohoto článku je uvedeno mé pravé jméno, žádný pseudonym, to vaše možná bude hrát hlavní roli v jiném příběhu. Možná ten svůj teprve začínáte psát. A třeba ho právě teď píše vaše dítě.
