32 minut čekání na smrt: Vzkazy z paluby smrti dojímají i po 40 letech. Zahynulo 520 lidí

Byla to nejhorší havárie jediného letadla v historii. Před 40 lety se nad Japonskem odehrálo drama, které dodnes mrazí. Zatímco se piloti Boeingu 747 pokoušeli o nemožné, cestující v kabině psali dopisy na rozloučenou. Stačilo přitom málo a přeživších mohlo být místo čtyř hned několik desítek.

Všechno to začalo banální chybou, která v servisním deníku spala sedm let. V červnu 1978 Boeing 747 společnosti Japan Airlines při přistání v Ósace „škrtl“ zádí o ranvej. Opravu tehdy provedli technici přímo od Boeingu, ale místo jedné celistvé spojovací desky s třemi řadami nýtů použili dvě samostatné. Pevnost klíčové přetlakové přepážky tím klesla na 70 %. Experti vypočítali, že oprava selže po 10 tisících vzletech. Osudný let JL123 byl v pořadí 12 318.

Dne 12. srpna 1985 panovala na tokijském letišti Haneda sváteční, téměř rodinná atmosféra. Boeing 747SR byl obsazen do posledního místa – 509 cestujících se těšilo na oslavy svátku Obon, tradičního času setkávání s blízkými a uctívání předků. Nikdo netušil, že se pro většinu z nich cesta stane poutí do říše stínů. Ve výšce 7 300 metrů, právě když se posádka připravovala na klidný let nad zálivem Sagami, se ozval ohlušující výbuch. Špatně opravená zadní přetlaková přepážka nevydržela nápor a praskla. Dovnitř kabiny se v mžiku vřítila mrazivá mlha z dekomprese a v zadní části letadla nastalo peklo. Proud unikajícího vzduchu byl tak silný, že doslova odstřelil svislý stabilizátor a přetrhal všechna čtyři vedení hydrauliky. Letadlo v tu chvíli ztratilo svůj „mozek“ i „svaly“.

Z obřího stroje se v jediné sekundě stala neovladatelná masa kovu, která se řítila oblohou zcela nepředvídatelně. Bez funkčních ocasních ploch a hydrauliky se letoun začal zmítat v děsivých oscilacích. Stroj se nejdříve začal kývat ze strany na stranu v pohybu připomínajícím bruslení, kterému piloti říkají „holandský krok“, a vzápětí se přidal tzv. fugoid – neustálé, prudké stoupání a následné propady. Kapitán Masami Takahama a jeho mladší kolega Yutaka Sasaki se však odmítli vzdát. V kokpitu předvedli výkon na hranici lidských možností. Pokoušeli se monstrózní stroj krotit jediným zbývajícím způsobem: asymetrickým přidáváním a ubíráním tahu motorů.

V kokpitu se odehrával marný zápas s časem a fyzikou. „Tohle může být beznadějné,“ zaznělo z černé skříňky v 18:46, když kapitán pocítil, že se stroj definitivně stáčí k vražedným stěnám pohoří Takamagahara. Situaci navíc drasticky zhoršovala hypoxie. Kvůli rozbité přepážce v kabině nebyl tlak a piloti, plně soustředění na fyzicky vyčerpávající řízení, si v zápalu boje zapomněli nasadit masky. Nedostatek kyslíku v mozku začal nenápadně otupovat jejich úsudek a logické myšlení, přesto se až do poslední sekundy, kdy se ozvalo varování před nárazem do země, snažili odvrátit nevyhnutelné.

Poté, co první nával paniky vystřídalo zjištění, že kyslíkové masky po patnácti minutách přestaly dodávat životodárný plyn a letadlo se v děsivých náklonech nebezpečně přibližuje k vrcholkům hor, většina lidí pochopila krutou pravdu. V prostoru, kde se mísil hukot větru s pípáním varovných systémů, se odehrávaly scény, které trhají srdce i po desetiletích. Lidé se nepokoušeli o marný útěk, místo toho hledali zbytky papíru, letenky nebo kousky notesů, aby zanechali poslední zprávu těm, které milovali.

Mezi těmi, kteří se rozhodli promluvit ze záhrobí, byl i dvaapadesátiletý Hirotsugu Kawaguchi. Zatímco s letadlem cloumalo přetížení a pod nohama mu ubíhala temná silueta pohoří Gunma, vytáhl tužku a roztřeseným rukopisem, který vypovídal o obrovském vypětí, začal psát na stránky svého zápisníku. „Je to smutné, ale tvůj táta nepřežije,“ stálo na papíře, který později záchranáři vyhrabali z popela. Jeho slova nebyla jen rozloučením, ale posledním rozkazem i prosbou otce: „Tsuyoshi, postarej se o rodinu. Mamince prosím pomáhej.“ Kawaguchi nebyl jediný – v troskách se našlo několik podobných lístků, často vložených do kapes u sedadel nebo pevně sevřených v dlaních obětí. Tento nalezený sešit se stal symbolem tragédie 520 lidí, kteří dostali krutou výsadu – věděli, že umírají, a měli dost času na to, aby si uvědomili vše, co už nestihnou.

V 18:56 se osud letu JL 123 naplnil. Obří Boeing v rychlosti 640 km/h doslova roztříštil svůj trup o hřeben hory Takamagahara. Náraz byl tak devastující, že se stroj rozpadl na tisíce kusů rozesetých po strmých svazích. Pomoc přitom byla na dosah ruky. Americká posádka transportního letounu C-130 z nedaleké základny Yokota lokalizovala místo havárie už 20 minut po dopadu, kdy bylo ještě vidět. Američané okamžitě vyslali záchranný vrtulník a byli připraveni spustit se k hořícímu vraku. V tu chvíli však zasáhla politika a falešná národní hrdost – japonské úřady americkou pomoc striktně odmítly s tím, že si situaci vyřeší samy.

Následoval řetězec nepochopitelných rozhodnutí. Japonský vrtulník, který nad místo dorazil až po setmění, pouze z dálky obhlédl trosky a pilot do hlášení uvedl, že „nevidí žádné známky života“. Na základě tohoto jediného, vizuálně pochybného svědectví se velení rozhodlo, že záchranná mise začne až ráno. Argumentem byl nepřístupný terén a tma. Byla to fatální chyba, která se pro mnohé stala rozsudkem smrti. Zatímco záchranáři 60 kilometrů odtud stavěli stany a připravovali se na ranní směnu, v troskách na úbočí hory se odehrával tichý boj o přežití.

Letuška Yumi Ochiai, jedna ze čtyř zázrakem přeživších, později popsala noc, která se stala noční můrou. Když se probrala z bezvědomí, uvězněná mezi sedadly, slyšela všude kolem sebe v temnotě zvuky, které jí rvaly srdce. Z trosek se ozývalo sténání dospělých a jasný, pronikavý pláč dětí. „Slyšela jsem vrtulník, viděla jsem záblesky světel, ale nikdo nepřicházel,“ vzpomínala. Během nekonečných hodin mrazivé horské noci zvuky postupně slábly, pláč utichal a sténání nahradilo hrobové ticho. Pozdější pitvy přinesly děsivé potvrzení: u desítek obětí byla nalezena zranění, která byla slučitelná se životem. Tito lidé nezemřeli při nárazu – zemřeli na podchlazení a vnitřní krvácení jen proto, že pomoc dorazila až po čtrnácti hodinách.

Pro národ, který si zakládá na preciznosti a cti, byla představa, že 520 životů vyhaslo kvůli lajdácky nýtované desce, naprosto nesnesitelná. Oficiální rezignace prezidenta aerolinek Yasumota Takagiho byla vnímána jako nezbytné gesto, ale pro ty, kteří stáli přímo u technického selhání, to bylo málo. V japonské kultuře existuje hluboce zakořeněný koncept osobní odpovědnosti, který v tomto případě vyústil v mrazivé finále.

Manažer údržby Japan Airlines, Hiroo Tominaga, a inženýr Susumu Tajima, který stroj po osudné opravě prohlédl a schválil k provozu, neunesli tíhu svědomí. Oba muži se rozhodli pro nejzazší formu omluvy – spáchali rituální sebevraždu. V dopisech na rozloučenou uváděli „pracovní problémy“ a nesnesitelný pocit viny za smrt stovek nevinných lidí.

Dnes, o desítky let později, je místo havárie na úpatí hory Takamagahara tichým svědkem lidské pomíjivosti. Na pietní místo Osutaka-no-One každoročně šplhá procesí pozůstalých, aby uctili památku svých blízkých. Mezi nimi se často objevuje i současná šéfka Japan Airlines, Mitsuko Tottori, pro kterou má tento příběh osobní rozměr – v roce 1985 totiž u společnosti začínala právě jako letuška. Tragédie JL 123 vedla k zavedení nových bezpečnostních standardů a připomněla světu krutou pravdu, že v oblacích se za sebemenší nedůslednost platí ta nejvyšší možná cena.

Zdroje: Wikipedia, seznam zprávy, deník.cz, prima zoom