Alžběta II. neměla vůbec vládnout. Nakonec se z ní stala nejdéle vládnoucí monarcha Británie

Když v září 2022 v požehnaném věku 96 let vydechla na svém milovaném skotském zámku Balmoral naposledy, plakal celý svět. Fronta lidí, kteří se s ní chtěli v Londýně osobně rozloučit, se táhla kilometry a stala se nejdelší v britské historii – lidé v ní dobrovolně stáli přes 24 hodin. Alžběta II. byla pro moderní společnost pevnou kotvou v neklidných časech. Její životní příběh je však plný paradoxů, které v učebnicích dějepisu nenajdete.

Když se 21. dubna 1926 v londýnském domě svých prarodičů narodila císařským řezem malá Elizabeth Alexandra Mary, v tehdejším britském impériu to nevyvolalo žádné zásadní politické otřesy. Nikdo totiž nečekal, že by tato holčička jednou mohla usednout na trůn. Jako dcera mladšího královského syna byla až třetí v pořadí nástupnictví. Její dětství mělo být klidné, prožité v ústraní luxusních venkovských sídel a bez drtivého tlaku státnických povinností. Všechno ale od základů změnil rok 1936, který do britských dějin vstoupil jako rok tří králů, a rozpoutal obří ústavní krizi, jakou monarchie dlouho nezažila.

Alžbětin strýc, čerstvě korunovaný král Eduard VIII., se totiž bezhlavě zamiloval do Američanky Wallis Simpsonové. Problém nebyl jen v tom, že šlo o cizinku, ale především v tom, že byla již dvakrát rozvedená. V tehdejší upjaté době šlo o společenské tabu a z pozice krále, který byl zároveň formální hlavou Anglikánské církve, byl takový sňatek naprosto nepřípustný. Protože mu církev, vláda ani britská veřejnost lásku k neurozené Američance neposvětily, zvolil Eduard VIII. šokující řešení – po pouhých 326 dnech na trůnu podepsal abdikaci.

Tento historický otřes okamžitě změnil osud celé rodiny. Koruna a s ní spojená obří zodpovědnost spadly do klína Alžbětinu otci, plachému a koktavému princi Albertovi, který přijal panovnické jméno Jiří VI. Pro teprve desetiletou holčičku, které doma nikdo neřekl jinak než „Lilibet“, to znamenalo konec bezstarostného dětství. Přes noc se stala přímou následnicí trůnu. Její matka okamžitě najala guvernantku Marion Crawfordovou a budoucí královna musela začít s tvrdou přípravou. Na elitní škole v Etonu dostávala soukromé lekce z ústavní historie a mezinárodního práva, aby byla na svou budoucí roli perfektně připravena.

Už od útlého věku však Alžběta projevovala nevídanou vnitřní disciplínu a dospělost, která fascinovala okolí. Když jí byly pouhé dva roky, budoucí britský premiér Winston Churchill po setkání s ní prorocky prohlásil: „Má v sobě autoritu a hloubavost, která je u tak malého dítěte až s podivem.“ Tato vážnost a smysl pro povinnost se naplno projevily, když v roce 1939 vypukla druhá světová válka. Ačkoliv britská vláda naléhala na královskou rodinu, aby princezny Alžbětu a Margaret evakuovala do bezpečí v Kanadě, jejich matka to rázně odmítla se slovy: „Děti neodejdou beze mě. Já neodejdu bez krále. A král neodejde nikdy.“

Místo útěku tak princezny prožily válečné roky pod hrozbou německých bomb v kryptách hradu Windsor. Alžběta se však nespokojila s rolí pasivní čekatelky. V devatenácti letech si vybojovala povolení od otce a jako první žena z královské rodiny aktivně narukovala do armády. Vstoupila do ženského pomocného územního sboru pod identifikačním číslem 230873. Nafasovala khaki uniformu, ostříhala si nehty a prošla tvrdým výcvikem. Naučila se číst v mapách, řídit těžké vojenské sanitky a náklaďáky, a dokonce i kompletně rozebrat a opravit motor. Noviny jí tehdy s nadšením přezdívaly „Princess Auto Mechanic“.

Když válka v Evropě 8. května 1945 konečně skončila, toužila budoucí královna po jediném – být na chvíli obyčejným člověkem a oslavit vítězství s ostatními. Společně s mladší sestrou Margaret uprosily rodiče a v doprovodu několika strážců se nepozorovaně vyplížily z Buckinghamského paláce do jásajícího Londýna. Aby je nikdo nepoznal, stáhly si vojenské čepice hluboko do čela. Alžběta později vzpomínala, jak s neznámými lidmi v davu pochodovala po ulici Whitehall, provolávala slávu svému otci stojícímu na balkóně a poprvé a naposledy v životě zažila opojný pocit absolutní svobody a anonymity.

V listopadu 1947 se tehdejší princezna Alžběta provdala ve Westminsterském opatření za svou životní lásku, pohledného námořního důstojníka Philipa Mountbattena. Jejich partnerství nakonec trvalo neuvěřitelných 73 let a stalo se nejdelším manželstvím v historii britských panovníků. Začátek jejich společné cesty měl však k pohádkovému luxusu hodně daleko. Poválečná Velká Británie byla ekonomicky naprosto zdevastovaná a v zemi stále platil přísný přídělový systém na jídlo i oblečení. Budoucí královna impéria tak musela čelit stejné realitě jako kterákoli jiná britská nevěsta – látku na své ikonické svatební šaty, zdobené tisíci perlami, si musela sama nastřádat z ušetřených oděvních přídělových kuponů. Stovky občanů jí sice tehdy posílaly své vlastní kupony poštou, Alžběta je však podle zákona musela všechny vrátit zpět.

Kromě poválečné chudoby musel mladý pár bojovat také s tvrdým odporem u dvora. Princ Philip, původem princ řecký a dánský, sice disponoval šlechtickou krví, ale neměl žádné finanční prostředky a britská aristokracie na něj pohlížela s velkou nedůvěrou. Největším problémem byl však jeho rodinný původ. Tři z jeho sester se totiž provdaly za německé šlechtice s přímými a prokazatelnými vazbami na nacistické pohlaváry. Philipovy sestry proto ani nedostaly pozvánku na svatbu. Samotná Alžbětina matka, královna-matka, ze začátku svého zetě hluboce nerespektovala a kvůli jeho germánským kořenům mu v soukromí posměšně přezdívala „Hun“ (Záškodník). Teprve v pozdějším věku, když Philip prokázal absolutní loajalitu koruně, na něj nedala dopustit jako na „pravého anglického gentlemana“.

Klidné roky mladých manželů na Maltě, kde Philip sloužil u námořnictva, však skončily dříve, než kdokoli čekal. Na začátku roku 1952 vstoupilo zdraví těžce nemocného krále Jiřího VI. do prudkého poklesu. Alžběta se svým chotěm proto v lednu téhož roku vyrazila na dlouhou cestu po zemích Commonwealthu, aby otce zastoupila. Právě uprostřed africké divočiny v Keni, v hotelu Treetops postaveném v korunách stromů, ji zastihla zpráva, která jí navždy změnila život. Její otec v Londýně podlehl rakovině plic. Legendární zápis v tamní hotelové knize hostů tehdy situaci vystihl dokonale: „Poprvé v historii světa mladá dívka jednoho dne vylezla na strom jako princezna a druhý den z něj slezla jako královna.“

Do Afriky pětadvacetiletá Alžběta odjížděla jako bezstarostná matka dvou malých dětí, domů se však už v únoru 1952 vracela jako panovnice obřího impéria. Když její letadlo přistálo na letišti v Londýně, odehrálo se tiché drama, které dokonale ilustrovalo tvrdost královského protokolu. Protože Alžběta v Africe nepočítala s otcovým náhlým odchodem, neměla s sebou žádné smuteční oblečení. Letadlo tak muselo zůstat stát na ranveji a nová královna musela čekat na palubě, dokud jí dvořané nedoručili černé šaty. Teprve poté mohla předstoupit před kamery a zdrcený národ v patřičném oděvu. Tento traumatizující zážitek Alžbětu natolik poznamenal, že okamžitě zavedla železné a dodnes platné pravidlo: žádný člen královské rodiny nesmí opustit hranice Británie bez toho, aniž by měl v kufru sbalen kompletní černý smuteční oděv pro případ nouze.

Během své rekordní a bezprecedentní vlády trvající 70 let a 214 dní se Alžběta II. zapsala do dějin jako nejdéle vládnoucí ženská panovnice v historii lidstva, přičemž na rozdíl od francouzského krále Ludvíka XIV. převzala plnou státní odpovědnost jako dospělá žena a své povinnosti vykonávala až do posledního dechu. Zažila 14 amerických prezidentů, 7 papežů a v Downing Street se pod ní vystřídalo 15 britských premiérů – od legendárního Winstona Churchilla až po Liz Trussovou, kterou formálně jmenovala pouhé dva dny před svým skonem v září 2022. Královna si nesmírně potrpěla na kontakt s veřejností, což dokazuje zhruba 3,5 milionu dopisů, které její kancelář vyřídila, přičemž si každé ráno nechávala vybrat náhodný vzorek korespondence k osobnímu přečtení. Její paláce navíc fungovaly jako perfektně promazaný společenský stroj, který ročně pohostil v průměru 50 000 lidí na obřích recepcích a zahradních slavnostech, kde si Alžběta II. i přes obří logistiku osobně kontrolovala zasedací pořádky i květinovou výzdobu.

Alžběta II. sice díky svým rozsáhlým nemovitostem a finančním aktivům patřila mezi nejbohatší ženy planety, její skutečná politická genialita však spočívala v tom, že dokázala citlivě reagovat na měnící se nálady ve společnosti. To se nejvíce projevilo v krizovém roce 1992, který sama panovnice v památném projevu otevřeně označila za „Annus horribilis“ (Strašný rok). Během pouhých dvanácti měsíců se britské královské rodině pod rukama zhroutil obraz ideální rodiny. Veřejnost sledovala šokující a medializovaný rozpad manželství tří jejích dětí – prince Andrewa, princezny Anne a především následníka trůnu prince Charlese s princeznou Dianou. Aby toho nebylo málo, v listopadu téhož roku zachvátil královské sídlo hrad Windsor ničivý požár, který zničil přes sto místností. Když vláda oznámila, že obří rekonstrukci historického hradu zaplatí daňoví poplatníci, v zemi zmítané ekonomickou recesí propukl hněv. Královna pochopila, že musí jednat. Udělala bezprecedentní krok: přestože byla ze zákona kompletně osvobozena, začala dobrovolně platit daně ze svých soukromých příjmů a poprvé v historii nechala pro veřejnost otevřít Buckinghamský palác, aby se ze vstupného zaplatily škody na Windsoru.

Ještě těžší zkouška, která pro Alžbětu II. znamenala největší krizi celé její sedmdesátileté éry, přišla v srpnu 1997. Tragická autonehoda v Paříži, při níž zahynula nesmírně populární princezna Diana. Královna, věrná staré škole a striktnímu protokolu, však zůstala s vnuky zavřená na skotském zámku Balmoral a odmítla se vrátit do Londýna. Palác navíc striktně odmítl vyvěsit na Buckinghamském paláci britskou vlajku na půl žerdi, protože podle staletých pravidel se královská standarta vyvěšovala pouze v momentě, kdy byl panovník osobně přítomen. Národ si tento odtažitý přístup vyložil jako necitelnost a chlad vůči milované Dianě a britský tisk poprvé otevřeně volal po zrušení monarchie. Královna však ukázala obdivuhodnou flexibilitu a schopnost sebereflexe. Ustoupila tlaku veřejnosti, vrátila se do hlavního města, osobně se poklonila u záplavy květin před palácem a v živém, nevídaně emotivním televizním přenosu promluvila k národu „jako královna i jako babička“. Od té doby se image paláce radikálně modernizovala a Alžběta II. začala na veřejnosti působit mnohem lidštěji a přístupněji.

Tento nový, uvolněnější přístup si udržela až do pozdního věku, čímž si získala srdce nejmladší generace internetového věku. Dokonalým důkazem byl rok 2012, kdy Londýn hostil letní olympijské hry. Královna tehdy šokovala svět, když projevila obrovský smysl pro pověstný britský humor a kývla na natáčení tajného skeče pro zahajovací ceremoniál. Po boku herce Daniela Craiga si zahrála samu sebe jako nejstarší a bezkonkurenčně nejprominentnější „bondgirl“ v historii. Vtipné video, v němž James Bond doprovází panovnici z paláce do helikoptéry, ze které následně kaskadéři v přestrojení za královskou dvojici vyskočili s padákem přímo nad olympijským stadionem, se okamžitě stalo celosvětovým hitem a ukázalo, že Alžběta II. se nebere příliš vážně.

Jeden z nejsilnějších a vizuálně nejvíce strhujících obrazů konce její dlouhé vlády však nastal v dubnu 2021 během pohřbu jejího milovaného manžela, prince Philipa. V té době v Británii platila extrémně přísná vládní protiepidemická opatření kvůli pandemii covidu-19, která drasticky omezovala počet smutečních hostů i jejich rozestupy. Svět tehdy obletěly dechberoucí fotografie z kaple svatého Jiří na hradě Windsor: pětadevadesátiletá ovdovělá královna, oblečená celá v černém, seděla v kostelní lavici se skloněnou hlavou zcela osamocená, izolovaná od zbytku rodiny a s černou rouškou na tváři. Tento hluboce smutný moment demonstroval její absolutní morální velikost. Alžběta II. tím celému světu dokázala, že pravidla, která její vláda vyžadovala po obyčejných lidech, bezvýhradně a bez jakýchkoli úlev platí i pro ni samotnou, a to i v chvíli její nejosobnější životní tragédie.

V březnu 1996 se Alžběta II. nesmazatelným písmem zapsala také do našich novodobých dějin. Na oficiální pozvání tehdejšího prezidenta Václava Havla dorazila se svým chotěm princem Philipem na třídenní návštěvu České republiky. Tento moment měl obrovskou diplomatickou váhu – šlo o vůbec první oficiální cestu britského panovníka na území Čech a Moravy v tisícileté historii vzájemných česko-britských vztahů. Mezi Havlem a královnou panovaly výjimečné sympatie už od roku 1990, kdy byl jako první polistopadový prezident přijat v Buckinghamském paláci. Při pražském setkání se tehdy charismatický dramatik v prezidentském úřadě královně s úsměvem přiznal k jedné klukovské neřesti: jako malý chlapec prý fascinovaně sledoval novinky z jejího života a tajně si vystřihoval její fotky z britského obrázkového časopisu The London Illustrated News.

Historická návštěva Alžběty II. v České republice, během níž si prohlédla Prahu a osobně poděkovala vdovám po letcích RAF, přinesla řadu nezapomenutelných a ryze specifických momentů. Slavnostní státní večeře na Pražském hradě se ocitla na hraně zákona, když se svíčková podávala přesně v den plošného zákazu dovozu britského hovězího kvůli nemoci šílených krav (BSE), což kuchaři zachránili narychlo garantovaným domácím původem masa, zatímco sama královna během přípitku noblesně označila Mnichovskou dohodu za jediný historický stín vzájemných vztahů. K diplomatickému faux pas došlo v parlamentu, kde tehdejší předseda sněmovny Milan Uhde její projev raději úplně zrušil ze strachu, že čeští poslanci nedorazí a sál zůstane poloprázdný. Vše ale bohatě vynahradil druhý den na jižní Moravě, kde britský královský pár zažil na brněnském náměstí Svobody tak neuvěřitelně elektrizující atmosféru a vřelé přijetí tisíců nadšených lidí, že panovnice později z Londýna poslala oficiální dopis s dojemným vzkazem, že na davy v Brně do konce života nezapomene.

Češi si britskou panovnici zkrátka zamilovali a v průběhu let jí z různých koutů republiky putovaly do Londýna velmi originální dary. Už v padesátých letech dostala od pražské zoologické zahrady tři živé pelikány, kteří pak zdobili královské parky. Dokonalým symbolem lidové tvořivosti se pak stal rok 2016, kdy královna slavila své 90. narozeniny. Jaroslava Londová, učitelka ze střední odborné školy ve Vsetíně, byla královskou rodinou tak fascinovaná, že pro Alžbětu II. vlastnoručně upekla a bohatě nazdobila obří, několikapatrový tradiční valašský perník. Dárek úspěšně dorazil až za zdi paláce a vsetínská učitelka obdržela z rukou královských dvorních dam oficiální dopis s vyjádřením hlubokého obdivu k českému pekařskému řemeslu.

Protože se všechny oficiální britské dokumenty, pasy a průkazy vydávaly královským jménem a jejím jménem se také schvalovaly, byla Alžběta II. jediným člověkem ve Velké Británii, který u sebe ze zákona nemusel mít cestovní pas ani řidičské oprávnění. Přestože nikdy neskládala klasickou civilní autoškolu, byla po svém válečném výcviku v armádě vášnivou, mimořádně zručnou řidičkou a auta milovala až do pozdního věku. S oblibou sedala za volant svého robustního Land Roveru Defender na královských venkovských sídlech, a to bez jakékoli ochranné gardy. Traduje se historka z roku 1998, kdy na svém skotském zámku Balmoral hostila saúdskoarabského prince (pozdějšího krále) Abdalláha. V jeho rodné zemi tehdy měly ženy striktní zákaz řídit auta. Alžběta II. ho s úsměvem pobídla, ať nastoupí na místo spolujezdce, sama sedla za volant, dupla na plyn a s klidem řezala ostré zatáčky na úzkých skotských silnicích, zatímco vyděšený princ ji prostřednictvím tlumočníka úpěnlivě prosil, aby zpomalila.

Její vůbec největší celoživotní vášní, která ji doprovázela od útlého dětství až do posledních měsíců života, však byla zvířata – především dostihoví koně a psi. Za svůj dlouhý život vlastnila více než 30 psů rasy Pembroke Welsh Corgi a tato zvířata se stala doslova živým symbolem její éry. Celá tato královská dynastie čtyřnohých mazlíčků odstartovala v roce 1944, kdy ke svým osmnáctým narozeninám dostala fenku jménem Susan, kterou milovala natolik, že ji v roce 1947 tajně propašovala pod dekou do kočáru i na vlastní svatební cestu s princem Philipem. Královští psi žili v paláci v nevídaném luxusu; měli vlastní pokoj, spali v proutěných koších zavěšených nad zemí, aby nenachladli, a šéfkuchař jim denně připravoval čerstvé menu ze zvěřiny a hovězího, které jim sama královna občas servírovala do stříbrných misek.

Alžběta II. byla v tomto směru dokonce tak kreativní, že se nevědomky zapsala i do kynologických atlasů, když vyšlechtila zcela nové psí plemeno zvané „dorgi“. K tomu došlo čistou náhodou na chodbách paláce, kde se jeden z jejích milovaných corgiů neplánovaně spářil s jezevčíkem jménem Pipkin, který patřil její mladší sestře, princezně Margaret. Královna si tyto křížence s delším tělem a velkýma ušima okamžitě zamilovala a v chovu nového plemene úspěšně pokračovala po několik dalších generací. Poslední přímý potomek její původní fenky Susan, corgi jménem Willow, odešel v roce 2018.

Alžběta II. zemřela v září 2022 jako poslední velká panovnice staré školy a s jejím odchodem se uzavřela jedna fascinující epocha lidských dějin. Byla ženou, která během své sedmdesátileté služby zažila rozpad britského impéria, technologickou revoluci od černobílé televize až po internet, společenské otřesy i hluboké rodinné krize. Přesto si dokázala po celou dobu zachovat absolutní důstojnost, eleganci, klid a neochvějný smysl pro povinnost, kterým inspirovala miliony lidí. Zanechala po sobě nejen hluboce transformovanou a zmodernizovanou britskou monarchii, kterou úspěšně dovedla do 21. století, ale především nesmazatelnou, hřejivou stopu v srdcích lidí po celém světě – včetně pamětníků její slavné návštěvy v České republice.

Zdroje: Wikipedia, novinky, radynacestu, britannica, irozhlas, edition