Článek
Mrazíka zná u nás prakticky každý, málokdo ale zná skutečný příběh muže, který ikonickou Babu Jagu ztvárnil. Vypadat jako ošklivá babizna s hrbem přitom musel elegantní a vzdělaný muž s francouzským původem. Georgij Milljar dal čarodějnici neopakovatelný výraz, sám si ale v životě prošel těžkými zkouškami. Bolševici mu vzali všechno bohatství, hrozilo mu vězení a nakonec zůstal do stáří úplně sám. I tak ale dokázal bavit generace diváků, kteří ho dodnes milují.
Georgij Milljar se narodil v roce 1903 v přístavním městě Gelendžik na břehu Černého moře. Rodina žila v luxusu. Jeho otec Franz de Millieu byl francouzský stavitel mostů pocházející z Marseille, který do carského Ruska přicestoval na pozvání tehdejší vlády. Matka pocházela z rodiny bohatého průmyslníka, kterému na Sibiři patřily zlaté doly. Malý Georgij vyrůstal v přepychu. Měl francouzské chůvy i soukromé učitele, takže už od dětství plynule mluvil několika jazyky a rozuměl hudbě i literatuře. Bezstarostná léta ale brzy skončila. Otec mu zemřel, když mu byly tři roky, takže si ho v dospělosti vůbec nepamatoval.
Všechno se změnilo v roce 1917 s příchodem revoluce. Nový režim zabavil veškerý soukromý majetek, zlaté doly, nemovitosti i rodinné úspory. Bohatá rodina tak ze dne na den přišla úplně o všechno. Aby s matkou neskončili ve vězení nebo na popravišti kvůli šlechtickému původu, museli se rychle přizpůsobit. Zatajili chlapcovo vysoké vzdělání, znalost cizích jazyků a vznešené francouzské příjmení de Millieu upravili do přijatelnější, rusky znějící podoby Milljar.
Georgij Milljar
Z kulisáka byl ze dne na den Popelkou
K divadlu ho to táhlo už od dětství. V nejisté době raději nechtěl vyčnívat, a tak v divadle v Gelendžiku začínal od nuly jako obyčejný kulisák. Dělal rekvizitáře, stavěl kulisy a pomáhal se vším, co bylo zrovna potřeba. Přestože stál jen v zákulisí, pečlivě sledoval zkoušky a díky své výborné paměti se dokázal naučit texty všech divadelních her úplně nazpaměť.
Před jedním z plánovaných představení náhle onemocněla hlavní představitelka Popelky. Zrušení představení znamenalo finanční ztrátu, které se vedení divadla chtělo za každou cenu vyhnout. Mladý kulisák předstoupil před vedení s tím, že roli zvládne odehrát bez jediné chyby. Po rychlém přezkoušení ho ustrojili do šatů, nalíčili a poslali před publikum. Jeho neplánovaný výstup sklidil obrovský úspěch a nikdo z přítomných diváků v hledišti nepoznal, že se pod dívčím kostýmem skrývá mladík. Ženské role se tak staly jeho osudem od samého počátku jeho herectví.
Povzbuzen úspěchem se v roce 1924 přesunul do Moskvy, kde byl přijat do Divadla revoluce a začal navštěvovat hereckou školu. Jeho studia však nebyla vůbec jednoduchá. Vyučující se nemohli shodnout na rozsahu jeho nadání, jeho projev jim připadal zvláštní a několikrát mu dokonce reálně hrozilo vyloučení ze studia. Školu nakonec dodělal a začal dostávat první malé role v divadle. Klasické divadlo mu ale nestačilo, čím dál víc ho to táhlo k filmu.
Osudové setkání s režisérem z něj udělalo krále pohádkových záporáků
Na konci 30. let udělal zásadní krok, když opustil divadlo a podepsal dlouhodobou smlouvu s filmovým studiem Mosfilm. Zde došlo k setkání s režisérem Alexandrem Rouem, který se specializoval na filmové pohádky. První zkoušky přitom dopadly všelijak. Mladík byl před kamerou zmatený a nejistý, režisér v něm ale přesto uviděl neobyčejný talent. Sedli si lidsky i pracovně a vydrželo jim to po celý život.
Režisér ho díky jeho malému vzrůstu, výrazné mimice a neobvyklému hlasu dával skoro do každého filmu. Celý život sice snil o velkých dramatických rolích a na stará kolena si chtěl zahrát třeba vojevůdce Suvorova, diváci si ho ale zamilovali jako krále pohádkových záporáků. Byla radost sledovat, jak se dokáže proměnit v jakékoliv strašidlo, skřeta nebo zkorumpovaného carského úředníka. V mnoha snímcích navíc zvládal odehrát několik postav najednou. Například ve snímku Království křivých zrcadel ztvárnil trojroli a v pohádce Ohněm, vodou a trubkami si zahrál jak Babu Jagu, tak druhou svou životní postavu, Kostěje Nesmrtelného.
Natáčení pohádky Bohatýr Nikita z roku 1945, kde si zahrál Kostěje, přitom provázely drsné podmínky. Natáčelo se za druhé světové války v daleko evakuovaném Dušanbe, v podmínkách poznamenaných hladem a nemocemi. Georgij Milljar během práce onemocněl těžkou formou malárie a extrémně zhubl. Jeho vyzáblá postava a vystoupené kosti byly tak děsivé, že maskéři nemuseli téměř používat žádný make-up. Podle pamětníků se vyhladovělého herce bál i kůň, na kterém měl v pohádce jet.
Inspiraci pro Babu Jagu našel na trhu
Do role ježibaby se zrovna nikdo nehrnul. Žádné z ženských hvězd se nechtělo hrát škaredou babu. Georgij Milljar v tom naopak viděl obrovskou příležitost pro hereckou vyhraněnost a nadsázku. Podoby a gesta ježibaby vymyslel úplně sám. Inspiraci potkal na trhu v Jaltě. Před očima měl uštěkanou a mrzutou stařenu, na kterou nemohl zapomenout. K tomu přidal prvky chování odtažité sousedky ze svého okolí a stvořil ikonickou postavu.
Kostým i líčení si navrhoval sám do nejmenších detailů a dohlížel na maskérky, aby dodržely každý jeho požadavek. Už v roce 1939 v pohádce Zakletá nevěsta předvedl tak strašidelnou ježibabu, že děti z placu utíkaly s pláčem. V průběhu let se do role čarodějnice převtělil celkem devětkrát.
Nejslavnější životní roli dostal v roce 1964 při natáčení legendárního Mrazíka. Zde předvedl neuvěřitelný fyzický výkon. Kromě hlavní role čarodějnice si v tomto filmu střihl ještě drobnou epizodní úlohu jednoho z lesních loupežníků. Filmu obětoval maximum. Nezastavila ho ledová voda ani nebezpečné kousky na rozpáleném nářadí. V Česku jeho geniální výkon ještě umocnil vynikající dabing Františka Viceny, díky kterému u nás postava Baby Jagy naprosto zlidověla.
Skočil do ledové vody a zachránil celý film
Mrazík se natáčel za polárním kruhem nedaleko Murmanska, protože v okolí Moskvy tenkrát chyběl sníh. Štáb pracoval v náročných podmínkách s velmi omezeným rozpočtem, což vedlo k řadě neplánovaných situací. Jídlo na slavnostní hostinu muselo být natřeno petrolejem, aby z něj hladoví herci neujídali, a představitelka Marfuši musela před kamerou přikusovat cibuli místo nedostatkových jablek. Pak ale přišla pohroma, která mohla celý film úplně zničit.
Filmové kotouče s již natočeným materiálem byly uskladněny ve sklepě dřevěného domu, který obýval celý filmový štáb. Brzy ráno prasklo vodovodní potrubí a do suterénu se začaly valit stovky litrů vody. Pro štáb to byl šok. Ztráta pásů by znamenala, že veškeré natáčení bylo úplně k ničemu.
Byl to právě Georgij Milljar, kdo bez jakéhokoliv váhání skočil do zatopeného a chladného sklepa. Bosý a jen v lehkém oděvu vytahoval v mrazu těžké kotouče z vody a nosil je do bezpečí. Jen díky jeho rychlé reakci a odvaze se Mrazíka podařilo zachránit a dostat do kin.
Tajný věřící a svatba přímo na natáčení
I když se stal hvězdou sovětských pohádek, komunistickou ideologii úplně ignoroval. Nesl si v sobě aristokratické vychování a hlubokou víru v Boha. Pravidelně chodil do kostela, což úřady viděly velmi nerady. Oficiálním akcím se vyhýbal, nepodílel se na politických kampaních a ve volném čase se věnoval kreslení karikatur, psaní veršů a literární tvorbě.
Jeho osobní život byl po dlouhá léta zahalen tajemstvím. V mládí prožil jedno krátké manželství, které velmi rychle ztroskotalo na nevěře jeho ženy. V mládí se dozvěděl, že nemůže mít děti. Nesl to těžce, protože je miloval a okamžitě si získal srdce každého z nich. Po nezdaru v mládí žil dlouhá léta sám v malém pokoji se svou matkou, která na něj měla obrovský vliv. Režisér Alexandr Rou dokonce používal zmínku o jeho matce jako jediný účinný prostředek, když potřeboval divokého herce na place zklidnit.
V Moskvě se o jeho homosexualitě mluvilo jako o hotové věci. V tehdejším Sovětském svazu šlo o protiprávní jednání, za které hrozilo dlouholeté vězení. Milljar tyto spekulace nikdy nekomentoval ani nepotvrdil. Až ve svých pětašedesáti letech, po smrti své matky a na přímé doporučení režiséra Roua, učinil nečekané rozhodnutí. Požádal o ruku svou sousedku ze společného bytu, šedesátiletou vdovu Mariju Vasiljevnu. Když za ní přišel v obleku s motýlkem, překvapená žena mu řekla, že už žádného muže nepotřebuje. On jí s úsměvem odpověděl, že nepřichází jako muž, ale jako Baba Jaga.
Svatba se konala přímo během natáčení jedné z pohádek. Ženich, nevěsta i všichni hosté absolvovali svatbu i s hostinou přímo v pohádkových kostýmech. Marija Vasiljevna mu vytvořila stabilní domov, pečovala o něj a zůstala po jeho boku až do konce života.
Skromný život v ústraní a nesmrtelná Baba Jaga
Přestože byl po celé zemi velice populární, žil skromně. Neprahnul po majetku ani po luxusu. Ve skříni měl na jediné polici pečlivě složený oblek, kabát, světlou košili a baret. Často vystupoval pro děti bez nároku na honorář a lidem ze svého okolí půjčoval peníze, které po nich nikdy nepožadoval zpět. Úřady se k jakémukoliv oficiálnímu uznání stavěly zády. Titulu Národního umělce se dočkal až v roce 1988, kdy mu bylo osmdesát pět let.
Když v roce 1973 přišel o svého nejbližšího přítele a režiséra Alexandra Roua, přišel zároveň o svou největší oporu. Tvůrčí skupina se rozpadla a velkých rolí ubývalo. Přesto nepřestal hrát. Daboval animované filmy a bral malé role prakticky až do konce života. Georgij Francevič Milljar odešel v červnu roku 1993 ve věku 89 let. Pochován je na Trojekurovském hřbitově v Moskvě.
