Babiš jako figurka Tünde Bartha. Zrodila se nová Jana Nagyová?

Česká politická scéna má mimořádnou paměť na lidi, kteří se sice nikdy neocitli na volebních lístcích, přesto však z ústraní tahali za nitky s mocí, jakou jim mohl závidět leckterý řádně zvolený ministr. Nejzářnějším příkladem tohoto fenoménu byla Jana Nagyová (dnes Nečasová), jejíž dominance v zákulisí úřadu vlády nakonec vedla k pádu celého kabinetu Petra Nečase. Historie má však tendenci se opakovat, byť v mírně pozměněných kulisách a s novými herci. Hnutí ANO a jeho neotřesitelný lídr Andrej Babiš si pravděpodobně našli svou vlastní verzi této mocné zákulisní hráčky. Její jméno je Tünde Bartha. Žena, která oficiálně zastává pozici šéfky úřadu a nejbližší spolupracovnice expremiéra, se stala tou, u níž končí veškerá zásadní rozhodnutí. Otázka, kterou si musíme klást, je zcela zásadní pro podstatu naší parlamentní demokracie: Volili jsme si poslance a lídry, aby za nás rozhodovali na základě mandátu od občanů, nebo jsme odevzdali moc do rukou jedné ambiciózní sekretářky?

Když se podíváme na styl, jakým Andrej Babiš v posledních letech vystupuje, nelze se ubránit dojmu, že jeho pověstná ráznost a autokratické řízení vlastního hnutí utrpěly vážné trhliny. Babiš, který kdysi vystupoval jako suverénní šéf, jenž o všem rozhoduje sám a nekompromisně řídí svůj politický projekt jako rodinnou firmu, dnes v mnoha ohledech působí spíše jako loutka. Na veřejnosti sice stále hřímá, útočí na politické soupeře a plní sociální sítě plamennými příspěvky, avšak v zákulisí se zdá být unavený, izolovaný a do značné míry závislý na úzkém okruhu poradců. A na vrcholu této pyramidy vlivu stojí právě Tünde Bartha.

Podobnost s érou Jany Nagyové je až zarážející. Obě ženy začínaly jako asistentky či sekretářky, které si postupně vybudovaly naprosto neotřesitelnou pozici díky tomu, že dokonale ovládly přístup k šéfovi. Vytvořily kolem něj neprostupný filtr. Kdokoli chce s Andrejem Babišem mluvit, kdokoli mu chce předložit nějaký návrh nebo s ním konzultovat politickou strategii, musí nejprve projít přes Bartha. Tato filtrace informací dává šéfce úřadu obrovskou moc – ona rozhoduje o tom, jaké informace se k Babišovi dostanou, v jakém světle mu budou prezentovány a kdo dostane příležitost s ním osobně hovořit. Tímto způsobem lze velmi snadno manipulovat i s tak zkušeným dravcem, jakým Babiš bezesporu býval.

Zákulisní informace navíc ukazují, že vliv Tünde Bartha zdaleka nepřesahuje pouze administrativní záležitosti. Její ambice a reálný dopad na politiku jsou mnohem hlubší. Podle novinářských zjištění a analýz má Bartha zásadní vliv například na směřování rodinné politiky hnutí nebo na citlivé vztahy s klíčovými hráči v českém zbrojním průmyslu. Je veřejným tajemstvím, že Andrej Babiš se v minulosti k těžkému a zbrojnímu průmyslu stavěl spíše chladně až s pohrdáním. V poslední době však došlo k radikálnímu obratu a hnutí ANO začalo tyto kruhy výrazně podporovat. Proč? Protože Tünde Bartha udržuje velmi nadstandardní a úzké vztahy s předními představiteli tohoto byznysu, zejména s holdingem Czechoslovak Group (CSG) Michala Strnada. Zbrojaři v ní našli ideálního prostředníka, který dokáže prosadit jejich zájmy přímo do politických programů a prohlášení nejsilnějšího opozičního hnutí. Je to názorná ukázka toho, jak nevolená úřednice mění strategické směřování politické strany na základě svých soukromých vazeb a sympatií.

Tento stav je však naprostým plivnutím do tváře všem principům zastupitelské demokracie. V našem ústavním systému si občané volí své zástupce v řádných volbách. Volíme poslance, senátory, lidi, kteří nesou politickou kůži na trh, obhajují své názory v médiích a odpovídají se svým voličům. Nikdo z milionu voličů hnutí ANO však nedal hlas Tünde Bartha. Nikdo ji nezvolil, nikomu se nezpovídá, její jméno nefiguruje v žádných oficiálních strukturách, které by podléhaly veřejné kontrole. Přesto je to ona, kdo defacto rozhoduje o směřování naší země. Pokud s ní někdo vstoupí do konfliktu, je velmi rychle odsunut na vedlejší kolej, nebo z hnutí úplně odejit. Strach z jejího hněvu a vlivu je uvnitř ANO paralyzující a ničí jakoukoli vnitrostranickou diskusi.

Kromě zbrojařských vazeb se kolem Bartha kupí i další otazníky, které nápadně připomínají stíny minulosti spojené s Janou Nagyovou. Jde především o její majetkové poměry a podivné pronájmy luxusních nemovitostí. Medializovaný případ jejího pražského bydlení v bytě o rozloze necelých 70 metrů čtverečních, který si pronajímá od společnosti Imoba (patřící do holdingu Agrofert pod svěřenskými fondy Andreje Babiše) za cenu hluboko pod tržním průměrem (pouhých 9 200 Kč měsíčně), vyvolává obrovské pochybnosti. Jak je možné, že vysoce postavená manažerka s nadstandardními příjmy využívá takto skryté benefity od holdingu svého šéfa? A co víc, v bytě podle zjištění policie a sousedů ani sama dlouhodobě nebydlí, ale využívá ho její dcera a dvojice studentek ze Slovenska. Tento propletenec osobních výhod, neprůhledného rodinného financování a absolutního sepětí s Agrofertem ukazuje, že Bartha není jen obyčejnou zaměstnankyní.

Důsledky tohoto uspořádání jsou pro fungování politického systému zničující. V klasické politické straně existují mechanismy jako programové konference, předsednictvo, ústřední výbory nebo regionální organizace, kde se o směřování politiky debatuje. V hnutí ANO se však veškerá tato struktura stala pouhou formální kulisou. Poslanci, kteří byli zvoleni lidmi z různých krajů České republiky, aby hájili zájmy svých regionů, jsou degradováni na pouhé vykonavatele vůle aparátu. Pokud se ukáže, že zásadní politické dokumenty a směrnice nevznikají na půdě poslaneckých sněmoven nebo odborných komisí, ale jsou diktovány z pera šéfky sekretariátu, pak dochází k faktickému obcházení ústavy. Voliči jsou tak podváděni – domnívají se, že volbou konkrétních tváří dávají mandát k realizaci programu, ve skutečnosti však pouze legitimizují absolutní mocenskou nadvládu jedné osoby.

Kam až tento stav může zajít, jsme již v české historii viděli. Když v roce 2013 spadla Nečasova vláda kvůli zásahu policie na úřadu vlády, veřejnost byla šokována tím, jak mocným způsobem Jana Nagyová úkolovala vojenskou rozvědku a jak brutálně zasahovala do chodu státu. U Tünde Bartha sice zatím nejsme svědky takto kriminálních kauz, ale mechanismus její moci je v jádru totožný, ne-li propracovanější. Bartha se možná poučila z chyb své předchůdkyně – nevystupuje tak okatě, drží se víc ve stínu, o to systematičtěji však buduje svou síť vlivu. Má obrovské slovo v personálních otázkách, rozhoduje o tom, kdo zasedne v dozorčích radách, jaké pozice obsadí loajální úředníci a kdo bude nominován na klíčové posty ve státní správě.

Je naprosto nepřijatelné, aby se z politického hnutí stala pouhá fasáda pro mocenské hry jedné šedé eminence. Andrej Babiš by si měl uvědomit, že role loutky mu nesluší a že tím, jak předal otěže rozhodování do rukou své šéfky úřadu, popírá vše, s čím kdysi do politiky vstupoval. Voliči nechtějí novou Nagyovou. Nechtějí systém, kde o osudu země rozhoduje nálada, osobní animosity nebo byznysové vazby jedné sekretářky zapsané na zadní straně dokumentů. Pokud má být zachována důvěra v parlamentní systém, musí rozhodovat ti, kteří k tomu mají legitimní mandát od občanů. Zásadní rozhodnutí nesmí pocházet z pera Tünde Bartha, ale z otevřené diskuse volených zástupců, kteří se nebojí nést odpovědnost před svými voliči. V opačném případě se naše demokracie mění v pouhé absurdní divadlo.