Babiš na Hradě žehlí SMS vydírání: Jak Macinka pálí mosty a Turkovi zavřel cestu k moci

Někde mezi Pražským hradem a Strakovou akademií se v únoru roku 2026 rozplynuly poslední zbytky politického dekorum. Zatímco dříve se vládní krize řešily v zakouřených saloncích s koňakem v ruce, dnes se hraje vabank přes textové zprávy, které svou úrovní připomínají hádky v patnácti letech. Petr Pavel se mračí, Andrej Babiš dělá, že tam není, a duo Macinka–Turek právě zjistilo, že „odeslat“ je občas to nejnebezpečnější tlačítko na světě.

Když dnes přesně v 8:30 ráno projížděla černá limuzína s premiérem Andrejem Babišem branou Pražského hradu, nebylo to jen obyčejné setkání dvou nejvyšších ústavních činitelů. Atmosféra na prvním nádvoří by se dala krájet i tupým příborovým nožem z hradní kuchyně. Oficiální program mluvil stroze o „konzultacích k aktuální politické situaci“, ale pod tímto eufemismem se skrývala čistá krizová diplomacie. Neoficiálně totiž premiér přijížděl v roli politického údržbáře, který musí prezidentovi vysvětlit, proč se jeho ministr zahraničí Petr Macinka utrhl z řetězu a začal úřadovat stylem připomínajícím spíše vymahače dluhů než šéfa diplomacie.

Důkazem, jak moc „teče do bot“, byla logistická ekvilibristika s časem. Andrej Babiš totiž musel narychlo o půl hodiny posunout zasedání Bezpečnostní rady státu. Původně plánovaný start v 9:00 musel ustoupit rannímu „koberečku“ u prezidenta. Zkuste se nad tou prioritou zamyslet: bezpečnostní hrozby, strategické suroviny nebo obrana země musely počkat v předsíni, protože premiér republiky potřeboval extra třicet minut na to, aby hlavě státu zkusil prodat verzi, že ty noční SMSky byly vlastně jen „nešťastným nedorozuměním“.

Je to fascinující, a zároveň trochu děsivá ukázka toho, kam se česká státní správa v roce 2026 posunula. Už se neřeší makroekonomické ukazatele nebo koncepce zahraniční politiky. Celý aparát stojí, limuzíny pálí benzín a ministři čekají na chodbách, zatímco se interpretuje lingvistický rozbor jedné drzé textovky. Státní moc se smrskla na úroveň skupinového chatu na WhatsAppu, ze kterého se někdo rozhodl udělat nástroj národní krize. Pokud tohle měla být ta slibovaná efektivní správa státu, pak jsme se dočkali spíše „managementu prostřednictvím pípání mobilu“.

Jádrem celého pudla a hlavním architektem současného chaosu není nikdo jiný než Petr Macinka. Šéf Motoristů, který se z hlubin politického marketingu katapultoval až do křesla ministra zahraničí, si pravděpodobně spletl diplomacii s drsným vyjednáváním v bazaru s ojetými vozy na kraji Prahy. Tam možná funguje taktika „ber, nebo nech být“ doprovázená hlasitým boucháním do kapoty, ale v Černínském paláci se dosud nosil trochu jiný střih obleků i mravů. Macinka však do vysoké hry vnesl prvek, který bychom mohli nazvat „digitální nátlak v pyžamu“.

Podle oficiálních informací z Hradu totiž Macinka nevolil cestu nót, oficiálních dopisů nebo diplomatických depeší. Namísto toho začal bombardovat displej telefonu Petra Koláře, klíčového prezidentova poradce. Že Kolář stále nemá bezpečnostní prověrku, je v tomto příběhu jen třešničkou na dortu, která celému incidentu dodává nádech amatérské špionáže z béčkového filmu. Představte si to: osud vládní stability a obsazení resortu životního prostředí se neřeší v přísně střežených místnostech, ale přes pípající notifikace na nočním stolku „přítele po boku“.

Obsah těchto zpráv byl přitom odzbrojujícím způsobem prostý a brutální zároveň. Žádné kličky, žádné zdvořilostní fráze. Ultimátum znělo jasně: Buď bude Filip Turek jmenován ministrem životního prostředí, nebo se začnou pálit mosty. A to ne jen tak ledajak. Macinka prý sliboval destrukci vztahů způsobem, který „vejde do učebnic politologie“. V normální zemi, kde slovo „etiketa“ není vnímáno jako nadávka, by ministr zahraničí po takovém kousku skončil dřív, než by mu na displeji naskočila doručenka. V našem aktuálním politickém nastavení je to však jen další úterý, kvůli kterému musí premiér narychlo leštit boty a běžet na Hrad s prosíkem o smír.

Pro Andreje Babiše je tato situace čistou noční můrou. Macinka totiž není jen nějaký řadový úředník, kterého lze obětovat jako pěšáka. Je to symbol nové, dravé síly Motoristů, o kterou se Babišova vláda v koalici s SPD opírá. Bez nich není většina. Bez nich není vláda. A tak premiér stojí před úkolem, který by nezvládl ani ten nejzkušenější iluzionista: jak se veřejně a rázně distancovat od Macinkových metod, aby neurazil prezidenta, a zároveň Macinku nepustit k vodě, aby se mu celá vládní budova nezhroutila jako domeček z karet. Zatímco Macinka se hrdě hlásí k tomu, že „politika není pro princezny“, Babiš zjišťuje, že v této pohádce mu zbyla role uštvaného sloužícího, který se snaží uklidit střepy po rozbitém královském porcelánu.

Sám Petr Macinka se k celému skandálu postavil s grácií rozjetého buldozeru, kterému selhaly brzdy uprostřed historického centra. Zatímco starší generace politiků by se v podobné situaci uchýlila k mlžení, kličkování nebo aspoň k dočasné hospitalizaci v nemocnici s „náhlou nevolností“, Macinka zvolil útok. Jeho dnes již ikonický výrok, že „politika není pro princezny“, se v mžiku stal programovým prohlášením nové politické generace, pro kterou je slušnost vnímána jako slabost a diplomatický protokol jako zbytečná překážka v rozletu.

Je to skutečně fascinující, a tak trochu děsivý přerod. Máme zde ministra zahraničí – tedy člověka, jehož hlavní náplní práce, za kterou ho daňoví poplatníci platí, je komunikace, budování mostů, reprezentace státu a vyhlazování konfliktů. A tento stejný člověk do médií s ledovým klidem oznámí, že bude hlavu státu ignorovat. Představte si tu situaci na mezinárodním poli: jak asi vypadá česká zahraniční politika v očích našich partnerů, když její šéf vzkazuje svému vlastnímu prezidentovi přes média, že pro něj „není partnerem“ k diskuzi?

Macinka se ve své podstatě pasoval do role politického piráta, který věří, že diplomacie se nejlépe dělá přes nátlakové SMSky posílané v čase, kdy normální lidé spí. Pokud je skutečně přesvědčen, že tohle je ta cesta k „učebnicím politologie“, má nepochybně pravdu. Jen v těch učebnicích pravděpodobně nebude v kapitole o velkých státnících, ale v odstrašujícím příkladu o tom, jak během jediného týdne totálně zlikvidovat kredit a důstojnost vlastního úřadu. V Černínském paláci se po staletí cizelovala slova, aby vážila tuny; Macinka tam vtrhl s mobilním telefonem a slovníkem, který by byl příliš ostrý i na srazu příznivců tuningu v devadesátých letech.

Co je však na celé situaci nejvíce znepokojující, je ta naprostá absence sebereflexe. Macinka se odmítá omluvit, odmítá uznat, že přestřelil, a o rezignaci mluví jen jako o vtipu. V podstatě tím vzkazuje celé veřejnosti i politické scéně, že jeho styl – tedy směs arogance, digitálního nátlaku a ignorování ústavních zvyklostí – je novým standardem. Už se nenosí argumenty, nosí se screenshoty. Už se nenosí debata, nosí se ultimáta. Macinkova „škola diplomacie“ nám ukazuje, že když máte dostatečně hroší kůži a vládní většinu za zády, můžete prezidentovi klidně napsat, že mu spálíte mosty pod nohama, a ráno si pak v klidu jít na Bezpečnostní radu státu řešit stabilitu země.

Výkon Andreje Babiše v celém tomto příběhu je fascinující studií politického přežití za extrémních podmínek. Premiér se v těchto dnech snaží o nemožné: hrát roli „toho rozumného dospělého“, který se sice mírně mračí, ale v podstatě jen otcovsky domlouvá neposedným dětem. Jeho rétorický tanec mezi Hradem a Strakovou akademií připomíná chůzi po laně nad propastí, kterou mu pod nohama s nadšením podřezávají jeho vlastní koaliční partneři. Na jednu stranu Babiš s vážnou tváří označuje Macinkovy zprávy za „nešťastně formulované“ – což je v politickém slovníku zhruba stejný eufemismus, jako byste o požáru Národního divadla řekli, že tam bylo trochu přetopeno. Na druhou stranu však okamžitě dodává, že „chápe rozčarování Motoristů“. Je to klasický Babiš v nejlepší formě: mistrně sedí na dvou židlích najednou a s úzkostí v očích doufá, že se ani jedna z nich pod tíhou skandálu nerozpadne.

Babišův pokus poslat prezidenta Pavla, aby si to „vyříkal s Macinkou napřímo“, je pak vrcholným projevem jeho letité strategie zbavování se odpovědnosti v krizových momentech. Jako by premiér v ranním mrazu na Hradě náhle zapomněl na jeden drobný ústavní detail – že je to právě on, kdo za ministry své vlády nese plnou politickou odpovědnost. Namísto toho, aby jako šéf exekutivy bouchl do stolu a srovnal svého ministra zahraničí do latě, raději v přímém přenosu abdikuje na roli lídra a stylizuje se do role nezaujatého prostředníka. Jako by byl jen náhodným kolemjdoucím, který má shodou okolností klíče od Úřadu vlády a teď by nejraději ze všeho zmizel z dohledu všech kamer, nechal generála s motoristou, ať se v tom hradním průvanu poperou sami, a on mohl jít v klidu řešit „tu onkologii a lidi“.

Jenže tato role „hodného táty rozhádané rodiny“ má své trhliny. Babiš se sice tváří, že Macinku kryje z loajality, ale realita je mnohem prozaičtější. Premiér je rukojmím vlastního vítězství. Bez Motoristů a SPD jeho vláda končí dřív, než stihla vyměnit portréty na chodbách ministerstev. A tak mu nezbývá než před novináři opakovat, že spolupráce s Macinkou je „výborná“, i když mu právě tento ministr svým „hulvátstvím přes SMS“ doručil první hlasování o nedůvěře vládě jen pár týdnů po jejím jmenování. Babiš tak nechtěně vyvinul novou disciplínu – politickou údržbu v reálném čase, kdy jednou rukou leští kliky u prezidenta a druhou se snaží schovat kanystr s benzínem, se kterým Macinka pobíhá kolem ústavních základů státu.

Uprostřed celého tohoto digitálního bojiště stojí postava, která měla být symbolem nového směru, ale stala se spíše symbolem politické amatérštiny v přímém přenosu. Filip Turek. Muž, který na vlně hlučného odporu proti Green Dealu a všemu „zelenému“ vjel do vysoké politiky s hřmotem pořádného dvanáctiválce a image nekompromisního sběratele trofejí. Turek si pravděpodobně maloval, jak bude z křesla ministra životního prostředí s úsměvem demontovat ekologické regulace, ale místo toho právě zjistil, že mu jeho vlastní spojenci ten dvanáctiválec totálně rozebrali na součástky a prodali do šrotu dřív, než stačil zařadit jedničku.

Nominovat někoho na post šéfa resortu životního prostředí a zároveň u toho hlavě státu nevybíravě vyhrožovat „pálením mostů“ a mediální diskreditací jeho okolí, to je v politice ekvivalentem sebevražedného atentátu na vlastní kariéru. Je to asi tak logické, jako byste přišli za šéfem s žádostí o zvýšení platu a jako hlavní argument vytáhli z obálky jeho kompromitující fotky z vánočního večírku. Možná to funguje v béčkových thrillerech z devadesátých let nebo v drsných historkách z podsvětí, ale v reálné ústavní praxi je to nejrychlejší známá cesta do politického zapomnění, nebo v lepším případě do hluboké opoziční lavice.

Turek se stal tragikomickým rukojmím vlastního agresivního marketingu a „horké hlavy“ svého stranického šéfa Macinky. Zatímco on sám se možná snažil v posledních týdnech působit o něco státnotvorněji, Macinkovy SMSky z něj udělaly symbol nátlaku, se kterým se slušná společnost nekamarádí. Prezident Petr Pavel, který si na armádní disciplíně a respektu k pravidlům postavil celou svou identitu, dal po schůzce s Babišem jasně najevo, co si o tomto stylu vyjednávání myslí: Turka nejmenuje. Tečka. Žádné „možná“, žádné „uvidíme“.

Po této kauze je cesta Filipa Turka do vládního kabinetu definitivně zatarasena betonovou zdí, kterou mu tam paradoxně pomohl vystavět jeho nejbližší spolupracovník. Z „lovce“, který měl vnést do vládních chodeb nový vítr, se stal odstrašující případ toho, co se stane, když se plyn sešlápne až na podlahu v momentě, kdy sedíte v autě bez volantu. Turek teď může jen sledovat, jak se jeho ministerský sen rozplývá v kouři z výfuku, zatímco premiér Babiš na Hradě opatrně vysvětluje, že on by vlastně raději nějakého „méně konfliktního“ kandidáta.

Zatímco se veřejnost na sociálních sítích baví nad tím, kdo komu co napsal, v pozadí se děje něco mnohem mrazivějšího. Skutek, kdy prezident republiky cítí potřebu řešit styl komunikace ministra zahraničí přímo na půdě Bezpečnostní rady státu, vypovídá o stavu naší země v roce 2026 víc než tisíc politologických analýz. Dostali jsme se do bodu, kdy textová zpráva jednoho ministra není vnímána jako pouhý prohřešek proti etiketě, ale jako regulérní riziko pro stabilitu ústavních institucí.

Znamená to jediné: Instituce si v přímém přenosu přestaly věřit. Hrad nevěří Strakovce, Strakovka nevěří svým vlastním ministrům a ministři věří jen své schopnosti někoho „přetlačit“ silou a pohrůžkou. V zemi, která leží v srdci neklidné Evropy, je tento styl politiky luxusem, který si nemůžeme dovolit. Je to nebezpečná hra, kde se namísto strategických zájmů státu řeší digitální uraženost a svalování viny.

Opozice v tom všem už dávno cítí krev. Využila situace a vyvolala hlasování o nedůvěře, čímž celou kauzu přetavila v existenční hrozbu pro kabinet. Celá vláda hnutí ANO, SPD a Motoristů teď visí na tom, zda Andrej Babiš dokáže v roli krizového manažera uklidnit emoce, které Petr Macinka tak lehkomyslně vypustil z láhve. Pokud se totiž v nejvyšších patrech moci mluví o „vydírání“ a „ignorování“, neztrácí kredit jen dotyční politici, ale stát jako celek.

Dnešní ranní káva na Hradě nám víc než diplomacii ukázala premiéra v kleštích a ministra, který si spletl státní správu s hospodskou hádkou. Andrej Babiš sice technicky posunul zasedání Bezpečnostní rady, ale vrátit českou politiku k elementární kultuře bude úkol na mnohem déle. „SMSková diplomacie“ zanechala šrámy, které žádná tisková zpráva nezahojí.

Politika sice není pro princezny, jak tvrdí Petr Macinka, ale rozhodně by neměla být hřištěm pro digitální vyděrače. Pokud vláda přežije hlasování o nedůvěře, nebude to díky výsledkům, ale kvůli strachu koaličních partnerů o vlastní křesla.

V roce 2026 jsme se dočkali smutného paradoxu: místo bezpečnosti země řešíme, jak hluboko může klesnout úroveň komunikace ústavních činitelů. Pro českou demokracii je to zpráva ze všech nejsmutnější – mosty se totiž pálí mnohem snáz, než se pak v jejich troskách hledá cesta zpět k normálu.

Zdroje: Blesk, Blesk,České noviny, ČT24, echo24