Článek
Politický vývoj na začátku roku 2026 odhalil zásadní chybu v odhadu české opozice. Strategie postavená na neustálém opakování teze o „nejslabším premiérovi v historii“ se v konfrontaci s realitou vládní 108 ukázala jako neúčinná. Andrej Babiš namísto očekávaného defenzivního postoje zvolil taktiku ignorování opozičních apelů a plné koncentrace na přímý výkon moci.
Premiér přestal reagovat na kritiku politické kultury své vlády a místo toho se soustředil na vnitrokoaliční disciplínu. Rozhodujícím krokem k upevnění jeho pozice se stala dohoda s prezidentem Petrem Pavlem o novém formátu komunikace. Oba ústavní činitelé se dohodli, že napříště budou zásadní agendu státu řešit při osobních schůzkách bez přítomnosti ministrů či poradců.
Tento krok fakticky vyřadil z rozhodovacích procesů kontroverzní členy kabinetu, kteří komplikovali vztahy s Hradem. Babiš tím eliminoval záminky opozice pro další útoky na nesourodost vlády a potvrdil svou roli jediného vyjednavače s rozhodující pravomocí. Namísto vysvětlování chování svých partnerů zvolil cestu jejich izolace od klíčových jednání, čímž upevnil exekutivní kontrolu nad státem.
Selhání opoziční rétoriky a paradox volební porážky
Opozice (blok ODS, STAN, Pirátů, KDU-ČSL a TOP 09) postavila svou politickou komunikaci na systematickém zpochybňování premiérovy kompetence. Toto rámování se však v konfrontaci s reálnými výsledky hlasování ukázalo jako logicky neudržitelné. Pokud by byl Andrej Babiš skutečně tak slabým a nekonsolidovaným politikem, jak tvrdí Martin Kupka nebo Michaela Šebelová, vyvolává to otázku o reálné síle a akceschopnosti samotné opozice. Fakt, že pětikoalice s tímto soupeřem prohrála volby a nedokázala získat většinu v parlamentu, činí z nálepky „nejslabší premiér“ pouze prázdný slogan, který postrádá politickou váhu.
Tato rétorická strategie se navíc obrátila proti svým autorům. Namísto oslabení vládní koalice pouze prohloubila frustraci opozičních voličů, kteří vidí nepoměr mezi agresivními prohlášeními svých lídrů a jejich neschopností zvrátit klíčová hlasování ve Sněmovně. Vládní blok ANO, SPD a Motoristů naopak na tyto útoky reagoval utužením vnitrokoaliční disciplíny. Premiér Babiš využil neustálou kritiku své osoby k tomu, aby své partnery přesvědčil o nutnosti jednotného postupu, což se projevilo při hlasování o důvěře i následném pokusu o její vyslovení. Opozice tak svou snahou o dehonestaci premiéra paradoxně přispěla ke stabilitě jeho kabinetu.
Konsolidace vládní 108 a ignorování nátlaku
Klíčovým momentem pro změnu vládní strategie se stala kauza SMS zpráv vicepremiéra Petra Macinky adresovaných okolí prezidenta. Opozice a část veřejnosti na základě tohoto incidentu předpokládaly, že Andrej Babiš pod tlakem veřejných demonstrací a otevřeného nesouhlasu prezidenta Petra Pavla přistoupí k personálním změnám a Macinku z kabinetu odvolá. Premiér však zvolil opačný postup a odmítl ustoupit vnějším požadavkům, čímž demonstroval novou úroveň politické stability své koalice.
Babiš vyhodnotil, že vnitřní soudržnost bloku ANO, SPD a Motoristů má pro přežití kabinetu vyšší prioritu než symbolické deklarace o politické kultuře nebo snaha o smír s opozicí. Uvědomil si, že odvolání klíčového představitele koaličního partnera by mohlo vést k destabilizaci vládní většiny, která se opírá o 108 hlasů. Namísto sebereflexe tak zvolil cestu absolutní loajality vůči vlastním ministrům, čímž upevnil disciplínu uvnitř koalice a znemožnil opozici využít vnitřních sporů k rozbití vlády.
Součástí této strategie bylo i cílené ignorování veřejných protestů. Desetitisíce lidí na náměstích a petiční akce na podporu prezidenta premiér označil za „politické divadlo“ a odmítl je brát jako relevantní podklad pro své rozhodování. Tímto postojem dal najevo, že jeho mandát vychází výhradně z výsledků voleb a rozložení sil v Poslanecké sněmovně, nikoliv z tlaku aktivistických skupin nebo pouličních shromáždění. Tento přístup mu umožnil pokračovat v pracovní agendě bez nutnosti korigovat své kroky podle aktuálních nálad veřejnosti.
Taktickou dominanci premiér potvrdil také svou neúčastí na klíčové části sněmovního jednání. Zatímco opozice 22 hodin kritizovala vládní přešlapy, Babiš odletěl do Itálie na jednání s premiérkou Giorgiou Meloniovou. Tato cesta nebyla pouze pracovní nutností, ale jasným politickým vzkazem. Premiér tím demonstroval, že pokusy o vyslovení nedůvěry považuje za irelevantní obstrukce, které jej nebudou zdržovat od výkonu zahraniční politiky. Tímto krokem fakticky devalvoval snahu opozice o mediální drama a ukázal, že o osudu jeho vlády se v opozičních lavicích nerozhoduje.
Babiš a Pavel bez prostředníků
V době, kdy vládní ministři vedli v Poslanecké sněmovně konfrontační debaty s opozicí, zvolil Andrej Babiš odlišný postup v komunikaci s hlavou státu. Výsledkem politických jednání je dohoda mezi premiérem a prezidentem Petrem Pavlem o novém formátu vzájemných schůzek. Napříště budou zásadní vládní a bezpečnostní otázky řešit osobně mezi čtyřma očima, bez účasti ministrů, vicepremiérů nebo poradců. Tento krok představuje zásadní změnu v operativním fungování exekutivy a centralizaci moci do rukou předsedy vlády.
Zavedení tohoto přímého kanálu fakticky izoluje dosavadní personální konflikty. Tím, že Babiš odstavil od jednání na Hradě vicepremiéra Petra Macinku, odstranil hlavní třecí plochu, kterou byl Macinkův specifický komunikační styl a jeho osobní spory s prezidentem. Prezidentovi tak ubyla možnost podmiňovat spolupráci s vládou personálními změnami, protože zdrojem informací a dohody se stal výhradně premiér. Babiš tímto tahem stabilizoval vztah mezi Hradem a Strakovou akademií, aniž by musel kohokoliv ze své koalice odvolávat.
Dohoda zároveň eliminovala vliv poradců a dalších prostředníků na obou stranách. Vládní koalice dlouhodobě kritizovala roli nevolených poradců v okolí prezidenta, které označovala za osoby s nepřiměřeným vlivem na státní agendu. Vyloučením těchto lidí z přímých jednání získal Babiš jistotu, že jeho dohody s hlavou státu nebudou dodatečně ovlivňovány třetími stranami. To umožňuje rychlejší rozhodování v otázkách zahraniční politiky a bezpečnosti, kde dosud panovala nejednotnost.
Pro Andreje Babiše tato změna znamená definitivní potvrzení jeho dominance v rámci vládní koalice. Tím, že vyjednává sám, vystupuje jako jediný skutečný garant stability kabinetu. Opozice tím ztratila jeden ze svých hlavních argumentů, tedy tvrzení, že premiér je slabým lídrem, kterého ovládají radikální koaliční partneři z SPD nebo hnutí Motoristé sobě. Fakt, že Babiš dokázal tyto partnery z klíčových hradních jednání vyloučit a zároveň si udržet jejich podporu v parlamentu, dokazuje, že má vnitřní procesy ve vládě plně pod kontrolou.
Reakce koaličních partnerů: Tichý souhlas s disciplínou
Způsob, jakým se hnutí SPD a Motoristé sobě postavili k vlastní izolaci z hradních jednání, odhaluje pragmatické nastavení uvnitř vládní koalice. Ačkoliv by u těchto stran bylo možné očekávat odpor proti oslabení jejich vlivu na komunikaci s hlavou státu, zvolily strategii tichého souhlasu. Klíčoví představitelé, jako Tomio Okamura nebo Petr Macinka, vyhodnotili, že Babišova schopnost udržet přímý a funkční vztah s prezidentem Pavlem je základním předpokladem pro dlouhodobé přežití celého kabinetu. Tato stabilita je pro ně prioritou, protože minimalizuje riziko kompetenčních žalob, prezidentských vet nebo jiných ústavních procesů, které by mohly ohrozit jejich vládní postavení.
Pro koaliční partnery je v současnosti podstatnější prosazování konkrétní věcné agendy než symbolické vystupování po boku prezidenta. Zejména u Motoristů sobě převládá zájem o realizaci kroků v resortech dopravy či energetiky, což tvoří jádro jejich programu. Prezidenta navíc obě strany vnímají jako ideologického oponenta, takže přesun odpovědnosti za komunikaci na Andreje Babiše pro ně v praxi znamená zbavení se nutnosti politických ústupků výměnou za pouhou diplomatickou korektnost. Tímto rozdělením rolí si partneři ponechali možnost oslovovat své radikálnější voliče skrze ostrou rétoriku, zatímco premiér zajišťuje nezbytný provozní smír s Hradem.
Tato vnitrokoaliční dohoda ukazuje, že Andrej Babiš dokázal nastavit mechanismy spolupráce mnohem efektivněji, než předpokládala opozice. Místo rozpadu vládního bloku pod tlakem vnějších konfliktů došlo k jeho vnitřní konsolidaci. Partneři akceptovali premiérovu dominanci v zahraniční a ústavní politice výměnou za volnou ruku při správě svěřených resortů. Tato hierarchie zajišťuje, že vláda funguje jako disciplinovaný celek, kde jsou role jasně rozděleny: Babiš nese odpovědnost za vztahy s prezidentem, zatímco menší partneři se soustředí na exekutivní činnost a udržování voličské základny.
Nová realita české politiky
Pokus opozice o mocenské oslabení Andreje Babiše skrze narativ o slabém lídrovi nevedl k očekávanému výsledku. Namísto destabilizace vlády došlo k potvrzení nového politického paradigmatu, ve kterém premiér rezignoval na snahu o získání širšího politického či mediálního konsenzu. Aktuální vývoj ukazuje, že pro efektivní výkon moci Babišovi postačuje striktní vnitrokoaliční disciplína opřená o 108 hlasů a funkční pragmatický vztah s prezidentem, postavený na přímém jednání bez prostředníků.
Hlasování o nedůvěře z února 2026 se tak stalo spíše nástrojem vnitřní konsolidace vládního bloku než jeho ohrožením. Kabinetu se podařilo prokázat, že je schopen odolávat vnějšímu tlaku bez nutnosti dělat personální nebo programové ústupky. Tento stav definitivně ukončil období, kdy bylo možné předsedu vlády ovlivnit apely na dodržování nepsaných politických standardů nebo etických norem. Babišova administrativa přešla k čistě technokratickému pojetí moci, kde je stabilita koalice nadřazena veřejné reputaci jednotlivých členů vlády.
Závěrem lze konstatovat, že Babiš transformoval svou pozici z reaktivního politika v aktivního držitele moci, který určuje pravidla komunikace s ostatními ústavními institucemi. Ignorováním opoziční agendy a centralizací vyjednávání s Hradem do vlastních rukou eliminoval většinu nástrojů, jimiž se jej opozice snažila kontrolovat. Únorová krize tak v důsledku vytvořila precedens pro vládnutí, které se opírá výhradně o matematickou většinu v parlamentu a přímé mocenské dohody, čímž se radikálně proměnila dynamika vztahů v celé české politice.
Je centralizace komunikace mezi premiérem a prezidentem cestou ke stabilnějšímu státu, nebo jde o nebezpečný precedens, který obchází standardní kontrolní mechanismy parlamentní demokracie?
