Baron na kole ujel milion kilometrů. V kapse měl jen suchý chleba

Byl to jeden z nejpozoruhodnějších příběhů v dějinách českého sportu. Příběh muže, který se narodil do prastarého šlechtického rodu, ale místo aristokratického salonu propadl absolutní závislosti na bicyklu. Christian Battaglia, potomek italských baronů usazených v jižních Čechách, sice nikdy nevyhrál slavnou Tour de France a nedobyl vavříny na mezinárodním poli, přesto se nesmazatelně zapsal do historie. Stal se symbolem nekompromisní lásky ke sportu, asketického způsobu života a nezlomnosti lidského ducha, kterého nezlomily ani těžké životní rány, ani komunistická perzekuce.

Člověk, o kterém geniální spisovatel Ota Pavel napsal slavnou povídku Baroni na kolech, najezdil za svůj život v sedle bicyklu neuvěřitelných 935 000 kilometrů. Pro představu: tato vzdálenost odpovídá více než třiadvacetinásobnému obletu zeměkoule na rovníku. A Christian Battaglia celou tuto gigantickou porci kilometrů zdolal silou vlastních nohou, často na těžkých převodech, za každého počasí, bez moderního funkčního oblečení či iontových nápojů. Žil v sedle, dýchal pro cyklistiku a přesně tak, jak žil, také ze světa odešel – s nohama na pedálech.

Historie rodu Battagliů sahá hluboko do 17. století a její kořeny bychom našli v severoitalském regionu Trento. Osud Christiana se však začal psát v diametrálně odlišných kulisách. Narodil se 7. prosince roku 1914, tedy v prvním roce první světové války. Den jeho narození byl navíc poznamenán rodinným dramatem – právě v ten samý den padl jeho otec, baron Quido Julius Battaglia, na haličské frontě do ruského zajetí, ze kterého se vrátil až za dlouhé roky.

Mladý Christian tak vyrůstal pod vlivem své matky, vysoce vzdělané vídeňské aristokratky Gisely, která hovořila šesti jazyky, skládala poezii a dbala na prvotřídní vzdělání svých dětí. Rodovým sídlem rodiny byl nevelký, ale půvabný zámek v Bratronicích u Blatné na Strakonicku, obklopený hlubokými lesy a jihočeskými rybníky.

Když v roce 1918 vzniklo samostatné Československo, musela se rodina vyrovnat s novou realitou, včetně oficiálního zrušení šlechtických titulů. Battagliové však projevili hluboký vztah k nové vlasti. Ačkoli měli vazby na rakouské i italské prostředí, hrdě se přihlásili k československé národnosti a zapustili na Strakonicku pevné kořeny. Baron Quido se po návratu ze zajetí stal úspěšným zemědělcem, chovatelem vyhlášených blatenských kaprů a vášnivým jezdcem na koni. Byl to původem tvrdý rakousko-uherský hulán, který uznával disciplínu a tradici.

Jenže jeho dvě děti, syn Christian a dcera Blanka, starobylou rodovou tradici jízdy na ušlechtilých čtyřnohých ořích brzy vyměnily za moderní zázrak – za bicykl. Všechno to začalo jako nevinná dětská zábava. Sourozenci Christian a Blanka dostali svá první kola a okamžitě jim propadli. Protože venku v jihočeských zimách často panovalo nevlídné počasí, nalezli mladí aristokraté svérázné tréninkové útočiště přímo pod střechou domova. První stovky metrů a kilometry tak Christian se svou sestrou najezdil na kamenných dlaždicích rozlehlé zámecké haly v Bratronicích. Zvuk pneumatik odrážející se od barokních zdí a vůně vazelíny se staly součástí jejich dětství. Brzy jim však prostor zámečku začal být těsný a oba sourozenci vyrazili na prašné silnice Blatenska a Strakonicka. Byla to vášeň, která je spojila na celý zbytek života.

Christian od útlého mládí projevoval neobyčejný sportovní talent, ale především nevídanou, až umanutou vytrvalost. Netrvalo dlouho a zatoužil porovnat své síly s ostatními závodníky na oficiálních akcích. První velký mezník nastal v roce 1929. Tehdy se v Berouně konaly cyklistické závody, kterých se mladý baron nutně potřeboval zúčastnit. Mělo to však jeden háček – Christianovi bylo teprve patnáct let a pravidla závodů start takto mladých chlapců neumožňovaly.

Zde zasáhla jeho milovaná sestra Blanka, která byla sama vynikající cyklistkou. Blanka předstoupila před komisi pořadatelů a s klidem jim potvrdila, že její bratr je o rok starší, než ukazovaly dokumenty. Pořadatelé tehdy charismatickým sourozencům uvěřili a Christiana na start pustili.

Výsledek byl šokující. Patnáctiletý mladík, jedoucí na těžkém anglickém cestovním kole značky Blampton, na které si sám dlouho a pracně šetřil z kapesného, vybojoval v konkurenci starších a zkušenějších závodníků fantastické druhé místo. Blanka v ženské kategorii dojela čtvrtá. Tento úspěch definitivně zpečetil Christianův osud. Od té chvíle už pro něj neexistovalo nic jiného než cyklistika. Každou volnou minutu trávil v sedle, postupně zvyšoval tréninkové dávky a začal systematicky objevovat limity vlastního těla.

I když Christian úspěšně vystudoval Právnickou fakultu Německé univerzity v Praze a získal titul doktora práv, paragrafům se nikdy profesně nevěnoval. Právo pro něj bylo jen intelektuální disciplínou, kterou si splnil povinnost vůči rodové tradici a matčinu přání. Jeho skutečnou univerzitou se stala silnice, jeho zákony diktoval tlukot srdce v prudkých kopcích a jeho jedinou kanceláří bylo tvrdé kožené sedlo.

Jak Christian Battaglia stárnul, jeho tréninkové metody a životní styl začaly nabývat rysů absolutního asketismu. Stal se z něj novodobý sportovní mnich. Mezi tehdejšími československými cyklisty se o něm začaly šířit historky, které hraničily s mýty, avšak většina z nich se zakládala na pravdě. Christian byl schopen vyrazit na celodenní dvěstěkilometrový trénink pouze s několika kůrkami starého suchého chleba v kapse a s lahví čisté vody. Odmítal jakýkoli luxus, jakékoli úlevy.

Jeho tréninkové dávky byly z dnešního pohledu naprosto monstrózní. V dobách své největší slávy dokázal za jediný rok najezdit přes 32 000 kilometrů. To znamenalo průměrně téměř 90 kilometrů denně, 365 dní v roce, bez ohledu na to, zda venku pálilo letní slunce, padal hustý podzimní déšť, nebo silnice pokrývala ledovka a závěje sněhu. Kolo pro něj nebylo jen sportovním náčiním, byl to jeho přirozený dopravní prostředek. Kamkoli potřeboval jet, jel zásadně na kole.

Jeho vytrvalost a touha objevovat svět ho brzy zavedly daleko za hranice Československa. Christian Battaglia se se svým skromným přístupem vydával na neuvěřitelné expedice. Podle historických pramenů dojel na kole dvacetkrát do Německa a Rakouska, pětkrát do Švýcarska a Itálie a jednou dokonce až do francouzského Marseille.

Tyto cesty nebyly žádnými rekreačními výlety. Christian jezdil ve dne v noci, spal pod širým nebem, v příkopech u silnice nebo ve stozích slámy. Tento extrémní přístup k vlastnímu tělu se projevoval i v jeho přístupu ke zdraví. Christian Battaglia prakticky ignoroval běžné nemoci. Chřipky, angíny nebo nachlazení zásadně přejížděl v sedle bicyklu. Když onemocněl těžkým zápalem plic, ulehl do postele jen na pouhých několik dní, a i tehdy, sotva mu klesla nejhorší horečka, začal znovu trénovat s antibiotiky v těle.

O Christianově neuvěřitelné tvrdosti svědčí vážná dopravní nehoda, která se odehrála během jeho dálkové jízdy do Francie. Na tamních silnicích Christiana v plné rychlosti srazil automobil. Náraz byl devastující. Mladý baron utrpěl komplikované zranění nohy. Když ho převezli do nemocnice v Marseille, francouzští lékaři po prohlídce zranění kroutili hlavami a oznámili mu krutou diagnózu: noha je v takovém stavu, že je bezprostředně ohrožen na životě gangrénou a je nutná okamžitá amputace.

Pro muže, jehož celým smyslem života byl pohyb a cyklistika, byla představa života bez jedné nohy horší než smrt. Christian projevil nevídanou tvrdohlavost a odvahu. Podepsal reverz, odmítl zákrok francouzských chirurgů, belhavě s pomocí berlí opustil nemocnici a s planoucí horečkou se dovlekl na nádraží. Sedl na vlak a protrpěl dlouhou cestu zpět do vlasti. Věřil totiž jediné věci – že pokud mu má někdo nohu zachránit, budou to čeští lékaři. Jeho riskantní sázka vyšla. Po příjezdu se dostal do rukou špičkových domácích chirurgů, kteří projevili obrovské umění, nohu mu zachránili a za několik měsíců Christian opět šlapal do pedálů.

Tento muž, který trénoval tvrději než kdokoli jiný, však nikdy nevyhrál žádný skutečně velký mezinárodní závod. Absolvoval neuvěřitelných 25 ročníků legendárního a extrémně náročného domácího cyklomaratonu Praha–Karlovy Vary–Praha. Tento závod, který měřil přes 260 kilometrů, byl tehdy považován za neoficiální mistrovství republiky. Christian na něm nechyběl čtvrt století. Přesto se mu nikdy nepodařilo protnout cílovou pásku jako prvnímu. Jeho největším sportovním úspěchem tak zůstal titul mistra Čech v závodě na 200 kilometrů z roku 1935. Právým hrdinstvím, které spočívalo v překonávání sebe samého, fascinoval i spisovatele Otu Pavla.

Život Christiana Battaglii nebyl těžký jen kvůli jeho dobrovolnému asketismu. Krutě do něj zasáhly dějiny. Rodina Battagliů se stala terčem komunistického režimu. V roce 1949 byl veškerý majetek rodiny včetně zámku v Bratronicích zestátněn. Komunistický režim z bývalých majitelů udělal pouhé nájemníky. Christian se svou sestrou Blankou a stárnoucími rodiči směl obývat jen několik místností ve vlastním znárodněném zámku, za což museli státu platit nájemné.

Komunistická zvůle však zašla ještě dál. Christianův otec, baron Quido Battaglia, byl v té době již osmdesátiletý, nemocný stařec. Nová moc ho obvinila, že nesplnil přísné, nesmyslně vysoké socialistické dodávky masa a obilí. Starému muži hrozilo vězení, které by pro něj znamenalo jistou smrt. V té chvíli Christian ukázal obrovský charakter – vzal vinu svého otce plně na sebe. Předstoupil před soud a prohlásil, že za hospodaření je zodpovědný on.

Christian byl odsouzen a strávil pět měsíců ve vyšetřovací vazbě. Tento pobyt za mřížemi měl pro něj drtivé následky. Byl propuštěn z České zbrojovky ve Strakonicích a jako „bývalý vykořisťovatel“ už nesměl vykonávat žádnou kvalifikovanou práci. Skončil jako pomocný zedník a závozník u Pozemních staveb. Každý den musel doktor práv ručně nakládat tuny stavebního materiálu. Ani fyzicky vyčerpávající práce ho ale od kola neodradila. Po skončení šichty sedl na bicykl a vyrazil na svůj každodenní trénink.

Jak Christian Battaglia žil, tak také zemřel. Osud mu dopřál ten nejčistší konec, jaký si mohl opravdový sportovec přát – odešel přímo z milovaného sedla. Stalo se to v sobotu 24. srpna roku 1991. Christianovi bylo 76 let. Toho dne se ve Strakonicích konaly cyklistické závody. Christian se jich zúčastnil jako divák a odpoledne se vydal na zpáteční cestu domů, do svých rodných Bratronic. Doprovázel ho jeho věrný přítel Karel Novák z Blatné.

Když dorazili na úpatí táhlého a prudkého kopce Tisovník, Christianovo srdce náhle vypovědělo službu. Starému baronovi se udělalo nevolno a pomalu se sesunul z kola do travnatého příkopu. Karel Novák okamžitě stopnul jedno z doprovodných vozidel právě projíždějící automobilové soutěže Rallye Pačejov. Pořadatelé spěchali do strakonické nemocnice, ale bylo už pozdě. Nekorunovaný král českých cyklistů zemřel svému příteli v náručí.

Christian Battaglia byl na vlastní přání pohřben na běžném hřbitově, nikoli v honosné rodové hrobce. Po sametové revoluci byl bratronický zámek v rámci restitucí vrácen jeho sestře Blance, která zde dožila. Dnes Christiana na místě jeho skonu připomíná prostý dřevěný kříž a v Bratronicích jeho busta. Jeho jméno však žije dál především díky šumavské silniční cyklotrase číslo 33, která byla po tomto legendárním baronovi na kole pojmenována.

Zdroje: Wikipedia, iDnes, pisecky.denik