Článek
V kinech i v divadle působil jako dokonalý gentleman s obrovským charismatem. Přitom se narodil jako Vincenc Schlögel v pražské česko-německé rodině obchodníka se sportovními potřebami. Rodinný podnik mu nabízel pohodlný život bez rizika, Vincenc se ale odmalinka viděl na jevišti. Jako hrdý Čech si své německé jméno brzy změnil na Čeňka Šlégla. Otec z něj chtěl mít technika. Stačily ale jedny prázdniny u strýcova kočovného divadla a bylo rozhodnuto.
Prošel si kočovnými divadly i malými pražskými scénami a postupně se vypracoval mezi nejpopulárnější české komiky. Kinematografie mu sice málokdy nabídla hlavní roli, ale jeho vedlejší postavy byly nepřehlédnutelné. Režiséři ho obsazovali do rolí zchudlých šlechticů, namyšlených továrníků, generálů či směšných milovníků. Svojí vizáží a uhlazeným chováním dokázal tyto typy dokonale parodovat. Zajímavostí je, že jeho slavný tenký knírek, který k jeho postavám neodmyslitelně patřil, byl ve skutečnosti pouze nalepovací pro účely natáčení. V soukromí chodil herec vždy hladce oholen.
Největší slávu mu přinesla spolupráce s Vlastou Burianem. V Burianově divadle hrál od poloviny 20. let a stal se jeho klíčovým spoluhráčem i rovnocenným partnerem. Společně vytvořili dvojici, která bavila narvané sály po celé zemi. Šlégl dokázal skvěle reagovat na Burianovu živelnou improvizaci. Držel kamennou tvář a přesně mířenými poznámkami dovedl každou scénu k dokonalosti. Diváci si ho pamatují jako gremiálního radu s bolavým palcem z komedie U pokladny stál, hraběte Kocharowského v Baronu Prášilovi nebo světáka z Orient baru v legendárním Kristiánovi. Mimo hraní se věnoval také režii, psaní scenářů a skládání textů k písním. Peníze ani popularita mu nechyběly. Na pražském Třebešíně si nechal postavit moderní vilu.
Odboj proti Hitlerovi a první potíže s gestapem
Šlégl nežil jen divadlem a filmem. Politické dění sledoval velmi pozorně a vzestup nacismu v sousedním Německu ho od začátku děsil. Když se Adolf Hitler v roce 1933 chopil moci, Šlégl okamžitě zareagoval po svém. Napsal satirickou hru Pěkně prosím, uříznou mě, ve které nacistického vůdce přímo parodoval.. V době celostátní mobilizace v září 1938 pak aktivně roznášel letáky varující před německou agresí a podporující obranu republiky.
Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 bylo přátelům jasné, že se Šlégl dostane do hledáčku gestapa. On sám se však odmítal stáhnout do ústraní. Olej do ohně přilil jeho nový film Teď zas my, který režíroval a který se stal terčem ostré kritiky ze strany české fašistické organizace Vlajka. Fašisté začali v novinách pořádat na oblíbeného herce doslova hon. Když šel Šlégl situaci osobně vysvětlit do redakce časopisu Vlajka, šéfredaktor se s ním nepáral. Buď se k nim přidá, nebo on i jeho rodina zažijí peklo. Šlégl nabídku rázne odmítl a z redakce odešel.
Vlajkaři ještě přitvrdili a začali veřejně útočit na jeho rodinu. Odhalili totiž citlivé místo, kterým ho mohli snadno držet pod krkem. Jeho jediná dcera Blanka se totiž zamilovala do mladého úředníka Arnošta Weisse a ten byl Žid.
Vlastní pověst obětoval pro záchranu rodiny
Situace v rodině začala hustnout. Mladí se vzali hned po Blančiných narozeninách a Šlégl se jim snažil ze všech sil pomáhat. Jenže protižidovská opatření se zpřísňovala každým dnem. Když Arnošt v pražské kavárně Flora porušil zákaz vstupu Židů na veřejná místa, gestapo ho na místě zatklo a poslalo rovnou do Terezína. K výslechu musela i těhotná Blanka. Psychický tlak a strach o manžela ji dovedly až k naprostému zhroucení a pokusu o sebevraždu.
Pro milujícího otce to byl okamžik, kdy se všechno změnilo. Šlégl pochopil, že pokud nezačne jednat, přijde o dceru i nenarozené dítě. Rozhodl se udělat krok, který znamenal společenskou i lidskou sebevraždu. Odhodil vlastní hrdost a pověst vlastence a vydal se přímo za vysokými představiteli gestapa. Propuštění zetě z Terezína nakonec vyjednal, cena byla ale obrovská. Musel podepsat úpis kolaborantům.
20. března 1940 podepsal přihlášku do kolaborantské Vlajky. Hrál roli věrného kolaboranta. Podle svých pozdějších slov musel být přesvědčivý, aby nikdo nepoznat, že jde o přetvářku. Aby mlčenlivost gestapa pojistil a zabezpečil rodinu, živil dceru i zetě ze svých honorářů. Narozením vnučky Zuzany v roce 1943 získali kolaboranti na Šlégla další páku. Nacisté dávali herci jasně najevo, že jakékoliv zaváhání bude znamenat okamžitou deportaci jeho nejbližších do vyhlazovacího tábora. Dcera se s malým dítětem dokonce nějakou dobu musela ukrývat v lese.
Pod tímhle tlakem kývl i na účinkování v rozhlasové propagandě, kde zesměšňoval londýnskou exilovou vládu. Jménem se podepsal i pod antisemitský román Návrat, který za něj přitom napsal někdo jiný. A aby toho nebylo málo, musel vyrazit i na propagační cestu českých umělců po Německu. V roce 1944 převzal Svatováclavskou orlici, nejvyšší protektorátní vyznamenání. Z rozhlasové propagandy se mu nakonec podařilo vysekat až po jedenácti dílech. Předstíral totiž, že se těžce zranil při pádu z tramvaje. Jenže nálepky kolaboranta už se zbavit nedokázal
Lidé kolem něj netušili, jaká tragédie se odehrává za dveřmi jeho domova. Bývalí přátelé a kolegové se od něj s opovržením odvraceli, na ulici ho přestali zdravit a při divadelních představeních ho obecenstvo několikrát nemilosrdně vypískalo.
Po válce ho místo filmu čekal uran
Konec války přinesl úlevu celé zemi, pro Šlégla ale znamená začátek tvrdého trestu. Poválečná společnost chtěla viníky vidět pykat a známý obličej z filmů byl ideální sousto. Šlégl byl okamžitě zatčen a postaven před Mimořádný lidový soud.
Před soudem se nesnažil dělat ze sebe hrdinu. Otevřeně popsal nátlak, kterému čelil. Doložil navíc, že vedle dcery a zetě pomáhal penězi i jídlem řadě dalších pronásledovaných lidí. Svědci mu to potvrdili, jenže poválečná nálada žádné velké slitování nepřipouštěla. V březnu 1947 byl odsouzen k trestu těžkého žaláře na šest měsíců a k propadnutí části majetku.
Svůj trest si musel odpykat na nucených pracích v uranových dolech v Jáchymově. Těžká fyzická práce v dolech fatálně podlomila jeho už tak slabé zdraví. Odnesl si odtud těžké poškození páteře, které ho provázelo po zbytek života. Disciplinární rada filmových pracovníků mu navíc jako jedinému českému herci udělila doživotní zákaz jakékoliv umělecké činnosti.
Po návratu z vězení za ním chodil dokonce i Vlasta Burian a další kolegové. Kolegové ho přemlouvali, ať do novin napíše veřejnou omluvu. Kdyby se od minulosti distancoval a požádal o milost, mohl se k divadlu vrátit. Šlégl to však odmítl. Věděl, proč to udělal, a odmítal se ponižovat před novou mocí, která střídala tu starou.
Malíř pokojů bez publika
Po návratu z Jáchymova se Čeněk musel živit, jak se dalo. Nárok na invalidní důchod nedostal. Působil jako řidič u textilní firmy, pracoval v uhelných skladech na Žižkově, vykládal vagóny nebo dělal pošťáka. Jeho manželka Helena neustálý tlak a poválečné útrapy psychicky nevydržela a těžce onemocněla.
O vilu na Třebešíně, kterou si postavil za prvorepublikové honoráře, po válce přišel. Stát mu ji zabavil a nechal ho v ní bydlet jen jako podnájemníka v jediném malém pokoji.
Když odešel do důchodu, stát mu vyměřil tak nízkou penzi, že z ní sám nemohl vyžít. Aby měli na obživu a léky, začal využívat svůj výtvarný talent. Živil se jako malíř pokojů a po večerech maloval na sklo. S těmi pak po večerech obcházel žižkovské a malešické hospody a prodával je štamgastům po pětikoruně za kus. Mnozí z nich ani netušili, že jim obrázek nabízí muž, jehož ještě před pár lety obdivovaly miliony diváků v kinech.
Závěr života strávil v úplné samotě. Manželka Helena po dlouhé nemoci zemřela. Jeho vnučka Zuzana o dědečkově protektorátní minulosti zpočátku vůbec nevěděla. Vystudovala zpěv a v roce 1967 se provdala do Rakouska. Po srpnové okupaci v roce 1968 emigrovala i jeho dcera Blanka s manželem Arnoštem. Tedy s mužem, kvůli jehož židovskému původu Šlégl za války přistoupil na kolaboraci.
Čeněk Šlégl zůstal ve svém malém bytě na Třebešíně úplně sám. Zapomenutý, těžce nemocný a izolovaný od světa. Muž, který vyměnil svou pověst za životy svých nejbližších, zemřel v tichosti 17. února 1970 ve věku sedmdesáti let. Místem jeho posledního odpočinku se stal Vinohradský hřbitov v Praze.
Zdroje: Wikipedia, Český rohlas, super, svět ženy, květy, blesk, krajskelisty, prahain, krajskelisty
