Gay ikona z Fantomase Jean Marais: Životní lásku našel u režiséra Cocteaua

Roli Hraběte Monte Christo, Hrbáče ani novináře Fandora mu nikdo neodejme. Na plátně pravidelně zachraňoval ženy a složité scény točil bez kaskadérů. Mimo kameru ho ale doprovázela kriminální minulost, zákazy od nacistů a rodinná dramata.

Zmatky kolem hercova původu začaly už při jeho narození v roce 1913 v Cherbourgu. Matka si tehdy přála dceru, a tak malého Jeana v dětství běžně oblékala do dívčích šatů a líčila ho. Zákonného otce poznal až v pěti letech po návratu z první světové války, kdy se rodiče rozvedli.

Matka trávila většinu času mimo domov a synovi tvrdila, že pracuje jako obchodní cestující, zatímco ve skutečnosti byla kleptomankou a trávila měsíce ve vězení. Marais k ní přesto choval obdiv a v dospělosti s ní dokonce po jistou dobu sám chodil krást. Až o desítky let později, na své smrtelné posteli, mu matka navíc prozradila, že jeho biologickým otcem byl pravděpodobně rodinný kmotr Eugène Houdaille. Zda to byla pravda, se už ale nikdy nepotvrdilo.

Výstředně se choval i na střední škole, kde se místo studia převlékal do ženských šatů a pokoušel se svádět vlastní profesory, což skončilo vyhazovem. Než se dostal k filmu, pracoval v továrně, prodával noviny, nosil hole na golfu a pomáhal ve fotoateliéru, kde nafotil své první portréty určené pro producenty.

Zlom nastal v roce 1937 při konkurzu v divadle Atelier, kde si čtyřiadvacetiletého amatéra všiml o 24 let starší spisovatel a režisér Jean Cocteau. Vznikl mezi nimi vztah, který z nich učinil jeden z prvních veřejně známých homosexuálních párů. Cocteau mladému herci zprostředkoval vzdělání, sestavoval mu seznamy literatury a představil ho pařížské elitě v čele s Coco Chanel, Edith Piaf či Pablem Picassom. Doporučil mu také začít kouřit, aby jeho hlas získal charakteristický hluboký chraplák.

Za druhé světové války zůstali v okupované Paříži a čelili útokům fašistické propagandy, přičemž Marais později vzpomínal, že ho francouzský odboj zpočátku odmítl přijmout do svých řad právě kvůli jeho orientaci. Když v roce 1942 řešil tlak úřadů i veřejnosti, oženil se s požehnáním Cocteaua s herečkou Milou Parély. Dvouleté manželství sloužilo výhradně jako zástěrka. V 50. letech pak Marais žil devět let na hausbótu s americkým tanečníkem Georgem Reichem a ke své orientaci se oficiálně přiznal až ve vlastních memoárech z roku 1975.

Mezi nejzajímavější kapitoly hercova života patří spekulace o jeho možných českých kořenech, kterým se podrobně věnoval publicista Stanislav Motl. V roce 1943 dorazil na obecní úřad v Bohuslavicích u Nového Města nad Metují oficiální dotaz z Francie. Gestapo tehdy v souvislosti se slavným hercem prověřovalo árijský původ rodiny Jana Mareše. Marešovi v obci provozovali hospodu a někteří z jejich synů na počátku 20. století odešli do Francie. Nacisté chtěli prověřit, zda Marais nemá židovský původ.

Zda byl otcem či předkem slavného herce právě Jan Mareš, se nikdy nepotvrdilo. Když po válce napsala Maraisovi česká pamětnice dopis s dotazem na příbuzenství, odpověděl jí s nadhledem, že se jmenuje Marais a nikoli Mareš, ale že na tom vlastně nezáleží, protože všichni lidé patří podle něj do jedné rozvětvené rodiny.

Marais byl známý svou výbornou fyzickou kondicí a odmítáním kaskadérů, takže nebezpečné scény od šermu až po skoky z výšek ve filmech Hrbáč, Kapitán či Železná maska prováděl výhradně sám. V 60. letech mu obrovskou popularitu přinesla trilogie o Fantomasovi, kde ztvárnil dvojroli novináře Fandora i maskovaného padoucha.

Natáčení ale provázela napjatá atmosféra, protože Marais těžce nesl, že ho Louis de Funès svými komediálními výstupy strhával z pozice hlavní hvězdy do stínu. Nevraživost na placu vyvrcholila ve chvíli, kdy Marais de Funèsovi otevřeně pohrozil fyzickým napadením. Druhý den za ním přispěchala de Funèsova manželka a bez obalu mu řekla, že pokud jejímu mužovi ublíží, zabije ho.

V 60. letech zasáhla herce série úmrtí v blízké rodině, kdy mu v krátkém rozmezí zemřel partner Jean Cocteau, bratr Henry i matka. V osamělosti potkal v baru dvacetiletého chlapce bez domova Sergea Ayalu a rozhodl se ho oficiálně adoptovat. Vztah se ale brzy rozpadl, protože mladíka zajímal hlavně noční život a večírky. Zklamaný Marais se od něj distancoval a veškerý majetek odkázal blízkým přátelům, manželům Pasqualiovým.

Závěr života strávil v provensálském městečku Vallauris, kde se věnoval sochařství, malování a keramice. Ke stárnutí přistupoval s nadhledem a říkával, že je to privilegium, protože to znamená, že člověk nezemřel mladý.

Zemřel 8. listopadu 1998 v Cannes ve věku 84 let na následky rakoviny a je pohřben na hřbitově ve Vallauris pod náhrobkem, který si sám navrhl.

Až po hercově smrti vypukla velká právní bitva. Serge Ayala jakožto officially adoptovaný syn závěť napadl a s manželi Pasqualiovými se více než deset let soudil, až část majetku nakonec získal. V roce 2012 však spáchal sebevraždu.

Zdroje: Wikipedia, ct24, iDnes, lifee, ahaonline, faroutmagazine, casjenprome