Článek
Ačkoliv si zbožná maminka přála, aby se z mladého Augustina Nezvala stal kněz nebo učitel, rodák z brněnských Řečkovic zvolil praktičtější cestu. Po otcově předčasné smrti v důsledku těžkého pracovního úrazu v továrně vystudoval strojní průmyslovku. Po škole zamířil do Prahy, kde začal pracovat jako stavební kreslič. Jeho osudem se však stalo cvičení v Sokole a vášeň pro ochotnické divadlo.
V devatenácti letech zkusil konkurz do Národního divadla. Tehdejší šéf činohry Karel Hugo Hilar byl z urostlého mladíka s podmanivým hlasem nadšený a přijal ho jako hereckého učně. Nezval se však chtěl učit řemeslu přímo na jevišti, a tak po dvou letech odešel kočovat s divadelní společností. Během třicátých let prošel scénami v Praze, Českých Budějovicích, Divadlem Vlasty Buriana i angažmá v Ostravě a Brně, kde vyzrál do rolí prvních milovníků.
Idol ženských srdcí a filmová mánie
Opravdová divácká mánie vypukla po jeho filmovém debutu v komedii Jarčin profesor z roku 1937. Snímek z něj přes noc udělal idol ženských srdcí a jeho schránka se začala plnit milostnými psaníčky a básničkami. Následovaly dvě desítky snímků jako Noční motýl, Muzikantská Liduška nebo Maskovaná milenka, kde hrál po boku Lídy Baarové, Adiny Mandlové či Hany Vítové.
Natáčení Maskované milenky v parném srpnu roku 1940 vstoupilo do paměti pamětníků. Režisér Otakar Vávra nechal ulice u pražského letohrádku Amerika zasypat tunami sádry, vaty a naftalínu, aby nasimuloval zimu. Tisíce lidí stály v kordonech jen proto, aby zbožňovaného herce alespoň na okamžik zahlédly. Roli sladkého krasavce však v soukromí nesnášel. Největší triumf zaznamenal v titulní roli v dramatu Jan Cimbura z roku 1941, za kterou získal Národní cenu a pětitisícový honorář.
Štěpničková a osudová Babička
V soukromí patřil k příkladným manželům. V roce 1937 se oženil s tanečnicí Gertrudou Nettlovou, vystupující pod jménem Trudi Nortenová. Ta se po svatbě vzdala slibné kariéry v divadle D 34 a porodila mu dva syny, Petra a Jiřího. Svazek vydržel 57 let a ukončila ho až její smrt v roce 1994.
Veřejným tajemstvím v uměleckých kruzích však byl jeho dlouholetý citový vztah k Jiřině Štěpničkové. Jiskra mezi nimi přeskočila v roce 1940 při natáčení ikonické Babičky, kde ztvárnil Černého myslivce a ona Viktorku. Paradoxem zůstává, že během slavné třídenní sekvence pronásledování v lese se před kamerou společně téměř nepotkali. Nezvalovu rodinu by to však nenarušilo, protože jeho manželka byla mimořádně chápavá a tolerantní.
Odmítnutí podepsat kolektivní odsouzení
Zlom v jeho kariéře přišel v roce 1951. Jiřina Štěpničková byla zatčena při zinscenovaném pokusu o přechod hranic a v politickém procesu jí hrozil trest smrti. Zatímco většina kolegů z divadla v oficiální rezoluci žádala pro vězněnou herečku nejpřísnější trest, Nezval byl jedním ze čtyř odvážlivců, kteří dokument odmítli podepsat. Spolu s režisérem Martinem Fričem se navíc aktivně zapojil do snah o její omilostnění.
Tento postoj znamenal okamžitou stopku pro velké filmové role. Nový režim ho odsunul do epizodních postaviček v dobově poplatných snímcích či seriálech, jako byli Hříšní lidé města pražského nebo F. L. Věk. Nezval si nestěžoval a soustředil se na práci na jevišti Vinohradského divadla, kde působil od roku 1942 až do odchodu do důchodu v roce 1977 a ztvárnil zde přes stovku rolí.
Místo chaty starý autobus. V soukromí miloval šachy
Odchod z filmového výsluní přijal s pokorou a nadhledem. Na ostrově v pražské Troji si pořídil zahrádku, kde s láskou pěstoval okurky, rajčata a jahody. Místo klasické chaty si na pozemek nechal přivézt vyřazenou skříň starého autobusu Karosa. V ní bez zavedené elektřiny a vody s oblibou přespával a relaxoval.
Byl vášnivým čtenářem, skvělým kuchařem a především vynikajícím šachistou, kterého málokdo dokázal porazit. Když měl v pozdějším věku po úrazu krčku a operaci endoprotézy problémy s chůzí, scházeli se jeho šachoví soupeři přímo u něj doma. Velký divadelní návrat zažil ještě v roce 1978 v Chebu, kde na pozvání režiséra Jana Grossmanna pohostinsky ztvárnil císaře Ferdinanda II. ve hře Popel a hvězdy.
Velký návrat v Sekalovi a tichý odchod
Své devadesátiny oslavil v listopadu 1997 přímo na jevišti Vinohradského divadla, kde mu zaplněné hledisko tleskalo vestoje. Symbolickou tečkou za jeho kariérou se pak stalo oceněné drama Je treba zabít Sekala, kde ztvárnil rázovitého starého sedláka Štveráka a propojil tak svou slavnou filmovou minulost se současností.
Sám Nezval přirovnával divadlo k droze a nevyléčitelné nemoci, která člověku umožňuje prožívat na jevišti desítky různých životů. Gustav Nezval zemřel potichu doma na selhání srdce 17. září 1998, jen nedlouho po uvedení svého posledního filmu. Podle svého přání nemá trvalý hrob a jeho popel byl rozprášen.
Zdroje: Wikipedia, super, csfd, super, krajskelisty, dotyk, krajskelisty, divadlonavinohradech, fdb
