Joyce Vincent byla krásná a úspěšná, přesto si nikdo 3 roky nevšiml, že zemřela

Příběh Joyce Vincent není jen o tragické smrti, ale o neviditelných trhlinách v naší společnosti, kterými může propadnout i ten nejzářivější člověk. Dokumentaristka Carol Morley, která o ní natočila snímek Dreams of a Life, musela začít inzerátem: „Znali jste Joyce Vincent?“ Odpovědi, které dostala, vykreslily portrét ženy, kterou „všichni znali“, ale nikdo ji doopravdy nemiloval natolik, aby mu chyběla.

Joyce Vincentová rozhodně nebyla typem člověka, u kterého byste předpokládali tragický konec v naprosté izolaci. Právě naopak – v osmdesátých a devadesátých letech byla středem pozornosti. Její blízcí i bývalí partneři na ni vzpomínají jako na neuvěřitelně charismatickou ženu, která svou krásou a stylem připomínala tehdejší megahvězdu Whitney Houston. Joyce si byla vědoma své společenské mobility a cíleně na ní pracovala, dokonce navštěvovala hodiny výslovnosti, aby se zbavila londýnského přízvuku a působila kultivovaně.

Díky své práci v hudebním průmyslu a vlivným známostem se pohybovala v zákulisí velkých koncertů a luxusních restaurací. Večeřela se Steviem Wonderem, telefonovala s Isaacem Hayesem a hostila legendy jako Gil Scott-Heron. Jedním z vrcholů jejího společenského života byl duben 1990, kdy v zákulisí stadionu Wembley osobně potřásla rukou čerstvě propuštěnému Nelsonu Mandelovi.

Tato zářivá fasáda však začala v roce 2001 nečekaně praskat. Joyce, která tehdy zastávala zodpovědnou a skvěle placenou pozici v oddělení financí u nadnárodní firmy Ernst & Young, podala ze dne na den výpověď. Nikomu nevysvětlila proč. Své okolí mystifikovala protichůdnými historkami – kolegům tvrdila, že byla vybrána na prestižní stáž, jiným přátelům zase vyprávěla o plánech na cestu kolem světa se skupinou dvaceti lidí.

Ve skutečnosti se však Joyce začala stahovat do sebe a zametat za sebou stopy. Za jejím neustálým stěhováním se pravděpodobně skrývala hluboká vnitřní bolest nebo strach. Zatímco si její staří známí mysleli, že si Joyce prostě jen užívá „lepšího života“ někde jinde, ona se přesunula do azylového domu pro oběti domácího násilí a později do malého bytu nad nákupním centrem ve Wood Green. Tam, obklopena vzpomínkami na život mezi hvězdami, začala její tichá cesta k úplné samotě.

Novinářka Hanna Phiferová ve svém hlubokém vhledu do Joyceina osudu upozorňuje na krutý paradox: krása, která Joyce otevírala dveře do vyšší společnosti, se pro ni stala zároveň i klecí. V převážně „bílém“ prostředí londýnské smetánky byla Joyce často vnímána jako fascinující „exotický objekt“. Její okolí ji sice obdivovalo, ale málokdo se pokusil nahlédnout pod povrch a spatřit skutečnou ženu s jejími strachy a nejistotami. Pro mnoho mužů pak nebyla partnerkou, ale spíše prestižní trofejí, kterou bylo třeba vlastnit a ovládat.

Tento toxický tlak okolí vyústil v sérii ničivých vztahů. „Muži k ní byli až nezdravě upoutaní a majetničtí,“ vzpomíná její blízká přítelkyně Catherine. Právě patologická kontrola ze strany partnerů byla pravděpodobně tím hlavním faktorem, který Joyce přinutil k radikálnímu řezu a útěku do anonymity.

Phiferová se ve své eseji sugestivně ptá, zda Joyce už dávno před koncem cítila, jak se k ní osamělost vkrádá. Přirovnává ji ke slunci, které vydává veškerou svou energii, aby udrželo oblohu zalitou světlem, zatímco uvnitř už dávno podléhá nevyhnutelnému ústupu do tmy.

Její zmizení nebylo ignorováno z nenávisti, ale z tragického nepochopení situace. Rodina, konkrétně její čtyři sestry, se Joyce nesnažily opustit. Naopak, najaly si soukromého detektiva, který ji skutečně vypátral. Když však Joyce na jejich dopisy neodpovídala, sestry – vědomy si její komplikované povahy a touhy po nezávislosti – dospěly k bolestnému závěru: Joyce s nimi prostě už nechce mít nic společného a buduje si nový život jinde. Respektovaly její mlčení.

Svoji roli sehrálo i prostředí, ve kterém Joyce dožívala. Sousedé v komplexu nad nákupním centrem Wood Green byli zvyklí na neustálý hluk a anonymitu velkoměsta. Pokud cítili hnilobný zápach, automaticky ho připisovali velkým popelnicím, které stály přímo pod okny bytu. Neustálý zvuk televize, která v bytě běžela přes dva roky, nikoho neznepokojoval – v domě plném hlučných sousedů a drogově závislých byla puštěná televize považována za běžný hlukový podtext.

Nejsmutnější je však selhání úřadů, které bylo čistě byrokratické. Joyce byla v systému vedená jako „živá“, protože polovina jejího nájmu byla automaticky hrazena z příspěvků na bydlení. Peníze od státu odcházely na účet bytového družstva pravidelně každý měsíc. Pro úředníky tak neexistoval žádný varovný signál – dokud se dluh za druhou polovinu nájmu nenašplhal do výše, která spustila mechanické vyvlastnění bytu.

Vše nasvědčuje tomu, že Joyce Vincentová zemřela někdy v prosinci roku 2003. Je v tom hluboká a mrazivá symbolika: zatímco se zbytek Londýna připravoval na svátky klidu a setkávání, Joyce seděla ve svém bytě a balila dárky pro své blízké. Na podlaze vedle jejího těla se našly úhledně zabalené balíčky, připravené k odeslání lidem, se kterými se už nikdy nespojila. I ve své nejhlubší izolaci v sobě našla sílu myslet na ostatní a chtěla jim udělat radost.

Přesná příčina její smrti zůstává předmětem spekulací, protože čas byl k jejímu tělu neúprosný. Patologové se domnívají, že mohlo jít o náhlý a silný astmatický záchvat, nebo o komplikace spojené s krvácejícím žaludečním vředem, kvůli kterému byla krátce před smrtí hospitalizována. Jisté je jen to, že smrt přišla nečekaně a v naprosté tichosti.

Následujících 26 měsíců se byt ve Wood Green stal časovou kapslí. Zatímco Joyceino tělo podléhalo rozkladu, moderní technologie v bytě dál „žily“ svým vlastním životem. Televize v rohu místnosti dál věrně vysílala zprávy a topení dál hřálo místnost. Jak trefně uzavírá Hanna Phiferová ve své úvaze o lidské konečnosti: „Ani veškerá láska, krása a zbožňování, které se Joyce během jejího zářivého života dostalo, ji nakonec nedokázaly vyrvat ze zuřivého sevření osamělosti, která ji pohltila.“

Když exekutoři 25. ledna 2006 konečně vnikli dovnitř, naskytl se jim šokující pohled. Za vchodovými dveřmi ležela hora dopisů a letáků. První z nich nesly datum z počátku roku 2003. V kuchyni stála lednice plná jídla. Data spotřeby na mléčných výrobcích a balených potravinách končila únorem 2003, což byl poslední okamžik, kdy Joyce ještě nakupovala.

Tělo bylo v tak pokročilém stádiu rozkladu (prakticky skelet), že vizuální identifikace byla nemožná. Policie musela použít zubní záznamy a porovnat je s jedinou dostupnou fotografií z dovolené, na které se Joyce šťastně usmívala.

Vyšetřování bylo uzavřeno s „otevřeným verdiktem“. Přestože policie vyloučila cizí zavinění, přesný řetězec událostí, které vedly k jejímu skonu, zůstane navždy tajemstvím bytu nad nákupním centrem.

Zdroje: Wikipedia, theguardian, hazlitt, bbc