Kapesní atomovka, nebo střelná zbraň aneb nejnebezpečnější hračky pro děti

Dnešní rodiče propadají panice, když má hračka ostřejší hranu nebo obsahuje malé části, které by batole mohlo spolknout. Žijeme v éře certifikátů, přísných norem a varovných štítků. Nebylo tomu tak ale vždy. V polovině 20. století, dlouho před vznikem moderních úřadů pro bezpečnost spotřebitelů, panovala ve světě hraček naprostá anarchie. Tehdejší filozofie byla prostá: pokud to děti baví, klidně jim to prodejte.

Když se dnes podíváme zpět na hračky, se kterými si hráli naši prarodiče (a v zámoří jejich vrstevníci), mrazí nás v zádech. Zapomeňte na neškodné plastové kostky. Tehdejší hitparádě vládly hračky, ze kterých by měl respekt nejeden dospělý dnešní doby.

Představte si Vánoce v roce 1950. Spojené státy žijí na počátku studené války, atomová energie je symbolem pokroku a budoucnosti a vy pod stromečkem rozbalíte luxusní kufřík. Uvnitř nenajdete žádný plastový model, ale skutečnou jadernou laboratoř.

Tento produkt se jmenoval Gilbert U-238 Atomic Energy Laboratory (Gilbetova laboratoř atomové energie) a dodnes drží neoficiální titul „nejnebezpečnější hračka všech dob“.

Za tímto bizarním vynálezem stál Alfred Carlton Gilbert. Nebyl to žádný šílený vědec z béčkového hororu, ale respektovaný americký atlet, kouzelník, úspěšný podnikatel a vynálezce slavné stavebnice Erector Set (americká obdoba našeho Merkuru). Gilbert pevně věřil, že hračky jsou základem pro budování „pevného charakteru“ a měly by mít hluboký vzdělávací význam. Během první světové války dokonce přesvědčil americkou vládu, aby nezakazovala prodej hraček na Vánoce, čímž si vysloužil přezdívku „muž, který zachránil Vánoce“.

Na přelomu 40. a 50. let Gilbert podlehl tehdejšímu celospolečenskému optimismu ohledně jádra. Ve své autobiografii The Man Who Lives in Paradise později napsal, že atomová laboratoř byla „nejvelkolepější z našich nových vzdělávacích hraček“. Vývoj sady dokonce podporovala samotná americká vláda. Věřila totiž, že hračka pomůže veřejnosti pochopit konstruktivní aspekty atomové energie a nasměruje mladou generaci ke kariéře v jaderné fyzice.

Tato luxusní sada nebyla žádnou levnou maketou. Prodávala se za tehdy astronomických 49,50 dolaru, což v dnešních cenách odpovídá zhruba 660 dolarům (přes 15 000 Kč). Za tuto částku získali mladí badatelé neuvěřitelnou vědeckou výbavu, která obsahovala plně funkční bateriový Geiger-Müllerův počítač a Wilsonovu mlžnou komoru, v níž se daly sledovat stopy alfa částic řítících se rychlostí přes 19 000 kilometrů za sekundu. Součástí setu byl také spinthariskoop pro pozorování radioaktivního rozpadu na fluorescenční obrazovce, elektroskop pro měření náboje a čtyři skleněné lahvičky se skutečnými vzorky přírodní uranové rudy (autunit, torbernit, uraninit a carnotit) z oblasti Coloradské plošiny. Celou radioaktivní laboratoř pak doplňovaly nízkofrekvenční zdroje záření s izotopy olova, rutenia a zinku určené k demonstraci alfa, beta a gama procesů.

Aby toho nebyl málo, součástí balení byl šedesátistránkový manuál od předního jaderného fyzika Dr. Ralpha E. Lappa a také edukativní komiks s názvem „Jak Dagwood rozštěpil atom“. Na vzniku tohoto komiksu se podílel sám generál Leslie Groves, šéf projektu Manhattan (který vyvinul první atomovou bombu), a fyzik John R. Dunning, jenž jako jeden z prvních ověřil jaderné štěpení.

Propagační materiály firmy Gilbert lákaly na „dechberoucí podívanou“ a ujišťovaly rodiče, že všechny materiály jsou úřady certifikovány jako naprosto bezpečné. Brožura dětem doslova navrhovala společenskou hru: „Zahrajte si na schovávanou s gama zářičem!“ Jeden z hráčů měl schovat radioaktivní vzorek v místnosti a ostatní ho pomocí Geigerova počítače hledali.

Návod sice obsahoval varování, aby děti neporušovaly pečeti na lahvičkách s uranovou rudou, protože „ruda má tendenci se drolit a hrozí riziko, že se vám radioaktivní prach rozptýlí po laboratoři, což by zvýšilo přirozené radiační pozadí a zkreslilo výsledky měření“, ale ruku na srdce – které zvídavé dítě by odolalo?

Navzdory dnešnímu zděšení nebyl důvodem stažení hračky z trhu strach z radiace. Hračka byla komerčním propadákem prostě proto, že byla příliš drahá a pro běžné děti příliš složitá. V letech 1950 a 1951 se prodalo necelých 5 000 kusů. Část z nich dokonce neskončila v dětských pokojích, ale zakoupila je Kolumbijská univerzita pro své laboratoře fyziky.

Moderní vědecké expertízy potvrzují, že pokud děti dodržovaly návod a lahvičky neotvíraly, byla dávka záření minimální – srovnatelná s jedním dnem stráveným na přímém slunci. Přesto představa, že si dítě dává pod polštář krabičku s uranem, dnes působí jako z jiného vesmíru.

Zatímco americké děti experimentovaly s jádrem, v poválečném světě (včetně evropského prostoru) frčela jiná, mnohem bezprostřednější rizika.

Na konci 40. let spatřila světlo světa hračka nazvaná Austin Magic Pistol. Na první pohled šlo o obyčejnou plastovou či kovovou pistoli, která střílela ping-pongové míčky. Jenže mechanismus výstřelu neměl s neškodnou pružinou nic společného.

Do zadní části pistole se nalila trocha vody a přidal se karbid vápníku. Chemickou reakcí těchto dvou látek vzniká acetylen – extrémně hořlavý a výbušný plyn. Dítě následně stisklo spoušť, která křesla jiskru (podobně jako v dnešních zapalovačích). Následoval hlasitý výbuch, z hlavně vyšlehl ohnivý kordon a ping-pongový míček vyletěl obrovskou rychlostí vpřed.

Z dnešního pohledu šlo o nelegální palnou zbraň. Hračka byla nebezpečná hned nadvakrát. Z hlavně střílely reálné plameny, které mohly snadno zapálit závěsy, koberec nebo vlasy kamaráda. Pokud dítě špatně odhadlo poměr vody a karbidu, nebo se hlaveň ucpala, tlak plynů roztrhl samotné tělo pistole, což vedlo k vážným popáleninám a zraněním rukou. Kvůli klesajícímu zájmu vyděšených rodičů a sérii nehod tato „magická pistole“ na konci 50. let z pultů obchodů definitivně zmizela.

Pokud si myslíte, že nebezpečné hračky jsou záležitostí pouze divokých padesátých let, masivní fenomén zvaný Lawn Darts (zahradní šipky) vás vyvede z omylu. Tento krutý herní trend terorizoval rodinné sešlosti od padesátých let až do konce let osmdesátých.

Představte si klasické hospodské šipky, ale zvětšete je na délku zhruba 30 centimetrů, zvyšte jejich hmotnost a na konec namontujte masivní, těžký kovový hrot. Cíl hry byl prostý: hodit tuto obří šipku vysokým obloukem přes zahradu tak, aby se zabodla do plastového kruhu umístěného na zemi.

Problém byl v tom, že aby se šipka správně zabodla, musela mít solidní váhu a musela být vržena velkou silou. V 70. a 80. letech začali výrobci tyto sady balit do pestrobarevných krabic a marketing cílili přímo na malé děti. Spojení těžkých kovových projektilů, dětské nešikovnosti a pobíhajících psů na zahradě dopadlo přesně tak, jak muselo: katastrofou.

Zahradní šipky se staly synonymem pro úrazy hlavy. Podle údajů americké Komise pro bezpečnost spotřebitelských výrobků (CPSC) bylo jen mezi lety 1978 a 1986 ošetřeno na pohotovosti více než 6 100 zranění způsobených touto hračkou. Přibližně 81 % obětí byly děti mladší 15 let. Mnohé z nich utrpěly trvalé poškození mozku, přišly o oko, nebo utrpěly hluboké tržné rány.

Hra si vyžádala nejméně tři dětské životy. Teprve po dlouhém boji nešťastných rodičů a úřadů byly Lawn Darts v roce 1988 oficiálně zakázány a staženy z trhu.

Při pohledu na tyto historické bizarnosti se nabízí logická otázka: Jak je možné, že to tehdejší rodiče dovolili?

Odpověď skrývá kombinace tehdejší mentality a absence legislativy. Například ve Spojených státech byla klíčová instituce CPSC (U.S. Consumer Product Safety Commission) založena až v roce 1972. Do té doby neexistoval žádný centralizovaný orgán, který by sbíral data z nemocnic a vyhodnocoval, zda konkrétní výrobek nezabíjí své uživatele.

Svět byl navíc po druhé světové válce fascinován technikou. Pokrok se valil kupředu mílovými kroky a rizika se brala jako přirozená daň za modernizaci. Děti byly vychovávány k větší samostatnosti a jistá míra nebezpečí se považovala za běžnou součást zdravého vývoje.

Dnešní doba sice občas upadá do opačného extrému, kdy helmu vyžadujeme málem i pro jízdu na tříkolce po obývacím pokoji, při pohledu na uranové kufříky a vybuchující pistole našich prarodičů však můžeme být rádi, že moderní hračky testují týmy odborníků dřív, než se dostanou do rukou těm nejmenším.

Zdroje: Wikipedia, thebulletin, historyfacts, nypost, commonplacefacts