Karel Hála měl výjimečný hlas i talent, vztah se sestrou ale zničil spor o peníze

Karel Hála patřil k nejvýraznějším osobnostem české swingové scény a populární hudby druhé poloviny minulého století. Koncertoval s nejlepšími orchestry, lidé mu tleskali ve vyprodaných sálech a respekt si získal i u svých kolegů. Za úspěšnou kariérou a pověstí baviče se ale skrýval těžký osud a pokažené vztahy s rodinou. V dětství ho poznamenala ztráta rodičů za okupace, v dospělosti pak neustálé rozchody. Po pěti manželstvích nakonec zůstal i bez kontaktu s rodinou.

Karel Hála se narodil 2. října 1933 v Hradci Králové. Rodina se však brzy přesunula do Prahy, kde Karel vyrůstal se dvěma sourozenci. Umělecké vlohy měl v krvi po otci, který působil jako kabaretiér. K hudbě měl blízko odmala, zpíval v dětském sboru a už jako kluk vystupoval v rozhlase. Bezstarostné dětství však ukončila druhá světová válka.

V roce 1942 byl jeho otec zatčen za odbojovou činnost a krátce nato byl popraven na střelnici v Kobylisích. Karlovi bylo v té době devět let. O dva roky později zatklo gestapo i jeho maminku, která zbytek války strávila v koncentračním táboře Mauthausen. Válku a Mauthausen sice přežila, následkům věznění v roce 1947 podlehla.

Péči o rodinu po matčině smrti převzala starší sestra Regina. Sama v mladém věku tak musela zajistit chod domácnosti a péči o bratry Karla a Jaroslava. Byla to právě Regina, kdo Karla nasměroval k hudbě. Rozpoznala v bratrovi hudební talent a ze svého skromného platu mu platila soukromé hodiny hudby, aby ho připravila na přijímací zkoušky na konzervatoř.

Když Karel Hála skládal zkoušky na konzervatoř, ucházel se o místo jako kytarista. Komise ale nehodnotila jen jeho talent, velkou roli v rozhodnutí hrála i tíživá rodinná situace. Členové komise si všimli také jeho výrazného pohybového nadání a doporučili mu studium baletu.

U tance dlouho nezůstal. Po dvou letech musel baletní sál ze zdravotních důvodů opustit. Nakonec to ale bylo to nejlepší, co ho mohlo potkat. Přestoupil na obor zpěv a okamžitě bylo jasné, že našel své pravé povolání. Postupně se vyzpíval v hluboký, sytý baryton, který se opíral o přirozenou lehkost v hlasu a mimořádný cit pro swingový rytmus.

Po dokončení studií nastoupil v polovině 50. let do svého prvního angažmá v Armádní opeře. Když byla tato scéna zrušena, přešel do Hudebního divadla v Karlíně. Postupně prošel řadou známých pražských scén, jako bylo Divadlo ABC nebo divadlo Rokoko. Díky své všestrannosti se uplatnil v operetě i muziku, postupně ho to ale táhlo k populární hudbě a estrádám.

Přestože prošel konzervatoří, sám vzpomínal, že tu pravou hudební i životní školu dostal až v orchestrech. Klíčová byla jeho spolupráce s Orchestrem Karla Vlacha a Orchestrem Karla Krautgartnera. Začínal ve Vlachově vokálním kvintetu a postupně se propracoval na pozici uznávaného sólisty.

U Vlacha se naučil profesionalitě, vystupování na jevišti a odpovědnému přístupu k publiku. Vlach muzikantům vštěpoval, že kapela má být publiku blízko a že povýšenost na scénu nepatří. V orchestrech navíc působili špičkoví muzikanti, kteří Hálovi pomáhali pilovat to nejtěžší, tedy swingové frázování v českém jazyce. Právě bezchybná práce s českým textem a přirozený rytmus udělaly z Hály absolutní špičku v oboru.

Na přelomu 60. a 70. let byl Hála na vrcholu. Nazpíval za svou kariéru přes tisíc skladeb. Mezi jeho největší hity patří písně jako Dej mi pár okovů, Hádej Matyldo, Dívka toulavá, Růžová nálada, Ona je krásná nebo Můj otčenáš. Stal se natolik žádaným umělcem, že už v roce 1972 odešel takzvaně na volnou nohu, což bylo v tehdejším Československu výsadou jen těch nejúspěšnějších.

Že byl v oboru skutečnou autoritou, dokazuje i respekt, jaký si mezi kolegy vydobyl. Když začínající Karel Gott chodil do pražské kavárny Vltava, poslouchal právě Hálu a viděl v něm svůj jediný český vzor. Hála byl v té době už zkušeným a vyhledávaným interpretem. Když Gott spolu s bratry Štaidlovými zakládal v šedesátých letech divadlo Apollo, nabídl Hálovi angažmá. Oba zpěváci spolu vedle sebe vystupovali a pojilo je celoživotní přátelství a vzájemná úcta.

Podobně vysoce oceňovala Hálovo umění i Eva Pilarová. Slavná zpěvačka o něm prohlásila, že měl tak dokonalé frázování, že kdyby měl Frank Sinatra zpívat česky, nedokázal by to tak dobře jako Karel Hála. Milan Drobný ho zase označoval za svého hlavního swingového učitele.

Málokdo ví, že Hála stál také u zrodu zcela odlišného hudebního žánru. V 80. letech seděl v komisi, která posuzovala způsobilost takzvaných lidových muzikantů. Před tehdejší komisi tehdy předstoupila i začínající punková kapela Tři sestry. Ostatní komisaři sice váhali, ale Hála tehdy prohlásil, že jsou docela dobří, a přimluvil se za ně. Lou Fanánek Hagen na to později vzpomínal s vděčností jako na moment, který Třem sestrám otevřel cestu ke kariéře.

Charismatický zpěvák se díky své nepřehlédnutelné postavě a oholené hlavě prosadil také před filmovou kamerou. Režiséři ho rádi obsazovali do epizodních rolí v hudebních i komediálních snímcích. Objevil se ve slavném muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, v komedii Světáci nebo v populární Noci na Karlštejně.

Zahrál si také v dramatu Nebeští jezdci, kde ztvárnil tragickou roli popáleného pilota. Samotný Hála pak s nadsázkou a sobě vlastním humorem říkával, že tyto tři minuty na plátně byly jeho životní filmovou rolí. Dále se objevil v seriálu Píseň pro Rudolfa III. nebo v hudebním filmu Blázni, vodníci a podvodníci.

Jeho zpěv zazněl i v oblíbené komedii Vesničko má středisková, kde zpopularizoval skladbu Praha už volá. V televizních estrádách a zábavných pořadech patřil k nejstálějším tvářím. Diváci milovali jeho duety s Laďkou Kozderkovou, Yvettou Simonovou nebo Karlem Štědrým.

V soukromém životě dával přednost společnosti, dobrému jídlu a uvolněné atmosféře. Rád se napil dobrého alkoholu, nedal dopustit na cigarety a společnost krásných žen ho provázela po celý život. Byl také vynikajícím kuchařem. Jeho legendární svíčková byla mezi kolegy vyhlášená. Měl například neobvyklou zálibu v pálivých papričkách, které dokázal jíst na posezení v obrovském množství jako klasické nakládané okurky.

Hála byl také známý tím, že nikdy nekazil žádnou legraci a dokázal si udělat legraci sám ze sebe. Ze své holohlavé vizáže si vytvořil poznávací znamení. Když se ho lidé ptali na jeho účes, s oblibou odpovídal, že je přírodní skinhead.

S jeho vizáží se pojí i úsměvná historka ze zahraničí. Když se jednou procházel po Vídni se svou tlumočnicí, náhle se kolem něj srotil dav lidí a začal mu tleskat. Hála se usmíval a klaněl, myslel si totiž, že ho v Rakousku tak dobře znají. Tlumočnice ho ale rychle vyvedla z omylu, když mu pošeptala, že si ho rakouští fanoušci spletli s americkým hercem Tellym Savalasem, představitelem slavného televizního inspektora Kojaka.

Nezaměnitelnou historku s Hálou v hlavní roli zachytil Karel Gott ve své autobiografické knize. V květnu roku 1970, krátce po začátku normalizace, dostala skupina předních československých umělců příkaz odjet do Moskvy na slavnostní koncert. Akce měla demonstrovat, že po okupaci v roce 1968 je v zemi vše v pořádku. Někteří interpreti se snažili z akce omluvit, například Waldemar Matuška se vymluvil na náhlé problémy se zády a zůstal doma.

Těsně před začátkem koncertu přišel v Moskvě do šatny ředitel Pragokoncertu a sháněl někoho, kdo by před vyprodaným sálem s šesti tisíci diváky Matušku omluvil a pronesl děkovnou řeč. Všichni přítomní umělci mlčeli a dívali se do země. Ticho přerušil až Hála, který prohlásil, že to za láhev kvalitního koňaku udělá. Ředitel souhlasil.

Zatímco se Hála v zákulisí posiloval vodkou, ostatní kolegové zvědavě sledovali, co se bude dít. Mírně podnapilý Hála se dokymácel k mikrofonu a do ztichlého sálu prohlásil, že musí omluvit kolegu Matušku, který dostal takzvaný hexenšus. V tu chvíli se chytil za záda, předvedl bolestivou grimasu a začal na jevišti poskakovat, čímž parodoval trpícího kolegu.

Muzikanti v zákulisí se káceli smíchy, ale ředitel Pragokoncertu zuřil. Když se Hála vrátil do šatny a dožadoval se slíbené lahve koňaku, ředitel na něj zařval, že z oficiální akce udělal nedůstojnou šaškárnu a nic nedostane. Hála nad tím jen mávl rukou, posadil se, hodil nohu přes nohu a klidně odvětil, ať si tedy ten koňak strčí do prdele.

Zatímco na veřejnosti vystupoval Hála jako oblíbený bavič a vyhledávaný společník, v soukromí se projevovala jeho složitější a uzavřenější povaha. Vztahy s nejbližšími příbuznými byly velmi komplikované a postupně zcela vychladly. Zpěvák byl za svůj život celkem pětkrát ženatý. Z těchto vztahů měl dcery Miloslavu, Zuzanu a Noru, u své poslední manželky Ireny pak vyženil dceru Irenu.

Sestra Regina a bratr Jaroslav nesli jeho odtažitost a postupné odloučení velmi těžce. Regina ho později přirovnala k chlapci Kaiovi z pohádky o Sněhové královně, kterému spadl do oka ledový střípek a on se stal ke svému okolí chladným. Hála v rozhovorech pro média často tvrdil, že byl od dětství opuštěným sirotkem, který se musel protloukat sám a všeho dosáhl bez pomoci. Přitom opomíjel fakt, že ho po smrti matky vychovala právě sestra, která mu platila studia ze své výplaty.

Podle vzpomínek příbuzných Hála o sobě vytvářel mýtus opuštěného člověka, aby omluvil vlastní nechuť vídat se s rodinou. Například na svatbu své nejstarší dcery Charloty, kde ji měl doprovázet k oltáři, nakonec vůbec nepřišel. Nepřišel ani na oslavu sedmdesátých narozenin své vlastní maminky, ani na její poslední Vánoce, kdy na něj marně čekala.

K úplnému přerušení kontaktů se sestrou Reginou došlo po roce 1989. Hála tehdy získal od státu finanční odškodnění ve výši sto tisíc korun za otce, kterého popravili nacisté. Sestra Regina, která veškeré papíry a žádosti vyřídila, na peníze právně nárok neměla, protože byla v době otcovy smrti dospělá. Bratr jí slíbil, že se s ní o částku rozdělí. Slib ale nikdy nedodržel, a když mu ho sestra připomněla, hrubě ji odbyl. Od té chvíle s ní už do konce života nepromluvil.

Po roce 1989 se české hudební prostředí i jeho vlastní pracovní možnosti začaly rychle měnit. Zájem o velké taneční orchestry a tradici klasického swingu začal opadat. Hála si byl této změny dobře vědom. Místo toho, aby objížděl menší akce s nahranými podklady, se rozhodl ze scény postupně stáhnout. Prodal svou pražskou vilu a spolu s poslední manželkou Irenou se odstěhoval na venkov do malé obce Předonín na Litoměřicku.

Na venkově našel klid, který ke konci života vyhledával. Věnoval se zahrádce, kutilství, vaření a své ženě. Vystupoval už jen velmi zřídka, spíše na výjimečných akcích nebo při televizních vzpomínkových pořadech.

I když byl celoživotně silným kuřákem a rád si dopřál alkohol, vážnější zdravotní problémy se mu dlouho vyhýbaly. V červenci 2008 ho v jeho domě postihly náhlé a nesnesitelné bolesti břicha. Příčinou bylo prasklé aneurysma břišní aorty, tedy těžké onemocnění, o kterém zpěvák do poslední chvíle neměl tušení.

Letecká záchranná služba ho v kritickém stavu přepravila do pražské Nemocnice Na Homolce. Přes veškerou snahu lékařského týmu a náročnou operaci se ho zachránit nepodařilo. Karel Hála zemřel 6. července 2008 ve věku 74 let.

Poslední rozloučení se konalo ve Velké obřadní síni krematoria v pražských Strašnicích. Přišly se s ním rozloučit desítky kolegů, mezi nimi Josef Laufer, Petr Spálený, Josef Zíma, Milan Drobný nebo Felix Slováček. Když síní zněl jeho hluboký hlas v písni Dej mi pár okovů, mnozí přítomní se neubránili slzám. Přestože sestra Regina nedostala od vdovy oficiální pozvánku, na pohřeb svého bratra přišla. Nezanevřela na něj a vyprovodila ho na jeho poslední cestě s tichou vzpomínkou na chlapce, kterému v mládí pomáhala ke slávě.

Zroje: Wikipedia, Český rozhlas, CNN Prima, Český rozhlas, novinky, ireport, super, kultura21, dotyk, zenysro