Kohabitace v plamenech: Je Macinka politický gangster, nebo je Pavel „přecitlivělá holka“?

Česká politická scéna zažívá v lednu 2026 otřes, který nemá v novodobé historii obdoby, neboť noční SMS zprávy ministra zahraničí Petra Macinky adresované hradnímu poradci Petru Kolářovi odstartovaly institucionální krizi, která svou intenzitou a vulgaritou překonává i ty nejostřejší spory z éry Miloše Zemana. Poté, co prezident Petr Pavel tyto zprávy – obsahující ultimáta ohledně jmenování Filipa Turka ministrem pod hrozbou „spálení mostů“ a mediální diskreditace v zahraničí – veřejně označil za vydírání a svolal mimořádnou tiskovou konferenci, se země ocitla v ústavním patu, kde se dravý politický marketing střetává s konzervativní obranou úřadu hlavy státu. Z tohoto vyhroceného konfliktu vyplývá pro budoucnost země především nebezpečný precedens naprosté nepředvídatelnosti zahraniční politiky a eroze diplomatických zvyklostí, přičemž za kratší konec v tuto chvíli tahá nejen reputace České republiky v očích partnerů z NATO, ale i politická kultura jako celek, která se stala rukojmím osobních animozit a koaliční aritmetiky, v níž premiér Babiš upřednostňuje stabilitu vlády nad etikou svých ministrů.

Prezident Pavel nenechal nic náhodě a věc postoupil Národní centrále proti organizovanému zločinu, čímž konflikt posunul z roviny politické přestřelky do roviny trestněprávní prověrky. Právní experti jako Tomáš Sokol nebo Jaroslav Ortman však krotí emoce a vnášejí do případu střízlivý výklad zákona. Podle nich se o trestný čin vydírání nejedná, neboť v Macinkových zprávách absentuje nezbytný zákonný prvek: pohrůžka bezprostředním násilím či těžkou újmou na zdraví či majetku.

„Politický střet nelze za těžkou újmu považovat, ať už jsou jeho důsledky jakkoliv nepříjemné,“ vysvětluje jasně Sokol s tím, že politický tlak k demokratickému provozu zkrátka patří.

Z čistě právního hlediska je tedy Petr Macinka v bezpečí, chráněn mantinely širokého výkladu politického vyjednávání. Z hlediska politické kultury však podle mnohých komentátorů „prorazil dno“. Pokud ministr zahraničí v SMS zprávách nepokrytě podmiňuje státní pomoc napadené Ukrajině (konkrétně dodávku letounů L-159) jmenováním svého spolustraníka Filipa Turka do vládního kabinetu, přestává být diplomatem reprezentujícím národní zájmy. Stává se z něj politický handlíř, který neváhá vyměnit bezpečnostní závazky a reputaci země za vnitrostranické personální zisky. Tento výměnný obchod s lidskými životy a mezinárodní prestiží ukazuje na nebezpečný posun, kdy se strategické otázky státu stávají rukojmím v rukou politických hráčů, kteří se neštítí pálit mosty v přímém přenosu.

Kritici prezidenta, v čele s Filipem Turkem a Tomiem Okamurou, mají v lednu 2026 jasno: Petr Pavel je podle nich „politická sněhová vločka“, která neumí přijmout tvrdou ránu v zákulisním boji a při prvním náznaku konfliktu běží s teatrálním gestem žalovat „mamince“ – v tomto případě veřejnosti a policii. Sám ministr Macinka prezidenta v jedné z nočních SMS jízlivě poučoval, že už dávno není generálem v poli, ale politikem, a měl by se tak konečně začít chovat a „přestat dělat drahoty“. Z tohoto pohledu je prezidentovo zveřejnění soukromé konverzace vnímáno jako projev slabosti a neschopnosti vyřídit si personální spory o jmenování Filipa Turka „chlapsky“ mezi čtyřma očima.

Pohled z druhé strany je však diametrálně odlišný a interpretuje Pavlovu reakci jako mistrovský šachový tah, který Macinkovi v podstatě „přestřihl dráty“. Svolání mimořádné tiskové konference nebylo hysterickým výkřikem, ale cíleným taktickým úderem, který využil nejsilnější zbraň úřadu – transparentnost. Macinka evidentně kalkuloval s tím, že jeho nátlak zůstane v bezpečné tmě „šedé zóny“ politického vyjednávání, kde lze beztrestně pálit mosty a vyhrožovat důsledky v NATO. Pavel mu však tuto zbraň vzal tím, že ji bleskově „vysvítil“ před celým národem. V politice totiž platí železné pravidlo: co je jednou veřejné, to se jen velmi těžko používá k tichému vydírání. Prezident se tak zachoval jako zkušený institucionální hráč, který odmítl přistoupit na pravidla mafiánského buly a dal jasně najevo, že pokusy o „noční politiku“ přes poradce na jeho úřad platit nebudou.

Otázka jeho odvolání se v lednu 2026 stala ultimátním lakmusovým papírkem skutečného rozložení moci v koalici hnutí ANO, SPD a Motoristů. Zatímco v běžné parlamentní demokracii by ministr zahraničí po takovém skandálu nepřežil ani do večerních zpráv, v současné konstelaci jde o hru s mnohem vyššími sázkami, než je pouhá politická kultura.

Široká fronta zahrnující téměř celou opozici, ústavní právníky a politology. Expert Ladislav Cabada například otevřeně hovoří o Macinkově „demokratické nekompetenci“. K tlaku se přidaly i stovky tisíc signatářů online petic, kteří vnímají Macinkovo chování jako národní ostudu. Argument je věcný a neúprosný: ministr zahraničí, který používá nátlakové metody vůči vlastní hlavě státu a podmiňuje mezinárodní pomoc personálními obchody, je v mezinárodní diplomacii naprosto nečitelný, nespolehlivý a pro bezpečnost země nebezpečný.

Hlavní a v podstatě jediný rozhodující hlas – Andrej Babiš. Premiér sice musel před kamerami uznat, že komunikace byla „nešťastná“, což je v babišovském slovníku eufemismus pro katastrofu, ale vzápětí Macinku fakticky podržel prohlášením o „výborné spolupráci“. Tím vyslal jasný signál: loajalita ke koaličnímu projektu je víc než reputace úřadu v Černínském paláci.

Pravda je totiž až mrazivě prostá: Andrej Babiš se ocitl v mocenských kleštích. Pokud by Macinku odvolal, riskuje okamžitou odplatu Motoristů a SPD, což by v nejlepším případě vedlo k paralýze vlády a v tom nejhorším k jejímu pádu. Pro Babiše osobně je však v sázce ještě víc – jeho křehká imunita v nekonečné kauze Čapí hnízdo. Vládní většina ve Sněmovně je jeho jediným štítem před trestním stíháním. Petr Macinka tedy v lednu 2026 nezůstává ve funkci ministra zahraničí díky svým diplomatickým schopnostem či vizím, ale čistě díky své nepostradatelnosti pro politické a právní přežití Andreje Babiše. Ministr se tak stal symbolem éry, kdy je státní zájem podřízen strachu z vězení a koaliční aritmetice.

Tento spor ukázal v plné nahotě, že česká zahraniční politika v lednu 2026 připomíná rozladěný orchestr, v němž jednotliví sólisté hrají podle vlastních partitur bez ohledu na výsledný zvuk. Jsme svědky absurdní a v civilizovaném světě nevídané situace. Ministr zahraničí veřejně napadá prezidenta a hrozí mu blokádou mezinárodních summitů, prezident kontruje podáním trestního podnětu u policie a premiér se celou krizi snaží „vymlčet“ u jednoho stolu v naději, že se konflikt rozplyne v koaličních kompromisech. Tato institucionální křeč ochromuje schopnost státu vystupovat jednotně v kritických otázkách bezpečnosti a mezinárodních závazků.

Zatímco si Petr Macinka užívá svůj kontroverzní „vstup do učebnic politologie“, obraz České republiky v zahraničí dostává jednu těžkou ránu za druhou. Naši klíčoví partneři v NATO a EU, se kterými se ministr paradoxně setkává v Bruselu jen den po vyhrocení krize, vidí zemi v hlubokém vnitřním rozvratu. Jsou konfrontováni s realitou státu, kde se o dodávkách strategických zbraní (letouny L-159) či o obsazení delegace na klíčový letní summit Severoatlantické aliance rozhoduje na základě toho, jestli se jeden z vládních aktérů cítí osobně uražen, nebo zda byl jeho kamarád jmenován do čela resortu životního prostředí. Tato transformace seriózní diplomacie v rukojmí personálních animozit přímo ohrožuje důvěryhodnost Česka jako předvídatelného a stabilního spojence v srdci Evropy.

Zdroje: Super, Novinky, seznam zprávy, ČT24, Český rozhlas, Pražský hrad, iRozhlas, iRozhlas, novinky, seznam zprávy,ČT24