Krvavá věda Jednotky 731: Kde lidé byli jen „klády“ pro pitvy zaživa bez narkózy

V okupovaném Mandžusku u města Charbin provozovala japonská armáda výzkumný komplex Jednotky 731, zaměřený na vývoj biologických a chemických zbraní. Zařízení fungovalo jako průmyslové centrum pro testování smrtících látek na lidech, kteří byli v rámci operačních protokolů zbaveni právního i lidského statutu. Pro testované subjekty se používal administrativní termín maruta (v překladu „kláda“ či „poleno“).

Tato terminologie byla klíčovým prvkem systémové dehumanizace subjektů. Vězni, mezi něž patřili čínští civilisté, zajatí odbojáři, Rusové a Korejci, byli v interní dokumentaci vedeni jako spotřební materiál. V hlášeních personálu se namísto počtu zemřelých osob uváděl počet zpracovaných klád. Tento sémantický posun v úředním styku umožnil vědeckým pracovníkům a lékařům provádět experimenty bez ohledu na lékařskou etiku, neboť subjekty byly z hlediska armádní logistiky považovány za neživé položky inventáře.

Oficiálně se toto místo jmenovalo „Oddělení pro prevenci epidemií a čištění vody Kuantungské armády“. Název, který měl vzbuzovat dojem bohulibé vědecké činnosti, byl však jen cynickou zástěrkou. Pod vedením generála Širó Išiiho, fanatického mikrobiologa, zde v letech 1934 až 1945 vznikl obří komplex o rozloze čtyř kilometrů čtverečních. Nedávné archeologické nálezy z roku 2023, o nichž informovali čínští vědci, odhalily dokonce tajné podzemní bunkry v lokalitě Anda, které sloužily jako největší a nejizolovanější testovací místa pro ty nejhorší experimenty.

V tomto komplexu zemřelo podle odhadů historiků přímo v laboratořích nejméně 3 000 lidí. Pokud však započítáme oběti biologických útoků v okolních městech, čísla se šplhají k děsivým 500 000 mrtvých. Oběťmi byli převážně Číňané, ale také Korejci, Mongolové, Rusové a v menší míře i zajatí spojenečtí vojáci, včetně Američanů. Pro personál jednotky však nikdo z nich nebyl člověkem. Byli to kusy dřeva, na kterých se testovalo, co všechno lidské tělo vydrží, než definitivně vypoví službu.

Jedním z nejvíce šokujících aspektů činnosti Jednotky 731 byly vivisekce – pitvy prováděné na živých lidech. Na rozdíl od moderní chirurgie se zde zásadně nepoužívala anestetika. Důvod nebyl jen nedostatek léků, ale zvrácená vědecká teorie. Japonští lékaři věřili, že narkóza ovlivňuje stav orgánů a zkresluje výsledky pozorování. Chtěli vidět orgány v jejich přirozeném, tedy funkčním stavu, zatímco subjekt ještě dýchal a jeho srdce tlouklo.

Vězni byli záměrně nakaženi morem, cholerou, antraxem nebo syfilidou. Poté, co nemoc postoupila do určitého stadia, byl „pacient“ odveden na pitevní stůl, rozříznut a vědci sledovali, jak bakterie devastují jeho vnitřnosti. Často docházelo k amputacím končetin, které pak lékaři zkoušeli přišít na opačnou stranu těla, aby zjistili, jak se organismus s takovým traumatem vyrovná. Po skončení pokusu, pokud oběť ještě žila, byla obvykle zužitkována v dalším experimentu nebo usmrcena injekcí.

Severovýchodní Čína je známá svými krutými zimami, čehož Jednotka 731 bohatě využívala. Fyziolog Jošimura Hisato zde prováděl systematický výzkum omrzlin. Vězni byli vyváděni ven v mrazech dosahujících -40 °C. Jejich končetiny byly polévány vodou tak dlouho, dokud nepromrzly na kost. Svědkové později vypovídali, že když se do takové ruky udeřilo holí, vydávala zvuk jako suché dřevěné prkno.

Následovaly pokusy o „léčbu“. Vědci zkoušeli různé metody rozmrazování – od polévání vařící vodou přes pobyt u otevřeného ohně až po ponechání subjektu bez ošetření, aby sledovali postup sněti (gangrény). Právě těmito pokusy Japonci zjistili, že nejefektivnější metodou rozmrazování je voda o teplotě 37,8 až 50 °C. Tato data, vykoupená nepředstavitelným utrpením, byla později po válce paradoxně ceněna západními lékaři.

Kromě biologických hrozeb se jednotka zaměřovala na testování fyzikálních extrémů. Aby Japonci zjistili, jaké přetížení vydrží jejich piloti, nutili vězně sedat do obřích centrifug. Tyto stroje se točily takovou rychlostí, dokud subjekty nezemřely. Smrt obvykle nastávala při přetížení 10 až 15 G, kdy se krev v těle stávala příliš těžkou na to, aby ji srdce dokázalo pumpovat do mozku.

Další hrůzu představovaly podtlakové komory. Vědci v nich simulovali extrémní výšky a sledovali, co se děje s lidským tělem při náhlé dekompresi. Existují záznamy o tom, že vězňům v těchto komorách praskaly oční bulvy a vnitřní orgány se doslova draly ven tělesnými otvory. Šlo o čistě technický výzkum, kde byl člověk nahraditelným senzorem bolesti.

Jednotka 731 nebyla jen uzavřeným světem v Mandžusku. Jejím cílem bylo vytvořit zbraně hromadného ničení, které by zvrátily průběh války. Jedním z nejambicióznějších a nejděsivějších plánů byla operace „Noční třešňové květy“. Japonci vyvinuli speciální porcelánové bomby naplněné blechami nakaženými dýmějovým morem.

Plán byl jasný: pomocí ponorek třídy I-400 (obří podvodní letadlové lodě) dopravit letadla k pobřeží Kalifornie a shodit tyto bomby na San Diego. Cílem bylo vyvolat v USA pandemii, která by zemi paralyzovala. K realizaci mělo dojít v září 1945. Jen kapitulace Japonska v srpnu téhož roku zabránila tomu, aby se mor stal globální zbraní 20. století. Přesto si tyto zbraně vyžádaly statisíce životů v Číně, kde Japonci běžně shazovali infikovaný materiál na civilní populace.

V rámci výzkumu pohlavních chorob, jako je syfilis, docházelo v komplexu k masovému znásilňování vězeňkyň. Ženy byly nuceny k pohlavnímu styku s nakaženými muži, aby lékaři mohli sledovat přenos nemoci z matky na plod. Pokud žena otěhotněla, byla podrobována vivisekcím v různých fázích těhotenství. Lékaři prováděli císařské řezy bez narkózy, aby studovali účinky infekce na plod přímo v děloze. Děti, které se v tomto pekle narodily, byly okamžitě využity pro další experimenty – i na nich se testovaly účinky plynů, plamenometů nebo infekcí.

Když se v srpnu 1945 přiblížila Rudá armáda, dostali pracovníci Jednotky 731 rozkaz: zničit vše. Budovy byly vyhozeny do vzduchu, zbývající vězni zplynováni a jejich těla spálena. Zaměstnanci dostali kyanidové kapsle s příkazem spáchat sebevraždu v případě dopadení. Většina z nich, včetně generála Išiiho, se však rozhodla žít.

A zde přichází moment, který dodnes vyvolává spravedlivý hněv. Zatímco nacističtí pohlaváři končili na šibenici v Norimberku, japonští vědci z Jednotky 731 dostali od USA nabídku, která se neodmítá: plnou imunitu před stíháním za válečné zločiny výměnou za veškerá data z jejich výzkumů. Američané, vedeni pragmatismem studené války, nechtěli, aby se tyto unikátní (byť krvavé) poznatky dostaly do rukou Sovětům. Podplukovník Murray Sanders tehdy prohlásil, že v USA by taková data nikdy nebylo možné získat kvůli etickým předsudkům.

Díky americké ochraně se většina vrahů z Jednotky 731 vrátila do normálního života. Generál Širó Išii dožil v klidu, spekuluje se, že dokonce radil Američanům ve Fort Detrick s jejich vlastním programem biologických zbraní. Jeho zástupce Masadži Kitano se stal ředitelem farmaceutického gigantu Green Cross (dnes součást Mitsubishi Pharma). Další členové jednotky se stali děkany lékařských fakult, uznávanými profesory a vládními poradci.

Japonsko se s tímto dědictvím dodnes plně nevyrovnalo. Zatímco Německo prošlo hlubokou sebereflexí, japonské učebnice o Jednotce 731 často mlčí. Oficiální omluva ze strany státu nikdy nepřišla v takové formě, která by uznala plný rozsah těchto zvěrstev.

Příběh Jednotky 731 není jen dějepisnou kuriozitou pro milovníky extrémů. Je to varování před tím, co se stane, když se věda odpojí od etiky a když se státní zájem stane absolutním měřítkem pravdy. Je to připomínka, že zlo nemusí mít jen podobu šílence s nožem, ale může mít i podobu vzdělaného lékaře v čistém bílém plášti, který s precizní přesností zapisuje čas, za který se „kláda“ v jeho laboratoři přestane hýbat.

Abychom zabránili opakování takových hrůz, nesmíme dovolit, aby tato zapomenutá Asijská Osvětim zmizela v propadlišti dějin pod nánosem politických dohod a poválečného mlčení.

Zdroje: Wikipedia, ČT24, Dotyk, instory.cz