Macinkova nebezpečná hra: Ignorovat hlavu státu není odvaha, ale diplomatická sebevražda

Ministr zahraničí Petr Macinka vyhlásil prezidentu Petru Pavlovi totální ignoraci, ulice vře, Miloš Zeman překvapivě krotí emoce a premiér Andrej Babiš hraje nebezpečnou hru na „národního terapeuta“. Vítejte v únoru 2026, kdy se stát neřídí podle Ústavy, ale podle nočních SMS zpráv a osobních mindráků.

Sérii textových zpráv neposlal přímo Petru Pavlovi – na něj prý ani nemá číslo – ale adresoval je Petru Kolářovi, neformálnímu, ale o to vlivnějšímu poradci prezidenta. Podle uniklých informací měly zprávy tón, který připomínal spíše ultimátum než diplomatickou nótu. Macinka v nich údajně varoval, že pokud prezident „přestane blokovat vůli lidu“ a nejmenuje Filipa Turka ministrem životního prostředí, dojde k „pálení mostů způsobem, který vejde do učebnic politologie“.

Obsah zpráv vyvolal na Hradě šok. Petr Pavel udělal krok, který v českém prostředí nemá obdoby a který Macinkovi podporovatelé označili za „podraz“: zprávy v rámci mimořádného brífinku zveřejnil a otevřeně je nazval pokusem o vydírání. Podle prezidenta šlo o nepřípustný nátlak na výkon jeho pravomocí. Tímto gestem Pavel odpálil rozbušku, která definitivně rozmetala poslední zbytky politické kultury a vzájemného respektu mezi Hradem a Strakovou akademií.

Reakce ministra zahraničí na sebe nenechala dlouho čekat. V Otázkách Václava Moravce se Macinka neschovával za žádné vytáčky. Místo omluvy, kterou očekávala i část koaličních partnerů, přišla ledová sprcha v přímém přenosu. Macinka s ledovým klidem prohlásil, že vrcholová politika „není disciplína pro princezny“ a vyžaduje vyšší míru odolnosti. To, co prezident nazval vydíráním, označil ministr za tvrdé politické vyjednávání v zájmu voličů.

Jádrem celého pudla, a vlastně i rozbuškou, která hrozí rozmetat stabilitu země, je Filip Turek. Čestný předseda Motoristů, sběratel historických artefaktů a nesmiřitelný kritik Green Dealu, kterého se nová vládní koalice (ANO, SPD a Motoristé) pokouší protlačit do čela Ministerstva životního prostředí. Pro Andreje Babiše je Turek nezbytným symbolem pro radikální voliče, pro Petra Macinku je to „duchovní bratr“ v boji proti Bruselu. Pro Petra Pavla je to však nepřekročitelná červená linie.

Prezident Pavel své odmítnutí jmenovat Turka nebalí do diplomatických frází. Mluví o reputačním riziku pro Českou republiku a o hodnotovém střetu, který nelze přehlížet. Na Hradě leží složky s Turkovými starými fotografiemi, kontroverzními výroky o etnickém složení regionů a příspěvky, které prezident označuje za autoritářské a neslučitelné s funkcí garanta ústavnosti. Jenže Macinka se nehodlá vzdát ani o milimetr. Pro něj není Turek jen kandidátem, je to symbol odporu proti „bruselskému diktátu“ a „zelenému šílenství“.

Situace už dávno překročila hranici bizarnosti a přerostla v otevřený výsměch ústavním institucím. Protože prezident odmítl Turka jmenovat, uchýlil se Macinka k politickému kličkování: momentálně sedí na dvou židlích – vede diplomacii a zároveň je pověřen řízením resortu životního prostředí. Z něj si vytvořil soukromou baštu, kde Filip Turek působí jako „vládní zmocněnec pro klimatickou politiku“.

„Je to v podstatě státní převrat v malém. Filip Turek sice nemá razítko ministra, ale má Macinkovo požehnání, kancelář a vliv. Je to stínový ministr, který vládne resortu bez jakékoli odpovědnosti vůči Parlamentu nebo prezidentovi.“

Tento „pat na druhou“ rozděluje i ústavní právníky. Macinka hlasitě hřímá, že Pavel hrubě porušuje Ústavu, protože nerespektuje výsledek voleb a personální návrh premiéra. Podle něj si prezident plete svou roli s rolí cenzora. Pavel kontruje, že Ústava mu nedává povinnost jmenovat každého, koho mu premiér „přinese na podnosu“, zvláště pokud by dotyčný mohl poškodit bezpečnostní či demokratické zájmy státu.

Výsledkem je paralyzovaný resort, kde se úředníci bojí cokoli podepsat, a mezinárodní partneři nevědí, kdo vlastně za Česko v otázkách klimatu mluví. Je to pat, který nemá vítěze. Má jen rukojmí – a těmi jsou občané, kteří sledují, jak se jejich stát mění v hřiště pro osobní vendety a ústavní naschvály.

Viliam Buchert ve svém komentáři trefně poznamenal, že celá situace připomíná přihlouplou telenovelu. Vrcholem bizáru je přiznání ministra zahraničí, že vlastně nemá mobilní číslo na vlastního prezidenta. Pokud spolu ti dva potřebují mluvit, děje se tak přes telefon poradce Petra Koláře.

„Představte si to: Šéf diplomacie a hlava státu spolu nekomunikují napřímo, ale jako rozhádaní teenageři přes prostředníka. Je to projev síly? Ne, je to přiznání absolutního amatérismu na obou stranách.“

Zatímco Macinka se stylizuje do role nekompromisního motoristy, Pavel se podle kritiků chová jako hysterická primadona, která si vybírá, s kým se bude bavit. V zahraničí mezitím jen nevěřícně kroutí hlavou.

Když už se zdálo, že politické zákopy jsou vykopány tak hluboko, že z nich není vidět ven, vstoupil na scénu politický důchodce z Lán. Miloš Zeman, nezpochybnitelný mistr ústavních kliček a muž, který si z napínání pravidel udělal během deseti let na Hradě sportovní disciplínu, překvapil naprosto všechny. Ve chvíli, kdy Petr Macinka a Filip Turek hledali u svého „guru“ zastání proti „zpupnému generálovi“, dočkali se sice vlídného přijetí, ale také nečekaně studené ústavní sprchy.

Zeman se v televizi nechal slyšet stylem sobě vlastním: s lehkým cynismem a důrazem na litěru zákona. Ve sporu o jmenování ministra se totiž paradoxně zastal svého nástupce a ideového soka Petra Pavla.

„Byl bych pokrytec, kdybych tvrdil něco jiného. Prezident má podle Ústavy právo odmítnout jakéhokoli kandidáta na ministra. Slovo ‚návrh‘ v Ústavě znamená, že ho můžete přijmout, ale i odmítnout. Nemohu zazlívat Petru Pavlovi, že to dělá, protože jsem to dělal já sám,“ nechal se slyšet Zeman v Partii Terezie Tománkové.

Pro Macinku, který se do té doby oháněl „ústavním pučem ze strany Hradu“, to byla mimořádně hořká pilulka. Když vás v útoku na instituci nepodpoří ani člověk, který s ní deset let vedl totální válku, víte, že jste v úzkých. Zeman sice Macinku a Turka v Lánech pohostil a neformálně je podpořil v jejich odporu proti „pětikoaličním manýrům“, ale před kamerami zůstal stát na straně prezidentských pravomocí.

Exprezident si však neodpustil své oblíbené rýpnutí do obou táborů. Situaci označil za „klukovství na obou stranách“. Macinku pokáral za to, že si dopisuje s „úhlavním nepřítelem“ z Hradu (poradcem Kolářem) a pak se diví, že zprávy skončí v médiích. Pavla zase zkritizoval za to, že se chová dětinsky, když kvůli SMS zprávám odmítá komunikovat s ministrem vlastní vlády.

Zemanův verdikt byl jasný: Macinka se sice snaží o revoluci, ale zapomněl si nastudovat pravidla hry. Tím, že Zeman potvrdil Pavlovo právo říct „ne“, nechal Macinku stát v ústavním vzduchoprázdnu. Šéf Motoristů tak přišel o svůj nejsilnější štít a zbyla mu jen jediná, o to hlasitější zbraň: demonstrativní ignorace a pěstování kultu mučedníka, kterého „zlý Hrad“ nechce pustit k práci.

Tohle už dávno není jen lokální hádka u piva nebo běžné politické pošťuchování, na které jsme v české kotlině zvyklí. Tohle je hazard s mezinárodní prestiží a bezpečnostními zárukami země v době, kdy se globální geopolitická deska otřásá v základech. Ministr zahraničí Petr Macinka totiž zaútočil na jeden z posledních pilířů naší věrohodnosti: na jednotné zastupování státu navenek. Veřejně totiž zpochybnil, zda by měl Petr Pavel vůbec reprezentovat Česko na klíčovém letním summitu NATO v Ankaře.

Macinkův argument zní na první pohled logicky, ale v diplomatických kruzích působí jako granát hozený do skleněného paláce: „Zahraniční politiku vytváří a určuje vláda na základě svého programového prohlášení, nikoliv Hrad. Nevidím důvod, proč by měla ‚opozice‘ reprezentovat ČR na takto zásadním jednání,“ prohlásil ministr. Tím, že prezidenta dehonestoval na úroveň řadového opozičního poslance, se však Macinka dopustil nebezpečného zkratu.

V rámci Severoatlantické aliance se totiž hraje podle dekádami prověřených protokolů. Summity jsou setkáním hlav států a vlád. Pokud v Ankaře u jednacího stolu usedne vedle amerického prezidenta nebo generálního tajemníka NATO Andrej Babiš s vysvětlením, že zvolenou hlavu státu „nechal doma, protože s ním nekomunikuje“, nebudeme působit jako sebevědomý hráč. Budeme působit jako nestabilní banánová republika v pokročilém stádiu rozkladu.

„Představte si ten šepot v kuloárech: ‚To jsou ti Češi, co mají ministra zahraničí, který vyhlásil embargo na vlastního prezidenta?‘ V diplomacii je jednota víc než jen slovo – je to měna. A Macinka právě vyhlásil státní bankrot na naši důvěryhodnost.“

Šéf Senátu Miloš Vystrčil sice trpělivě připomíná článek 63 Ústavy, podle kterého prezident zastupuje stát navenek a sjednává mezinárodní smlouvy, ale Macinkova „trumpovská“ metoda okopávání kotníků je k ústavním poučkám hluchá. Ministr razí cestu totální konfrontace, kterou komentátor Viliam Buchert trefně označil za „politický džihád“.

Tento způsob boje, kdy se vnitřní mindráky a SMSkové spory tahají na mezinárodní scénu, nás může stát mnohem víc než jen pár jízlivých poznámek v zahraničním tisku. Může nás stát pozice v důležitých výborech, přístup k citlivým informacím a především jistotu našich spojenců, že v případě krize bude mít Česko jedno funkční telefonní číslo, na kterém se někdo s někým skutečně domluví. Pokud vláda hodlá z prezidenta udělat „vzduch“, riskuje, že se vzduchem pro naše partnery stane celá česká diplomacie.

Zatímco v televizi ministr Macinka s ledovým klidem vysvětluje technologii ignorování hlavy státu, venku to vře. Česká společnost dostala v podobě „SMSkové války“ elektrický šok. Spolek Milion chvilek svolal na Staroměstské náměstí demonstraci „Stojíme za prezidentem“ a výsledek byl zdrcující: přes 80 000 lidí zaplnilo centrum Prahy. Les vlajek a skandování jasně vzkázaly, že lidé mají dost politiky, kde se slušnost zaměňuje za slabost.

Paralelně s tím digitální prostor zaplavila petice na podporu Petra Pavla, která už překročila magickou hranici 600 000 podpisů. To už není jen statistika, to je vzkaz se silou lidového referenda. Reakce Petra Macinky? Typicky „motoristická“. Tyto lidi s despektem označil za „voliče opozice“, jejichž názor je pro něj irelevantní. Podle něj jen nepochopili, že se v politice konečně začalo hrát „natvrdo“.

Jenže ignorovat statisíce občanů je nebezpečná hra. Petr Pavel se sice nechal do role „stínového lídra odporu“ částečně vmanévrovat, ale pro davy na náměstích zůstává poslední hrází proti „vládě ignorantů“. Pokud kabinet tuhle masu lidí odpíše jako nepodstatný šum, riskuje, že se z únorového protestu stane začátek politického konce, který už žádné mlčení nezachrání.

Kde se v celém tomhle ústavním chaosu nachází Andrej Babiš? Premiér momentálně předvádí svou životní disciplínu: politickou akrobacii na hraně propasti. Snaží se o téměř nemožné – udržet radikální křídlo své vlády (Motoristy a SPD) v bojové pohotovosti a zároveň se tvářit, že s Macinkovými výstřelky nemá nic společného. Jeho strategie je prostá: „Já o těch SMSkách nevěděl,“ opakuje jako mantru, zatímco Macinku odmítá odvolat s tím, že jejich věcná spolupráce v resortu je „výborná“. Tímto postojem Babiš mistrně deleguje veškerou špínu na své koaliční partnery, zatímco sám si hlídá image rozvážného hospodáře.

Tato situace mu paradoxně nahrává víc, než by se na první pohled zdálo. Zatímco se Petr Pavel a Petr Macinka vzájemně blokují v nekonečné zákopové válce, Babiš se může stylizovat do role jediného dospělého v místnosti. S tichým úsměvem sleduje, jak se Hrad a resort zahraničí vzájemně vyčerpávají v žabomyších válkách o mobily a poradce, aby pak on sám mohl vystoupit s nabídkou smíru jako „národní terapeut“, který chce situaci „prostě zklidnit“. Je to klasická strategie: nechat ostatní, aby se v ringu umlátili, a pak do něj vstoupit jako zachránce stability.

Jak trefně upozorňuje komentátor Viliam Buchert, premiér hodlá tuto roztržku politicky monetizovat až do posledního haléře. Babiš totiž velmi dobře ví, že chaos oslabuje instituce, ale jemu osobně dává do ruky absolutní moc nad osudem vlády. Je to on, kdo drží všechny karty, a právě on rozhodne, zda Macinku nakonec obětuje jako figurku při hlasování o nedůvěře, aby uspokojil hněv ulice, nebo zda s ním pojede tuhle destruktivní jízdu až do konce, protože mu to dláždí cestu k ovládnutí celého konzervativního prostoru. V této hře není Babiš pouhým divákem, ale režisérem, který čeká na závěrečný potlesk.

Česká republika se ocitla v politickém patu. Máme ministra zahraničí, který ignoruje prezidenta. Máme prezidenta, který komunikuje přes cizí mobily. A máme společnost rozdělenou hlouběji než kdy dříve.

Ignorovat ústavní instituce není projev odvahy. Je to přiznání slabosti a neschopnosti vést zemi. Pokud se politika změní v reality show, kde jsou argumenty nahrazeny urážkami a mlčením, prohráváme všichni. Summit NATO se blíží a s ním i okamžik pravdy: Jsme ještě suverénní stát, nebo jen kulisa pro osobní mindráky pár vyvolených?

Co si o tom myslíte vy? Je Petr Macinka hrdinou, který se nenechá „vydírat“ Hradem, nebo je to neřízená střela, která táhne Česko ke dnu? Patří Filip Turek do vlády, nebo je prezidentova blokáda oprávněná? Napište nám do diskuse, tahle telenovela totiž zdaleka nekončí!

Zdroje: iRozhlas, seznam zprávy, České noviny, reflex, novinky,