Magyar vynechal Slovensko z prvních cest. Fico se po pádu Orbána stal černou ovcí EU

Nově zvolený maďarský premiér Péter Magyar, jehož strana Tisza drtivě zvítězila v dubnových volbách, vyslal sousedům i Bruselu jasný vzkaz hned v prvních hodinách po svém triumfu. Zveřejnil itinerář svých prvních tří zahraničních cest – a Slovensko na něm chybí. Tento krok není jen náhodným vynecháním souseda, ale promyšlenou deklarací konce éry „orbánismu“ a izolace Slovenska v roli nové „černé ovce“ Evropské unie.

V regionu střední Evropy platí po desetiletí nepsané, ale striktně dodržované diplomatické pravidlo: noví premiéři navštěvují jako první své nejbližší sousedy, aby demonstrovali stabilitu regionálních vazeb. V České republice je toto pouto k sousednímu Slovensku natolik silné, že první cesta předsedy vlády či prezidenta vede prakticky bez výjimek do Bratislavy. Tento rituál je vnímán jako potvrzení nadstandardních vztahů, které přežily i rozpad společného státu. Péter Magyar se však rozhodl toto hluboce zakořeněné pravidlo jeho země demonstrativně ignorovat. Tím, že Bratislavu ve svém itineráři nemá, nevyslal jen signál o změně priorit, ale fakticky uštědřil slovenské vládě Roberta Fica přímý politický trest za její dosavadní směřování.

Magyarův výběr prvních zahraničních cílů není jen běžným diplomatickým protokolem, ale funguje jako jasný manifest nové maďarské politiky. První cesta směřuje do Varšavy za vládou Donalda Tuska, což značí naléhavý pokus o obnovení historického přátelství, které Viktor Orbán svou proruskou rétorikou a blokováním pomoci Ukrajině téměř zničil. Magyar tímto krokem potvrzuje, že se Maďarsko definitivně vrací k aktivní spolupráci s liberálně-demokratickým křídlem střední Evropy.

Následný návrat k intenzivnímu dialogu s Rakouskem symbolizuje obnovu tradičního partnerství postaveného na společných demokratických hodnotách a silném hospodářském prostoru. Namísto budování pochybných ideologických os sází nová Budapešť pod Magyarem na předvídatelnost a pragmatismus. Tato stabilní politika sousedství tak nahrazuje éru, kdy byly vztahy s Vídní často obětovány laciným populistickým gestům minulé vlády.

Návštěva srdce Evropské unie v Bruselu je pak pro Magyara naprosto kritická. Představuje totiž klíč k odblokování zmrazených unijních fondů, které Maďarsko zoufale potřebuje pro svou ekonomickou stabilizaci. Zároveň jde o symbolický návrat země k hlavnímu jednacímu stolu. Maďarsko už nemá v úmyslu vystupovat jako věčný kverulant a brzda evropských procesů, ale chce se profilovat jako konstruktivní partner s ambicí spolurozhodovat o budoucnosti celého kontinentu.

Vynechání Slovenska z tohoto seznamu prioritních cest tak jasně definuje novou mapu vlivu v regionu. Zatímco Maďarsko se pod novým vedením z mezinárodní izolace agresivně vymaňuje a hledá silné spojence na Západě, Slovensko do ní právě kvůli své absenci v Magyarově kalendáři propadá čím dál hlouběji. Strategická osa regionu se tak přepisuje v přímém neprospěchu Roberta Fica, který v novém maďarském premiérovi ztrácí svého posledního klíčového partnera.

Ještě před dvěma lety byl Robert Fico pro Viktora Orbána vnímán jako politické „vysvobození“ a dar z nebes. Po období, kdy Maďarsko zůstalo v rámci Visegrádské čtyřky i Evropské unie kvůli svým postojům k válce na Ukrajině osamoceno, našel Orbán v Bratislavě ideologického dvojčete. Společně vytvořili tandem, který si liboval v „napínání“ nervů zbytku Evropy, zpochybňování sankcí a blokování životně důležité vojenské pomoci pro Kyjev. Toto spojenectví bylo prezentováno jako osa „vlasteneckých sil“, která měla ambici přepsat pravidla fungování unijních struktur a vytvořit uvnitř EU silný suverenistický blok.

Dnes je však realita v Budapešti diametrálně odlišná a tato osa se definitivně hroutí. Péter Magyar, který k bleskovému převzetí moci paradoxně využil právě ten vysoce centralizovaný a silný státní systém, který Viktor Orbán trpělivě budoval 16 let, dává Robertu Ficovi jasně najevo, že pro nové Maďarsko již není relevantním partnerem. Magyar pochopil, že další setrvávání v tandemu se slovenskou vládou by pro něj bylo v Bruselu pouze přítěží, která by brzdila jeho snahu o legitimitu a finanční obnovu země. Fico mu zkrátka v jeho nové vizi moderního a vlivného Maďarska nemá co nabídnout.

Zatímco Maďarsko pod vedením Magyara provádí bleskovou diplomatickou otočku o 180 stupňů směrem k unijnímu mainstreamu a snaží se získat zpět svou pozici mezi lídry EU, Slovensko zůstává nehybně uvězněno ve své „východní orientaci“. Kontrast je o to mrazivější, že slovenské směřování nabralo v posledních letech extrémní obrátky. Analýzy z konce roku 2024 jasně dokumentují Ficovo systematické sbližování s čínským režimem a udržování kanálů směrem k Moskvě. Jde o směr a míru servility k autoritářským mocnostem, které by si ani Miloš Zeman svého času v dobách své největší náklonnosti k východu nemohl dovolit. Slovensko se tak namísto slibované stability ocitá v izolaci, na kterou bylo dříve zvyklé Maďarsko, zatímco jeho dřívější spojenec ho v rychlém pruhu předjíždí směrem na Západ.

V rámci Visegrádské čtyřky (V4) jsme nyní svědky totálního přeskupení sil, které zásadně mění geopolitickou mapu střední Evropy. Po drtivém vítězství Pétera Magyara se Maďarsko bleskově vrací do tábora proevropských zemí a v klíčových otázkách bezpečnosti i právního státu se opět řadí po bok Polska a České republiky. Tato nová konfigurace „V3+1“ však nechává Bratislavu v extrémně nevýhodné pozici. Robert Fico, který vsadil vše na spojenectví s Viktorem Orbánem, se po jeho pádu ocitá v politickém vakuu a stává se oním pověstným zahnívajícím kůlem v plotě – posledním reliktem politiky, která v regionu právě ztratila svou hlavní základnu.

Tento posun má pro slovenskou vnitrostátní scénu hluboké důsledky. Jak trefně poznamenal v analýze Martin Poliačik: „Největší hrozbou pro Fica je proevropské Maďarsko. Slováci by pak viděli, že to možné je.“ Právě sousední Maďarsko totiž Ficovi dlouho sloužilo jako štít a důkaz, že lze vést suverenistickou politiku na hraně s Bruselem, a přesto nebýt v izolaci. Pokud nyní Maďarsko pod vedením strany Tisza začne vzkvétat, obnoví vztahy s EU a odblokuje fondy, Ficův narativ o „zlém Bruselu, který trestá vlastence“, se sesype jako domeček z karet.

Slovensko se tak fakticky ocitlo v nezáviděníhodné roli, kterou dříve zastávalo právě Orbánovo Maďarsko. Je osamoceno ve svém proruském kurzu, podezříváno z rozkládání jednoty EU a stává se diplomatickým „exotem“, na kterého bude Brusel upírat svou nejvyšší a velmi nepříjemnou pozornost. Role se obrátily: dříve to byla Budapešť, kdo hledal u Fica zastání, dnes je to Bratislava, kdo marně vyhlíží spojence.

Pro Pétera Magyara by navíc byla cesta do Bratislavy v tuto chvíli politicky toxická. Jako nový premiér, jehož hlavní prioritou je obnova důvěry u evropských partnerů, si nemůže dovolit hned v úvodu legitimizovat politiku Roberta Fica. Magyar si moc dobře uvědomuje, že jakékoli vřelé objímání se slovenskou vládou by mu mohlo fatálně zkomplikovat vyjednávání v Bruselu o přístupu k miliardám eur z unijních fondů. Vynechání Slovenska z první vlny cest tak není jen porušením tradice, ale chladnokrevným pragmatickým kalkulem – Magyar prostě odmítá být spojován s potápějící se lodí slovenské zahraniční politiky.

Péter Magyar sice ve své povolební rétorice často zmiňuje potřebu přebudovat a rozšířit spolupráci v rámci Visegrádské čtyřky, jeho první reálné kroky však vyprávějí zcela jiný příběh. Prioritní cesty do Varšavy jasně ukazují, že Magyarův „restart“ V4 počítá s vytvořením akceschopné a proevropské osy, která bude hovořit společnou řečí s Bruselem. V této nové vizi regionální spolupráce se Slovensko Roberta Fica jeví spíše jako překážka než jako partner. Maďarský premiér dává najevo, že střední Evropa už nechce být vnímána jako problémový region na okraji zájmu, ale jako motor evropské integrace – ovšem bez těch, kteří tento motor záměrně brzdí.

Robert Fico nyní sklízí hořké plody své sázky na špatného koně. V maďarské předvolební kampani se neváhal otevřeně postavit za Viktora Orbána a jeho vizi „vlastenecké“ Evropy, čímž vsadil veškerý svůj politický kapitál na pokračování starého režimu. S drtivým vítězstvím Magyara se však tato kalkulace zhroutila. Namísto silného spojence v Budapešti má nyní Fico za hranicemi energického vyzyvatele, který svou prozápadní politikou denně usvědčuje slovenskou vládu z neefektivity a izolace.

Celkový obraz dnešní střední Evropy je tak plný kontrastů. Maďarsko pod vedením strany Tisza provádí bleskový návrat do „srdce Evropy“, kde chce hrát roli konstruktivního a sebevědomého lídra. Naproti tomu Slovensko zůstává osamocené na periferii zájmu, upřeně hledíc směrem na východ k Moskvě a Pekingu. Jak však ukazuje historie i současná geopolitická situace, z těchto směrů přichází pomoc jen velmi zřídka a vždy je vykoupena ztrátou suverenity. Bratislava se tak ocitá v nebezpečném vakuu: pro Západ je nespolehlivým partnerem a pro své nejbližší sousedy se stává ukázkou politiky, která v moderní Evropě 21. století definitivně ztratila budoucnost.