Článek
Deset let jsem hrál hru na „úspěšného mladého muže“. Měl jsem vizitku, kde se název mé pozice nedal vyslovit na jeden nádech, a znal jsem všechny korporátní zkratky od KPI po synergie. Můj kalendář připomínal barevnou mozaiku plnou schůzek, které se daly vyřešit jedním e-mailem, a mobil jsem neodkládal ani u večeře. V neděli večer mě pravidelně navštěvovala žaludeční neuróza z pondělní porady.
Plat vypadal na papíře hezky, ale když jsem si ho jednou upřímně přepočítal na hodiny strávené prací – včetně té mentální, kdy jsem o úkolech přemýšlel ve sprše – zjistil jsem děsivou věc. Moje skutečná hodinová mzda byla na úrovni brigádníka. Jen s tím rozdílem, že on po šichtě spí, zatímco já v duchu ladil prezentaci pro board.
Past jménem „střední management“: Mlýnský kámen mezi kladivem a kovadlinou
V Česku pořád přežívá iluze, že práce v kanceláři je něco víc. Jenže střední management je v roce 2026 tou nejohroženější skupinou. Jste mlýnský kámen mezi vedením, které chce nereálná čísla, a podřízenými, kteří jsou na hraně vyhoření. Celé dny jen „hasíte požáry“, které jste sami nezaložili, a večer padnete do postele s pocitem, že jste neudělali vůbec nic hmatatelného.
Jednoho úterního rána, uprostřed nekonečné prezentace o „optimalizaci procesů“, jsem se podíval z okna na chlapy, co venku opravovali chodník. Vypadali unaveně, ale když skončili, prostě si sbalili nářadí, dali si pivo a šli domů. S hotovou věcí za zády. Já měl za sebou osm hodin mluvení o ničem. Ten den jsem podal výpověď.
Šok z reality: Ty ses zbláznil?
Když jsem rodině oznámil, že nastupuji do montážního závodu, reakce byly buď ticho, nebo soucitné pohledy. Máma se mě ptala, jestli nemáme dluhy. Kamarádi z golfu se začali vytrácet – najednou jsem pro ně nebyl „ten s tím vlivem“. Jenže realita v hale mě šokovala.
1. Peníze, které skutečně vidíte na účtu Jako specialista jsem bral 55 tisíc hrubého. Po všech srážkách, nákladech na reprezentativní oblečení, dopravu do centra a drahé obědy s kolegy mi zbylo míň, než kolik mi zbude dnes. Ve fabrice mám 48 tisíc základ, k tomu bonusy za výkon a zákonné příplatky. Moje čistá mzda je prakticky stejná, ale náklady na „hru na úspěch“ klesly na nulu. Už nepotřebuji značkové košile ani předražené kafe, abych zapadl.
2. Konec digitálního otroctví a právo na offline život
Tohle je ten největší benefit. Když ve čtyři odpoledne „pípnu“ kartou, firma pro mě přestává existovat. Neexistuje, aby mi šéf zavolal v sedm večer. Neexistuje žádný Slack v mém soukromém telefonu. Ten pocit, kdy zavřu dveře šatny a vím, že mám 100% čistou hlavu, je návykový. Moje děti konečně vědí, jak vypadá táta, který nečumí do mobilu.
Fyzická únava versus psychická smrt
Ano, po osmi hodinách na nohou mě občas bolí záda. Ale je to „zdravá“ únava. Moje tělo konečně pracuje. Zhubnul jsem, přestal jsem brát prášky na spaní a u večeře se skutečně věnuji manželce. V korporátu jsem byl psychická troska, dneska jsem jen unavený chlap, co se dobře vyspí.
Všimněte si jedné věci: AI dokáže dneska napsat report nebo navrhnout marketingovou strategii. Ale zatím žádný algoritmus nepřijde k pásu a nesmontuje složitý motor, ani neopraví prasklé potrubí. Lidé, co něco skutečně tvoří rukama, začínají být vzácní. A trh na to reaguje – jejich cena letí nahoru, zatímco „přehazovači e-mailů“ se třesou o místa.
Je to ostuda? Jen pro ty, co na to nemají odvahu
Často slýchám, že jsem „zahodil potenciál“. Já si ale myslím, že jsem ho konečně našel. Potenciál žít spokojený život bez úzkostí. Vidím kolem sebe spoustu kolegů z bývalé branže. Jsou bledí, šediví, berou antidepresiva a ve čtyřiceti vypadají na šedesát. Bojí se, co řekne okolí, když „půjdou dolů“.
Věřte mi, lidem, na kterých skutečně záleží, je to jedno. A ti ostatní? Ti vám jen závidí tu odvahu vystoupit z kolotoče, ve kterém jsou sami uvězněni. Dneska nejsem manažer. Jsem chlap, co dělá svou práci, dostane za ni férově zaplaceno a po zbytek dne žije svůj vlastní život.
Stojí vám ta vizitka za to?
Pánové, ruku na srdce: Stojí vám ten titul před jménem za to, abyste se ve čtyřiceti zhroutili z vyhoření? Aby vaše děti znaly tátu jen jako naštvaný obličej za obrazovkou notebooku? Já už svou odpověď znám. Poprvé po deseti letech se v pondělí ráno probouzím s klidem. A to je luxus, který mi žádná korporátní prémie nikdy nekoupila.
