Mocenská facka pro Motoristy: Jak prezident Pavel vyšachoval Turka a Babiš musel uklidit hřiště.

Měla to být velkolepá jízda Motoristů do nejvyšších pater české politiky. Filip Turek, muž, který se stal fenoménem sociálních sítí a symbolem odporu proti Green Dealu, měl usednout do křesla ministra životního prostředí. Místo toho jsme svědky politické havárie v přímém přenosu. Premiér Andrej Babiš definitivně potvrdil to, co se v kuloárech šeptalo už dlouho: Filip Turek ministrem nebude. Nikdy. Protože Petr Pavel zkrátka řekl „ne“.

Tento moment není jen drobnou epizodou v životě jedné vlády. Je to krystalický příklad toho, jak v Česku funguje dělba moci, jak se dělají politické obchody a co se stane, když se marketingový talent střetne s tvrdou ústavní realitou.

Filip Turek do politiky nevstoupil, on do ní vtrhl. S aurou sběratele aut, milovníka rychlosti a kritika bruselských regulací dokázal oslovit statisíce lidí, kteří se cítili být tradičním politickým diskurzem opomíjeni. Jeho kampaň stála na silném digitálním marketingu a přímočarém vystupování, které mu zajistilo mandát v Evropském i českém parlamentu. Jenže to, co funguje na YouTube a v diskusních fórech, narazilo na Pražském hradě na zcela jiný svět a ústavní mantinely.

Prezident Petr Pavel od začátku neskrýval své výhrady a dal jasně najevo, že Turka členem kabinetu nejmenuje. Pro hlavu státu nebyl Turek jen kontroverzním kandidátem, ale osobou s nepřijatelným profilem. Tato bariéra se ukázala jako neprostupná i přes silný tlak koaličních partnerů z hnutí ANO a Motoristů. Podle prezidenta Turek opakovaně prokazoval nedostatek respektu k českému právnímu řádu, což Pavel doložil konkrétními příklady z Turkovy minulosti.

Vzpomeňme na citace, které vypluly na povrch: zpochybňování práv žen, homofobní narážky, kauzy spojené s nebezpečnou jízdou na dálnici nebo legendární věta o tom, že někomu „zahajluje do ksichtu“. K tomu se přidaly i nejasnosti v majetkovém přiznání a staré vazby na kontroverzní symboliku. Zatímco Turkovi fanoušci tyto věci brali jako nadsázku nebo politický punk, pro prezidenta šlo o zásadní porušení politické kultury a ústavních hodnot, přes které odmítl ustoupit.

Zajímavé je sledovat proměnu Andreje Babiše. Ještě před pár týdny za Turkem a celým blokem Motoristů pevně stál a opakovaně prohlašoval, že by měl dostat šanci ukázat své schopnosti v exekutivě. Potřeboval jejich hlasy i energii a chtěl demonstrovat, že jeho koalice s SPD a Motoristy je monolit, který nic nerozhází. Premiér se dokonce Macinky i Turka zastával ve chvíli, kdy Hrad poprvé naznačil, že jmenování neproběhne hladce.

Jenže Andrej Babiš je především pragmatik, který se v mocenských hrách orientuje bleskově. Jakmile pochopil, že Petr Pavel neustoupí ani o milimetr a že spor o Turka začíná ohrožovat akceschopnost a stabilitu celé vlády, udělal to, co umí nejlépe: změnil strategii. Po středečním jednání s prezidentem vystoupil před média a s věcným klidem oznámil, že otázka Turka ve vládě je uzavřená a k tématu se už nebudou vracet.

Tím Babiš vyslal jasný signál o tom, jak v jeho koalici vypadá hierarchie. Turek splnil svůj hlavní účel – přitáhl k volbám silnou skupinu nespokojených voličů – ale pro každodenní vládnutí se stal politickou zátěží. Babiš raději obětuje jednoho kandidáta na ministra, než aby riskoval vleklou ústavní krizi v momentě, kdy opozice ve Sněmovně spustila maraton jednání o nedůvěře vládě. Tato otočka mu umožnila vzít si zahraniční politiku pod vlastní kontrolu a odříznout kontroverzní spojence od přímého střetu s hlavou státu.

Pokud byl Turek rozbuškou, pak ministr zahraničí Petr Macinka byl benzínem přilitým do ohně. Pokus o „vyjednávání“ formou SMS zpráv hradnímu poradci Petru Kolářovi byl v dějinách české diplomacie naprostým unikátem. Macinka ve zprávách otevřeně varoval, že pokud prezident Turka nejmenuje, „spálí mosty“ a důsledky hlavu státu překvapí. Naznačoval také, že o postupu prezidenta bude negativně informovat partnery v Bruselu.

Prezident tyto zprávy označil za pokus o vydírání a věc dokonce předal policii k prošetření. V tu chvíli se Macinka, muž odpovědný za reprezentaci Česka navenek, stal na domácí půdě diplomaticky izolovaným aktérem. Došlo k absurdní situaci, kdy ministr zahraničí prohlásil, že se prezidentovi nehodlá omlouvat a jeho kancelář bude napříště ignorovat. Napětí mezi oběma úřady paralyzovalo běžnou komunikaci, což vedlo až k Macinkovu zrušení pracovní cesty do USA.

Představte si to: v zemi, kde prezident a vláda musí podle ústavy táhnout za jeden provaz, spolu ministr zahraničí a hlava státu prakticky nemluví. Andrej Babiš na to reagoval po svém – zrušil společné koordinační schůzky nejvyšších ústavních činitelů a oznámil, že s Pavlem bude o zahraniční politice napříště jednat jen on sám bilaterálně. Koordinace „jedním hlasem“, o kterou se snažila předchozí Fialova vláda, je v troskách. Nastává éra přímého vyjednávání mezi premiérem a prezidentem, zatímco oficiální šéf diplomacie zůstává ve vztahu k Hradu v naprosté izolaci.

Aby Motoristé neodešli úplně s prázdnou, dostal Filip Turek vládní „trafiku“. Stal se zmocněncem pro klimatickou politiku a Green Deal, což je pozice podřízená přímo Úřadu vlády. Pokud hledáte v české politice větší paradox, budete ho hledat těžko. Člověk, který svůj politický brand postavil na tvrdé kritice elektromobility a emisních povolenek, má nyní tyto agendy z vládní úrovně koordinovat. V praxi to znamená, že bude muset komunikovat s orgány EU o tématech, která dříve označoval za likvidační pro český průmysl.

Je to klasické politické řešení typu „vlk se nažral a koza zůstala celá“. Turek získal funkci, kancelář i razítko, ale jako zmocněnec nemá na rozhodování kabinetu zdaleka takový vliv jako řádný ministr. Nemá hlasovací právo na vládě ani přímou kontrolu nad rozpočtem celého resortu. Pro Motoristy je to hořká pilulka a ústupek, který museli udělat, aby si udrželi podíl na moci. Pro veřejnost jde o jasný signál: sliby o „zrušení Green Dealu“ se v reálné politice proměnily v obsazení teplého úřednického postu, ze kterého se tato evropská agenda bude spíše administrovat než bourat.

Zatímco média plní titulky Turkovy kauzy a Macinkovy SMS zprávy, v pozadí probíhají procesy, které ovlivní bezpečnost Česka na desítky let dopředu. Bezpečnostní rada státu na svém posledním zasedání řešila kritickou situaci v armádě. Ukazuje se, že Česká republika dlouhodobě neplní klíčové závazky vůči NATO, zejména co se týče vybudování těžké pozemní brigády a zajištění moderní protivzdušné obrany. Tyto resty se nyní prohlubují kvůli změnám v rozpočtových prioritách nové vlády.

Ministr obrany Jaromír Zůna (SPD) dostal za úkol vypracovat do konce května zcela novou koncepci armády, která má tyto nedostatky řešit. Hlavní překážkou jsou však finance. Babišův kabinet přistoupil k citelným škrtům v obranných výdajích oproti plánům předchozí Fialovy vlády. Z  původně schválených 2,35 % HDP klesly výdaje na 2,07 % HDP, což v absolutních číslech představuje propad o desítky miliard korun. Tyto prostředky budou chybět nejen na nákup nové techniky, ale i na protidronová opatření a rozvoj vojenské infrastruktury.

Právě v tom spočívá největší riziko současného stylu vládnutí. Zatímco se špičky exekutivy věnují personálním sporům s prezidentem a řeší nevhodnou komunikaci přes SMS, strategické zájmy státu ustupují do pozadí. Rozvrat v komunikaci mezi Úřadem vlády a Pražským hradem není jen otázkou politické kultury, ale reálným bezpečnostním rizikem. Pokud nás partneři v Alianci uvidí jako zemi, kde ministr zahraničí bojkotuje hlavu státu a kde se uprostřed největší bezpečnostní krize v Evropě škrtají investice do armády, ztratíme v NATO kredit spolehlivého spojence.

Příběh Filipa Turka slouží jako názorná ukázka pro všechny, kdo se domnívají, že politika je pouze otázkou marketingu a ostrých vyjádření na sociálních sítích. Přechod z virtuálního prostoru do vládních struktur vyžaduje respektování ústavních zvyklostí a právního rámce, na čemž celá nominace Motoristů ztroskotala. Ukázalo se, že osobní popularita nemůže nahradit politickou přijatelnost pro ostatní ústavní činitele.

Petr Pavel v tomto mocenském střetu potvrdil svou pozici a demonstroval, že pravomoc jmenovat členy vlády není jen formálním aktem, ale aktivní pojistkou proti kandidátům s problematickou minulostí. Andrej Babiš se zachoval ryze pragmaticky. Využil Turkův potenciál k získání voličů, ale v momentě, kdy se stal překážkou pro stabilitu kabinetu, jej bez váhání odsunul na vedlejší kolej. Upřednostnil zachování funkčních vztahů s Hradem před loajalitou ke koaličnímu partnerovi.

Motoristům nyní zbývá jen pocit křivdy a několik úřednických postů bez reálného vlivu na vládní politiku. Ministr zahraničí Macinka sice zůstává v úřadu, ale jeho pozice je kvůli izolaci ze strany Hradu výrazně oslabena. Pro voliče je tato situace signálem, aby rozlišovali mezi volebními hesly a schopností reálně vládnout. Spor o jedno ministerské křeslo sice končí, ale zásadní otázky ohledně budoucího směřování české zahraniční a obranné politiky zůstávají otevřené. V tomto souboji zatím vítězí politika gest nad dlouhodobou koncepcí státu.

Líbil se vám tento článek? Sledujte mě! A napište mi do komentářů: Měl prezident právo Turka odmítnout, nebo je to podle vás „vůle lidu“, která měla zvítězit?

Zdroje: novinky, iDnes, ČT24, seznam zprávy, CNN Prima, iRozhlas