Nahota, usekávání prstů a uzení pozůstalých. Zvyky Kmene Dani postupně mizí

V srdci indonéské Papuy, obklopeno strmými čtyřtisícovými vrcholky pohoří Jayawijaya, leží 80 kilometrů dlouhé a 20 kilometrů široké údolí Baliem. Až do roku 1938 svět netušil, že existuje. Když americký letec Richard Archbold letěl nad neprostupnou džunglí, spatřil pod sebou geometricky dokonale uspořádaná políčka. Náhodou tak objevil kmen Dani. Dnes tito lidé čelí tlaku modernizace, přesto si uchovávají tradice, ze kterých Evropanovi naskakuje husí kůže. Vítejte ve světě, kde se zármutek měří počtem uťatých článků prstů a sex je považován za hrozbu pro mužskou sílu.

Historie osídlení údolí Baliem sahá hluboko do minulosti, pravděpodobně více než 2 000 let zpátky. Antropologové se domnívají, že předkové Daniů původně migrovali z oblastí jihovýchodní Asie. Izolace v drsném terénu, v nadmořské výšce kolem 1 600 až 1 800 metrů nad mořem, z nich vytvořila soběstačnou civilizaci.

Přestože první drobný kontakt s okrajovými skupinami zaznamenal nizozemský objevitel Hendrikus Albertus Lorentz už 29. října 1909 a s komunitou Lani v roce 1920, opravdové srdce kmene Dani spatřil až zmíněný Richard Archbold 23. června 1938 z paluby svého hydroplánu.

Skutečný zlom však nastal až v roce 1954, kdy do údolí seskočil padákem první americký misionář Loyd van Stone. Od té chvíle nabraly události rychlý spád. Začala se navážet těžká technika, stavět infrastruktura a s obrovskými logistickými obtížemi vzniklo ve městě Wamena letiště. Dnes sem obří nákladní letadla vozí vše od stavebního materiálu po automobily.

Daniové nežijí v roztroušených domech, ale v takzvaných konfederacích. Jde o důmyslně ohraničené a oplocené dvory s kruhovými či oválnými chýšemi. Architektura striktně odráží společenská pravidla. Domy jsou rozdělené na mužské a ženské – přičemž ženy mají do mužského obydlí vstup přísně zakázán. Společný prostor tvoří pouze kuchyně a chlév pro prasata.

Celou konfederaci řídí nejváženější muž, kterému se říká Bigman (velký muž). Své postavení si v této rovnostářské kultuře, která dlouho neznala koncept peněz ani individuálního vlastnictví, musel zasloužit. Bigmanem se stává ten, kdo prokáže největší vůdčí schopnosti, moudrost, odvahu v boji a také ten, kdo vlastní nejvíce prasat a má nejvíce manželek. Schůze elit se konají v hlavní chýši zvané pilamo, která stojí vždy strategicky naproti vstupu do osady.

Jedním z nejbizarnějších aspektů života kmene Dani je jejich nepochopitelný přístup k sexualitě. Daniové obecně netrpí přehnaným libidem, sex pro ně není zdrojem zábavy. Naopak – věří, že intimní styk muže oslabuje, připravuje ho o životní energii a válečnickou sílu.

Monogamie zde neplatí, muži mohou mít tolik manželek, kolik dokážou zaplatit v rámci věna (které se vyčísluje především v prasatech). Jakmile však jedna z manželek otěhotní a porodí potomka, nastává pro ni a jejího muže pětiletý sexuální půst. Během těchto pěti let spolu manželé nespí. Žena se plně věnuje výchově dítěte a muž obrací svou pozornost k ostatním manželkám, případně si hledá novou.

Pokud muž přesto zatouží po sexu s konkrétní ženou, pravidla jsou jasná: žena si lehne ke dveřím své chýše a vyčkává, zda ji manžel navštíví. Ženy se v průměru dožívají pouhých 55 let, zatímco muži díky absenci vyčerpávajících porodů a těžké práce na polích žijí často až o 15 let déle.

Zatímco evropská kultura vyjadřuje smutek nad ztrátou blízkého černým oděvem nebo slzami, ženy z kmene Dani vyjadřují smutek krví a kusem vlastního těla. Rituál se nazývá Ikipalin.

Když v kmeni zemře muž nebo vážený člen rodiny (zejména následkem války), jeho blízké ženské příbuzné, a v minulosti i malé děti, podstoupí rituální amputaci článků prstů na rukou. Před samotným zákrokem se paže pevně převáže provázkem, aby se místo znecitlivělo a omezilo se krvácení. Následně je článek prstu useknut kamennou sekerou nebo ostrým bambusovým nožem. Pahýl se pak potře léčivým popelem a hlinkou.

Podle animistické víry Daniů je lidský zármutek natolik abstraktní, že musí být vyjádřen fyzickou bolestí, aby se mysl očistila. Useknutý prst má zároveň usmířit neklidné duchy zemřelých (wesa), kteří by jinak mohli živým škodit. V mnoha danijských vesnicích dodnes potkáte staré ženy, které nemají ani jeden kompletní prst. Přestože indonéská vláda tento zvyk oficiálně zakázala, v odlehlých oblastech tradice stále přežívá.

Smrtí pro lidi v údolí Baliem vztah s předky nekončí. Přestože běžní členové kmene jsou po smrti zpopelněni během dlouhých a nákladných pohřebních rituálů, u nejvýznamnějších Bigmanů a válečníků se přistupuje k mumifikaci. Tělo zemřelého vůdce se týdny suší nad kouřem ze speciálních dřevin a balzamuje se vepřovým sádlem. Tyto stovky let staré „uzené“ mumie pak nezahnívají v hrobkách. Zůstávají v chýších jako vážení členové rodiny. Pozůstalí je berou na vzduch, mluví s nimi a ukazují je turistům. Nejznámější z těchto mumií lze dnes spatřit ve vesnicích Akima a Jiwika.

A jak vypadá běžný den? Když údolí Baliem zrovna nezahalí stín smutku, točí se běžný den Daniů kolem tvrdé práce na polích a rituální přípravy jídla. Jejich gastronomickým i společenským středobodem je tradiční zemní pec, v indonéštině známá jako bakar batu (v překladu „pálení kamenů“) a v místním jazyce nazývaná barapen. Muži nejprve v obrovském ohništi rozpálí velké říční kameny do ruda. Mezitím ženy vykopou v zemi hlubokou jámu, kterou pečlivě vystelou čerstvými banánovými listy a trávou. Pomocí speciálních dřevěných kleští pak muži přenášejí žhavé balvany na dno jámy. Na tuto improvizovanou plotnu se navrství hlavní plodina údolí – sladké brambory neboli batáty, kusy manioku, divoký špenát a sladké banány. Při slavnostních událostech se přihodí i pláty vepřového masa. Celé toto obří rodinné menu se zabalí do dalších vrstev listů, navrch se položí zbylé horké kameny, zasype se hlínou a utěsní trávou, aby z pece neunikla ani kapka páry.

Po několika hodinách dušení v tomto přírodním papiňáku se jáma za doprovodu rituálního zpěvu slavnostně otevře. Provoněné, dokonale měkké jídlo se servíruje celé komunitě, ovšem s jedním zásadním háčkem: zatímco muži a Bigman hodují na těch nejlepších kusech, ženy se velkých vepřových hodů často zúčastnit nesmějí a musí se spokojit se zeleninou a batáty. Prasata totiž v kultuře Daniů nepředstavují obyčejný zdroj proteinů. Jsou to živé peníze, nejcennější platidlo a symbol prestiže. Vepřové maso proto na stole rozhodně neuvidíte každý den. Prasata se zabíjejí výhradně při přelomových událostech – jako jsou svatby, usmíření znepřátelených klanů, narození dítěte nebo právě pohřby.

Pohled na tradičně oděného muže kmene Dani je pro turistu šokem. Muži chodí prakticky nazí, jejich jediným oděvem je koteka. Jedná se o jakýsi kryt vyrobený z vysušené podlouhlé tykve druhu Lagenaria. Aby tykev získala požadovaný úzký a rovný tvar, domorodci na mladé plody ještě na šlahounech věší kamenná závaží.

Koteka se nasadí na mužův úd a pomocí provázků se přiváže k hrudníku nebo břichu. Muži si ji sundávají pouze při močení a pohlavním styku. Přestože antropologové v tom vidí sexuální symbol, sami Daniové tvrdí, že jde o čistě praktickou věc, která je chrání před hmyzem a chladem. Vzhled válečníků doplňují čelenky z peří rajek, kly divokých prasat provlečené nosní přepážkou a mušličkový náhrdelník.

Ženy nosí od pěti let sukénku thali, kterou po svatbě vymění za jogal – sukni utkanou z orchidejových vláken, která se nosí proklatě nízko pod boky. Na zádech pak mají pletenou tašku noken, která jim visí z čela a kryje záda před zlými duchy. Prsa zůstávají po celý život odhalená. Mladá generace Daniů už koteky nosit nechce. Obléká trička, studuje a snaží se adaptovat na 21. století.

Daniové v minulosti platili za nejobávanější bojovníky a lovce lebek na Nové Guinei, byť na rozdíl od jiných papuánských kmenů své nepřátele nejedli. Vzájemné rituální války mezi klany byly na denním pořádku. Nešlo v nich o území, ale o pomstu a urážku nepřítele. V roce 1966 však došlo k masakru, kdy během jediné minuty rituálního střetu zemřelo 60 - 120 lidí. Indonéská vláda následně kmenové války pod přísnými tresty zakázala.

Dnes se tyto bitvy odehrávají už jen jako divadlo pro turisty na každoročním srpnovém festivalu ve Wameně. Zdejší realita je však pro původní obyvatele smutná. Všechny obchody a služby ve městě ovládají Indonésané z jiných ostrovů, kteří na Danii často pohlížejí jako na „primitivní divochy“.

Tím nejzákeřnějším nepřítelem se ale moderního Daniho stal alkohol. Původním obyvatelům Papuy totiž geneticky chybí enzym, který dokáže alkohol v těle efektivně štěpit. Ačkoliv v celém údolí platí oficiální prohibice, černý trh bují dál. Pašované lihoviny likvidují celé komunity a rozvracejí rodiny. Stačí pár kapek levné kořalky a z jinak klidného a pohostinného domorodce se stává nekontrolovatelný agresor. Vlivem přílivu turistů bohužel fascinující stará kultura z údolí Baliem pomalu mizí a mění se v pouhý nostalgický skanzen pro oči západních cestovatelů.

Zdroje: Wikipedia, poznatsvet, papuatrekking, planetalidi, independent