Článek
Cesta Miloše Vystrčila na Tchaj-wan odhalila politickou malost, která u nás nemá obdoby. Babišův argument, že by vládní letadlo dodalo cestě „vládní punc“, je k smíchu i k pláči zároveň. Premiér totiž ignoruje základní fakt: předseda Senátu není jeho podřízený, ale druhý nejvyšší ústavní činitel v zemi. Pokud státní speciál nemá sloužit k reprezentaci šéfa horní komory při takto důležité misi, pak už je to jen luxusní taxi pro premiérovy věrné. Poslat Vystrčila na druhý konec světa běžnou linkou není šetření, ale vědomá facka předsedovi senátu.
Letadlo jako odměna
Babišova snaha o absolutní kontrolu ukazuje, že státní prostředky už dávno nevnímá jako veřejný majetek, ale jako lenní statek, který přiděluje za odměnu nebo odebírá za trest. Zatímco předseda Senátu má zkoumat letové řády komerčních aerolinek, v rozpisu vládních letů svítí jména, u kterých premiér „vládní punc“ kupodivu neřeší. Když má letět Tomio Okamura na týden do Spojených arabských emirátů a Ománu, nebo do Bělehradu, letadlo se najde okamžitě. Tato selektivní štědrost je důkazem, že kritériem pro přidělení státního speciálu není státní zájem, ale míra loajality k premiérovi.
Vrcholem ironie je pak srovnání priorit v letovém kalendáři. Zatímco Vystrčilovi je vyčítána cesta, která má upevnit ekonomické a demokratické vazby, premiér si bez mrknutí oka schvaluje pětidenní asijské turné přes Vietnam až na Filipíny. Možná by mohl jít Andrej Babiš v rámci proklamovaných úspor příkladem a zkusit si do Hanoje doletět s přestupem v ekonomické třídě. Místo toho raději dál vzkazuje svým oponentům, že pokud nehrají podle jeho not, mohou si příště k diplomatickému kufříku přibalit i slevový kupon nízkonákladovky.
Konec svobody pohybu
Klíčový zlom, který nenápadně, ale zásadně překreslil mapu české státní reprezentace, nastal letos v březnu. Do té doby platilo letité pravidlo, že lety prezidenta, šéfů obou komor Parlamentu a premiéra jsou bezúplatné a v jejich pohybu se jim nekladou překážky. Věta o tom, že se lety těchto činitelů „neomezují“, však z vládního nařízení potichu zmizela. Nahradila ji nová, strohá mantra, že o prioritách rozhoduje předseda vlády. Andrej Babiš tak jedním škrtem pera zrušil autonomii ostatních pilířů moci a postavil se do role nejvyššího dispečera, bez jehož razítka se v této zemi neodlepí od země ani prezidentský speciál.
Oficiální zdůvodnění Strakovy akademie zní téměř bohulidě – prý je potřeba jednat „operativně“ kvůli krizovým situacím. Realita je však mnohem prostší. Premiér si z Ministerstva obrany a jeho letecké základny v Kbelích fakticky vytvořil svou vlastní cestovní kancelář, kde o přidělení „letenek“ rozhoduje osobní sympatie. Zatímco pro potřeby premiérových spojenců jsou stroje vždy v pohotovosti, pro oponenty se náhle stávají „nedostatkovým zbožím“, které je třeba v zájmu státu šetřit.
Když prezident zůstane na zemi
Jak nebezpečný tento nový precedens je, se v plné nahotě ukazuje na přípravě červencového summitu NATO v Ankaře. Situace, kdy vláda vyčlení letadlo výhradně pro premiéra a jeho věrné ministry, zatímco hlavu státu z rozpisu jednoduše vynechá, je za hranou všeho, co lze v demokratické zemi považovat za standardní. Andrej Babiš teď drží klíče od hangáru tak pevně, že je nehodlá půjčit ani vrchnímu veliteli ozbrojených sil.
Představa prezidenta republiky, který si kupuje letenku v „ekonomce“, aby mohl reprezentovat svou zemi na summitu NATO, není námětem na politickou satiru, ale realitou, ke které pod Babišovým vedením směřujeme.
Babišova logika je prostá: „Zahraniční politiku dělá vláda.“ V jeho interpretaci to však znamená, že kdokoli nejde s vládou – respektive s hnutím ANO – ten prostě nejede. Nebo aspoň neletí. Tato privatizace státních zájmů vede k tomu, že český hlas ve světě utichá tam, kde není v souladu s premiérovým PR plánem. Pokud se zahraniční cesty ústavních činitelů stávají předmětem kádrování, přestáváme být čitelným partnerem.
Hračky pro věrné, stopka pro oponenty
Když se politické neshody začnou řešit tím, že se ústavním rivalům „zakážou hračky“, překračujeme hranici mezi demokracií a autoritářským manýrizmem. Státní letka není majetkem holdingu ani soukromou flotilou Andreje Babiše. Je to strategický nástroj státu. Ve chvíli, kdy premiér rozhoduje o letech prezidenta či předsedy Senátu podle toho, jak moc mu konvenuje jejich cílová destinace – ať už je to Tchaj-wan nebo Ankara – přestává jednat jako demokratický lídr. Chová se spíše jako majitel letiště, kterému někdo cizí vstoupil na čerstvě posekaný trávník a on se ho teď snaží vytlačit.
Dostáváme se do nebezpečného bodu, kdy o prestiži a vlivu České republiky v zahraničí nerozhodují diplomatické dovednosti, historické vazby nebo síla argumentů, ale to, komu Andrej Babiš ráčil schválit palubní lístek. Tento systém „odměn a trestů“ v oblacích je přímým útokem na dělbu moci. Je to politika, která nás izoluje a degraduje na úroveň zemí, kde je státní aparát pouhým prodloužením vůle jednoho muže. Pohled na tento mocenský vzlet je letem, ze kterého by se každému příznivci parlamentní demokracie mělo dělat přinejmenším trochu nevolno.
