Článek
Když se na počátku 30.let objevila sedmnáctiletá Rakušanka Hedwiga Kieslerová na pár minut úplně nahá v českém filmu Extáze, byl z toho celosvětový poprask. Papež film proklel, Adolf Hitler ho zakázal a její manžel, bohatý rakouský zbrojař a obchodník se smrtí Fritz Mandl, utratil jmění, aby skoupil a zničil všechny kopie. Svou ženu raději zamykal doma na zámku Schwarzenau. Jenže Hedwiga nebyla jen ozdobou. Už v pěti letech dokázala sama rozebrat a znovu sestavit složitou hrací skříňku. Navíc pocházela ze zámožné židovské rodiny, což v tehdejší Evropě znamenalo obrovské nebezpečí. Strach byl tak velký, že své židovské kořeny později tajila i před vlastními dětmi. V roce 1937 nasypala služebné do kávy prášky na spaní, v její uniformě utekla oknem a se šperky v kapse naskočila na loď do Ameriky. Na palubě potkala šéfa studia MGM Louise B. Mayera, který z ní okamžitě udělal hollywoodskou superstar pod novým jménem Hedy Lamarr.
Stačí mít stupidní výraz?
Brzy jí ležel u nohou celý svět. Režiséři sice jízlivě šeptali, že moc hrát neumí a talent dohání bezkonkurenčním půvabem, ale diváci ji milovali. Stala se předlohou pro Disneyho Sněhurku i komiksovou Catwoman a muži kvůli ní šíleli. Prošla náručí Charlieho Chaplina, Marlona Branda i budoucího prezidenta J. F. Kennedyho. Ona sama tehdejší filmový průmysl s klidem komentovala: „Každá dívka může být sexy. Stačí nehybně stát a tvářit se stupidně.“
Sama se tím ale neřídila. Zatímco ji filmová produkce škatulkovala do rolí exotických svůdnic, Hedy se ve své šatně nudila. A tak v pauzách mezi klapkami bádala ve svém filmovém přívěsu, kde jí miliardář a letec Howard Hughes nechal zřídit minilaboratoř. Právě Hughesovi pomohla aerodynamicky vylepšit křídla letadel. Koupila knihy o zvířatech, prostudovala anatomii nejrychlejší ryby i ptáka a jejich tvary spojila. Vymyslela také svítící obojek pro psy, krabici na vytahování papírových kapesníků nebo šumivé tablety na výrobu limonády. Její největší chvíle ale přišla s druhou světovou válkou.
Pianem proti nacistům
V domě svého prvního tyranského manžela kdysi Hedy jako tichá hostitelka pozorně naslouchala debatám zbrojařů a nacistických pohlavárů včetně Hitlera a Mussoliniho. Věděla, že největším problémem tehdejších rádiem řízených torpéd je to, že nepřítel může jejich signál snadno zachytit a narušit.
V Hollywoodu potkala skladatele George Antheila, který experimentoval s mechanickými piany synchronizovanými pomocí děrovaných papírových pásek. Hedy dostala geniální nápad. Co kdyby vysílač i přijímač v torpédu neustále a bleskově přeskakovaly z jedné frekvence na druhou podle tajného kódu? Těchto frekvencí navrhla přesně 88, podle počtu kláves na klavíru.
V roce 1942 si systém s kmitavým šířením frekvence nechali patentovat. Podle expertů mohl vynález zkrátit válku o rok. Americké námořnictvo však systém smetlo ze stolu s tím, že se mechanický klavír do torpéda nevejde. Místo toho raději využili její tehdejší obrovskou slávu k prodeji válečných dluhopisů. Hedy na kampaních nabízela svůj polibek za 25 000 dolarů, což armádě za jediný večer vyneslo neuvěřitelných sedm milionů dolarů.
Smutný konec a pozdní sláva
Armáda na patent tajně sáhla až v 60. letech během karibské krize a války ve Vietnamu, kdy už práva vypršela. Hedy z něj nikdy neviděla ani cent. Přitom právě na jejím principu dnes funguje Wi-Fi, Bluetooth, GPS nebo zabezpečení mobilních sítí.
Zatímco její technologie dobývala svět, Hedy Lamarr stárla v osamění a chaosu. Šestkrát se vdala a šestkrát rozvedla, propadala depresím a plastikami si zničila tvář. Bulvár ji propíral kvůli drobným krádežím v drogeriích, a Andy Warhol o ní natočil ironický film. Bizarní tečkou za její kariérou byl rok 1998, kdy softwarový gigant Corel bez dovolení plácl její vektorově překreslenou tvář na krabice grafického programu CorelDraw. Hedy se naštvala, firmu zažalovala a vysoudila 200 tisíc dolarů.
Když v roce 2000 na Floridě v pětaosmdesáti letech zapomenutá zemřela, žila jako samotářka komunikující až sedm hodin denně výhradně po telefonu. Své dny trávila tím, že občas na ulici zastavovala cizí lidi a vyptávala se jich, zda by věřili, že kdysi bývala slavnou filmovou hvězdou. Kolemjdoucí si nad slovy téměř slepé stařeny jen klepali na čelo. Netušili, že mluví s historicky první ženou, která získala tzv. Oscara pro vynálezce a bez níž by si dnes na telefonu nepřečetli ani ranní zprávy. Její popel byl podle jejího posledního přání rozprášen v tichu Vídeňského lesa.
Zdroje:
