Nejsmutnější nevěsta historie: Opičí ženu manžel vycpal a dál na ní vydělával

V dějinách zábavního průmyslu devatenáctého století bychom jen stěží hledali postavu s tragičtějším osudem, než jaký potkal mexickou indiánku Julii Pastranu. Zatímco tehdejší společnost v ní viděla pouhé monstrum, hříčku přírody a chybějící článek mezi člověkem a opicí, ve skutečnosti šlo o nesmírně citlivou, inteligentní a talentovanou ženu. Ženu, která toužila po obyčejné lásce a domově, ale stala se obětí toho nejzvrácenějšího lidského hyenismu. Její utrpení navíc neskončilo jejím posledním vydechnutím. Její vlastní manžel totiž dokázal zpeněžit i její mrtvolu.

Příběh Julie Pastrany začal v srpnu roku 1834 v drsných horách západního Mexika, ve státě Sinaloa. Když ji její matka poprvé spatřila, hrůzou se jí zatajil dech. Novorozená holčička byla téměř celá pokrytá hustými, rovnými černými chlupy. V tamních domorodých kmenech se okamžitě začalo šeptat o nadpřirozeném spiknutí. Místní indiáni totiž věřili, že za podobné deformace mohou mýtičtí, podobu měnící vlkodlaci zvaní naualli. Juliina matka byla zdecimovaná strachem z vlastního kmene a byla vyhnána, aby své dítě chránila před hněvem pověrčivých soukmenovců.

O dva roky později našli mexičtí pastevci, kteří v horách pátrali po zaběhlé krávě, matku s dítětem skrývající se v temné horské jeskyni. Odvedli je do nejbližšího města, kde byla malá Julia umístěna do sirotčince. Už tehdy se kolem ní začala tvořit aura místní celebrity. Přestože její tvář naháněla strach, holčička byla neobyčejně milá, bystrá a učenlivá. Když se o její neobvyklé anomálii a podmanivé povaze dozvěděl tehdejší guvernér státu Sinaloa Pedro Sanchez, rozhodl se vzít Julii k sobě domů. Oficiálně zde sice pracovala jako služebná, ale ve skutečnosti sloužila jako živé rozptýlení pro guvernérovu rodinu a jeho urozené hosty.

Julia u guvernéra zůstala až do svých dvaceti let. V roce 1854 se rozhodla, že je čas vrátit se ke svému vlastnímu kmenu do hor. Tam už ale nikdy nedorazila. Cestou ji totiž potkal ambiciózní americký showman a manažer známý jako M. Rates. Ten okamžitě rozpoznal enormní komerční potenciál dívčina vzhledu. Svým uhlazeným chováním a sliby o zářivé budoucnosti Julii přesvědčil, aby s ním odešla a zkusila štěstí na divadelních prknech. Tím se definitivně uzamkl její osud v kleci showbyznysu.

Za Juliiným odpudivým vzhledem nestálo žádné prokletí ani křížení se zvířaty, nýbrž dvě vzácné lékařské diagnózy, které medicína tehdy neuměla pojmenovat. První z nich byla terminální hypertrichóza, která způsobovala nadměrnou produkci hustého ochlupení po celém těle i obličeji. Druhou, ještě krutější ranou, byla gingivální hyperplazie. Tato choroba jí masivně zesílila rty a dásně a způsobila, že její čelist nepřirozeně vystupovala dopředu. Její obličej tak dostal výrazný gorilí podtón. Navíc měla nepravidelně uspořádané zuby, které v tehdejších divácích vyvolávaly dojem tesáků divoké zvěře.

V prosinci roku 1854 zažila Julia Pastrana svůj velkolepý debut v gotické síni na slavné Broadwayi v New Yorku. Její manažeři ji publiku prezentovali pod těmi nejponižujícími přezdívkami. Byla pro ně „Opičí ženou“, „Medvědí dámou“, „Paviání ženou“ nebo jednoduše Nezařaditelná. Tento termín byl geniálním marketingovým tahem. Diváci totiž nabyli dojmu, že se dívají na bytost na pomezí lidského a zvířecího světa, na monstrum chycené v limbu evoluce.

Julia na pódiu vystupovala v elegantních červených hedvábných šatech, zpívala španělské lidové písně a tančila tradiční skotský tanec Highland Fling. Davy lidí šílely a plnily sály do posledního místa. Paradoxem však bylo, že většina z nich nepřišla obdivovat její umění. Přišli bezostyšně zírat na její deformované tělo. Během představení však publikum zažívalo zvláštní morální šok. Když Julia promluvila nebo začala zpívat, z jejích úst se linul neobyčejně melodický, čistý a kultivovaný hlas. Mluvila třemi jazyky, byla nesmírně inteligentní a její pohyby byly ladné. Tento ostrý kontrast mezi zvířecím zjevem a hlubokou lidskostí v divácích vyvolával fascinaci smíšenou s děsem.

Do tohoto zvráceného divadla se zapojila i tehdejší vědecká elita. Aby manažeři přilákali ještě více platících diváků, nechali Julii vyšetřit renomovanými lékaři. Alexander B. Mott, syn slavného newyorského chirurga, po soukromé prohlídce bez váhání prohlásil, že Julia je prokazatelným hybridem mezi člověkem a orangutanem. V té době byl orangutan pro Američany symbolem divoké, nekontrolovatelné sexuality a hrůzy, což celému byznysu dodávalo pikantní a nebezpečný nádech. Pouze hrstka vědců, jako anatom Samuel Kneeland, tehdy otevřeně prohlásila, že Julia je stoprocentní lidská bytost, deformovaná indiánská žena, která plní všechny biologické funkce svého pohlaví. Sám slavný Charles Darwin o ní později psal ve svém díle, kde její anomálii přirovnával k bezsrstým psům a studoval odlitky jejích zubů.

Juliina sláva brzy překročila oceán a její kroky zamířily do Evropy. V té době se jejím novým manažerem stal Theodore Lent, muž, který měl v jejím životě sehrát tu nejtemnější roli. Lent pro ni sestavil dvanáctistránkovou propagační brožuru, kde sice vyzdvihoval její společenskou a milou povahu, ale zároveň barvitě popisoval její údajný kmen „kořenových lidí“, kteří prý žili v jeskyních a udržovali intimní styky s medvědy a opicemi.

Julia byla pro Lenta doslova strojem na peníze. Držitelé freak show však začali o tuto raritu projevovat enormní zájem a Lent dostal strach, že mu jeho zlatý důl přebere konkurence, možná dokonce slavný P. T. Barnum. Aby si svůj živoucí investiční kapitál pojistil navždy, rozhodl se k radikálnímu kroku. Nabídl Julii manželství.

Co přesně Julia k Lentovi cítila, zůstává dodnes předmětem dohadů. Historikové se však kloní k tomu, že byla do svého trýznitele hluboce a dojemně zamilovaná. Lent byl celý její svět. Držel ji v absolutní izolaci. Během dne nesměla vůbec vycházet na ulici, aby její bezplatné spatření nesnížilo cenu vstupenek na večerní show. Do cirkusů a divadel cestovala výhradně v noci, zahalená pod hustými závoji. Neměla téměř žádné přátele. Svěřovala se pouze vídeňské herečce Friederike Gossmanové, která si všimla, že nad Julií neustále visí těžká mlha smutku. Když se jí Gossmanová ptala na jejího muže, Julia zasněně odpověděla: „Můj manžel mě miluje kvůli mně samotné.“

Skutečnou pravdu o jejím vnitřním světě však odhalil německý majitel cirkusu Hermann Otto, který s ní vedl dlouhý rozhovor ve Vídni. Později napsal, že pro celý svět byla Julia monstrem vystavovaným pro peníze jako cvičené zvíře. Avšak pro těch pár lidí, kteří ji poznali blíž, byla hluboce citlivou, duchovně obdařenou bytostí s křehkým srdcem. Julie nesmírně trpěla tím, že musela stát vedle lidí, a nikoli mezi nimi. Uvnitř umírala touhou po obyčejném rodinném štěstí a domově naplněném čistou láskou, která jí byla odpírána.

V zimě roku 1859 dorazil manželský pár do Moskvy, kde jejich představení v Cirkusu Salomansky lámalo rekordy v návštěvnosti. V srpnu téhož roku Julia zjistila, že je těhotná. V březnu 1860, po extrémně těžkém a bolestivém porodu, při kterém lékaři museli použít kleště, přišel na svět chlapec. Novorozené dítě však zdědilo matčino prokletí. Bylo neobvykle velké, kompletně pokryté černou srstí a mělo stejně deformovanou čelist. Když Julia své dítě poprvé spatřila, usedavě se rozplakala.

Ubohé dítě žilo pouhých pětatřicet hodin. Julia, jejíž tělo bylo porodem zmasakrované a oslabené, ho následovala o pět dní později, 25. března 1860, přesně v den svých šestadvacátých narozenin. Oficiální lékařská zpráva uvedla jako příčinu smrti poporodní zánět dělohy a pobřišnice. Romantičtější prameny však tvrdily, že zemřela na zlomené srdce. Traduje se, že Lent pouštěl zvědavé diváky i k jejímu úmrtnímu loži, kde měla Julia před smrtí zašeptat: „Umírám šťastná, protože vím, že jsem byla milována pro to, jaká jsem.“ Zda to byla pravda, nebo jen další Lentův reklamní trik, se už nikdy nedozvíme.

Smrtí manželky a syna měl Lentův byznys skončit. Bezohledný showman však v této tragédii spatřil novou příležitost. V moskevské nemocnici se seznámil s profesorem Sokolovem z Moskevské univerzity, který byl expertem na tehdy převratnou metodu konzervace těl. Sokolov dokázal kombinací mumifikace, balzamování a taxidermických technik uchovat lidské mrtvoly tak, že vypadaly stále růžové, svěží a jako živé. Lent s ním okamžitě uzavřel smlouvu. Sokolov těla koupil a strávil šest měsíců jejich vycpáváním. Když byl proces u konce, profesor obě mrtvoly naaranžoval do makabrózních pozic. Třídenní vycpané dítě posadil na kovovou tyč s živým, bdělým výrazem, zatímco Julii postavil s rukama v bok a rozkročenýma nohama.

Když Lent viděl, jak dokonale vycpaná mrtvola jeho ženy vypadá, využil únikovou doložku v kontraktu, těla od univerzity odkoupil zpět a okamžitě s nimi vyrazil na turné po Evropě. V roce 1862 je vystavil v Londýně. Lidé platili jeden šilink za to, aby mohli zírat na mrtvou ženu. Její starý známý Hermann Otto ji tehdy spatřil ve Vídni a s hrůzou popsal, že její mrtvé tělo bylo navlečené do červených hedvábných šatů a na tváři mělo děsivý, ztuhlý škleb smrti.

Lentova zvrácenost však neznala mezí. O několik let později v Karlových Varech zjistil, že zde žije žena jménem Marie Bartelová, která trpěla stejnou formou hypertrichózy jako Julia. Lent okamžitě rozehrál svou osvědčenou hru. Přemluvil jejího otce, slíbil mu, že dívku nikdy nebude veřejně ukazovat, a oženil se s ní. Slib samozřejmě okamžitě porušil. Marii přejmenoval na Zenoru Pastranu, prohlásil ji za mladší sestru své zesnulé ženy a nechal ji na pódiu tančit a zpívat. Aby byla show dostatečně morbidní, jako kulisy za živou Zenorou stály vycpané mumie Julie a jejího syna.

Spravedlnost si však na Lenta nakonec počkala. Pár se na stará kolena usadil v Petrohradu, kde showman začal propadat těžkému šílenství. Jednoho dne se objevil úplně nahý na mostě přes řeku Névu, kde zběsile křičel, trhal bankovky a házel je do ledové vody. Jeho druhá žena ho nechala zavřít do blázince, kde zanedlouho v bolestech zemřel. Marie Bartelová se následně vrátila do Německa a vycpaná těla Julie a dítěte prodala. Mrtvoly pak po celá desetiletí putovaly z jedné ruky do druhé, objevovaly se na poutích, v zábavních parcích a panoptikách hrůzy po celé Evropě.

V roce 1921 koupil tato těla Haakon Lund, majitel největšího norského lunaparku. Zařadil je do své putovní anatomické výstavy, kde byly k vidění po boku deformovaných plodů v lihu, siamských dvojčat a lidské kůže přibité na prkně. Lund se sice snažil výstavu prezentovat jako osvětu a najímal studenty medicíny v bílých pláštích jako průvodce, ale podstata zůstávala stejná – cynický zisk z lidského utrpení. Během druhé světové války chtěli nacisté expozici zničit a voskové modely roztavit na svíčky, ale Lundovi se těla Julie a jejího syna podařilo úspěšně ukrýt.

Po válce zájem o freak show definitivně opadl a těla byla uložena do starého skladu nedaleko Osla. V roce 1976 do objektu vnikla skupina teenagerů. V domnění, že jde o staré figuríny z výlohy, utrhli Julii ruku. Policie sice ostatky zajistila, ale tělo malého dítěte bylo vandaly natolik zdevastováno, že ho policisté bez špetky úcty vyhodili do odpadků. Zbytky tělíčka pak podle svědectví sežraly myši. Samotná Julia byla v roce 1979 ukradena, znovu nalezena a nakonec na dlouhá léta zapomenuta v zapečetěné rakvi v suterénu Ústavu soudního lékařství v Oslu. Norská vláda a vědci léta debatovali o tom, zda tělo pohřbít, nebo ho nechat k dispozici vědeckému výzkumu.

Zlom v tomto nekonečném posmrtném hororu nastal až v roce 2005. Mexická vizuální umělkyně Laura Anderson Barbata, která tehdy pobývala v Oslu, se o osudu své zapomenuté krajanky dozvěděla a zahájila neúnavný boj za její návrat domů. Barbata podala oficiální žádost na univerzitu, nechala za Julii sloužit katolickou mši a podala podnět k Národní komisi pro hodnocení výzkumu lidských pozůstatků. Do případu se nakonec vložil i guvernér státu Sinaloa a mexický velvyslanec v Norsku. Komise nakonec uznala, že je vysoce nepravděpodobné, že by si Julia Pastrana přála, aby její tělo zůstalo pouhým exponátem v anatomické sbírce.

V únoru roku 2013, neuvěřitelných 153 let po své smrti, se Julia Pastrana konečně vrátila domů. Její tělo, uložené v bílé rakvi obložené stovkami bílých růží, bylo převezeno do Mexika. Na její katolický pohřeb na hřbitově v městečku Sinaloa de Leyva dorazily stovky lidí. Lidé neplakali nad monstrem, ale nad tragickým osudem ženy, která celý život toužila po tom, aby ji svět přijal mezi sebe. Julia Pastrana tak po století zneuctění a ponížení konečně nalezla klid v rodné hluboké zemi, daleko od zírajících očí a chamtivých lidských nestvůr.

Zdroje: Wikipedia, lifee, thebristorian, publicdomainreview