Článek
Před kamerou se objevila poprvé jako devatenáctiletá konzervatoristka a hned z toho byl celosvětový triumf. Když režisér Vladimír Čech v roce 1949 hledal představitelku pro svou filmovou adaptaci povídky Boženy Němcové Divá Bára, listoval tably absolventů. Fotografie neznámé dívky s uhrančivým pohledem a exotickými rysy ho okamžitě zaujala. Režisér si do poznámek zapsal její míry, ale rozhodující byl temperament. Když mu potvrdila, že umí závodně plavat a bez váhání skočí po hlavě do vody, měl vybráno. Na konkurz přitom dorazila kvůli zpoždění vlaku až odpoledne, unavený maskér ji ani nenalíčil a ona se domů do Opavy vracela rozzlobená, že s ní jednali špatně. O pár dní později jí ale přišel osudový telegram, že Divou Báru bude točit.
Protože tehdejší zákon uznával plnoletost až od 21 let, filmovou smlouvu musel podepsat její otec. V choulostivých scénách mladou herečku zastupovala její dvojnice. Tvůrci film natáčeli černobíle, ačkoliv v té době už barevný film existoval. Vzácný barevný materiál si totiž pro sebe zabral režisér Otakar Vávra pro svých pět historických snímků za sebou, kterým se tehdy posměšně říkalo Vávrova pětiletka.
Výsledek byl ohromující. Snímek v kinech vidělo přes pět milionů diváků a okamžitě se prodal do celého světa. Byl to dokonce vůbec první československý film uvedený v Austrálii. Do brněnského bytu začaly proudit tisíce obdivných dopisů z Afriky i Latinské Ameriky. V Japonsku byla Vlasta Fialová díky svému mimořádnému půvabu, který zdědila po polské babičce z matčiny strany, dokonce vyhlášena nejkrásnější herečkou roku.
Dětství v koších na kostýmy
K divadlu měla blízko odmalička. Narodila se v Brně rodičům, kteří působili v brněnské opeře. Protože ji rodiče neměli kam dát, trávila dětství v zákulisí divadla a v koších na kostýmy, v nichž často i spala. Už jako čtyřletá se poprvé objevila na jevišti jako holčička s kočárkem v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. Vedle toho zpívala v dětském sboru pod taktovkou Rafaela Kubelíka a navštěvovala baletní školu Ivo Váni Psoty.
Během války v roce 1943 nastoupila na brněnskou konzervatoř. Když nacisté školu zavřeli, profesoři vyučovali studenty tajně a zdarma ve svých bytech. Koncem roku 1944 dostal jejich rodný činžák v Židenicích fatální zásah při bombardování nedaleké Zbrojovky. Rodina tehdy přišla o střechu nad hlavou a mladičká Vlasta s rodiči bydlela čtrnáct dní přímo v divadle. Přestože měla obrovský talent i na sport a závodně se věnovala plavání a skokům do vody v zábrdovických lázních, divadlo nakonec vyhrálo.
Věrnost Brnu a žádné špinavé kompromisy
Svět jí po úspěchu Divé Báry ležel u nohou, ona se ale z rodného města nehnula. Přestože nabídek z předních pražských divadel dostala desítky, všechny odmítla. Kamera pro ni byla jen chladným přístrojem, který nikdy nemohl nahradit živý kontakt s publikem a inspirativní atmosféru před diváky. Po krátkých angažmá v Opavě a Olomouci nastoupila v roce 1950 do brněnského Státního divadla, kde zůstala až do smrti.
Stejně nekompromisní jako k pražským svodům byla i k tehdejšímu politickému režimu. Papaláši se ji opakovaně snažili dotlačit ke vstupu do komunistické strany, Fialová však nátlaku nikdy nepodlehla. Kvůli své hrdosti oželela další velké filmové role na stříbrném plátně, kde se po Divé Báře objevovala spíše v menších úlohách, jako například ve snímcích Z mého života, Občan Brych nebo v televizní Lucerně, kde ztvárnila krásnou kněžnu. V roce 1964 jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně a později na brněnské Janáčkově akademii múzických umění učila studenty umění recitace za doprovodu hudby.
Manželství bez společné domácnosti
Její výjimečný půvab přitahoval muže jako magnet, v soukromém životě ale měla na tehdejší dobu velmi netradiční zvyky. S žádným ze svých partnerů totiž nikdy nebydlela pod jednou střechou. Jejím prvním chotěm byl v 50. letech o tři roky mladší herec Jiří Tomek, se kterým měla svého jediného syna Jiřího. Brzy po Tomkově návratu z vojny se však rozvedli a otec už o syna nejevil větší zájem.
Skutečnou životní láskou a spřízněnou duší se jí stal na více než třicet let další divadelní kolega, Zdeněk Kampf. Prožili spolu dekády plné porozumění i společné vášně pro cestování s Čedokem po Evropě. Každý měl ale své vlastní zázemí a scházeli se, jen když sami chtěli, což jim oběma naprosto vyhovovalo. Když Kampf v roce 1987 zemřel, byla to pro herečku těžká rána. Zůstala sama jen se psem Čertíkem a žádného jiného muže už si do života nevpustila. Mezi její nejbližší přátele v Brně patřily herečky Helena Krtičková a Marie Pavlíková, z mužů pak Oldřich Nový a Karel Höger, který ji s oblibou dobrácky nazýval kozou z Brna.
Smrt přišla nečekaně uprostřed práce
Vlasta Fialová odešla přesně tak, jak žila, tedy naplno oddaná hereckému řemeslu. Plánovala zrovna oslavu svých sedmdesátých narozenin, kterých se už ale bohužel nedožila. Vše přišlo zcela nečekaně. Krátce poté, co excelovala v roli babičky Eugenie a dokončila poslední televizní záběry inscenace Stromy umírají vstoje, ji našli bez známek života v jejím bytě v brněnské Alfa pasáži.
Zemřela 13. ledna 1998, přesně týden před kulatým jubileem. Premiéry svého posledního snímku se už nedožila. Rakev v divadle pak při posledním rozloučení zdobily květiny a kytice rudých růží, které jí kolegové ze souboru původně objednali k chystané oslavě sedmdesátky. Místo jejího posledního odpočinku se nachází v čestné části Ústředního hřbitova v Brně.
