Článek
K odchodu do hlubokých lesů Západního Sajanu na jižní Sibiři se rodina Lykových rozhodla v roce 1936, kdy utíkala před náboženským pronásledováním a sovětskými popravčími četami. Otec rodiny Karp Lykov vzal svou ženu a dvě tehdy starší děti, Savina a Natalii, poté, co sovětská hlídka zastřelila jeho bratra kvůli náboženské víře. Rodina patřila ke starověrcům, což je odnož ruské pravoslavné církve, která se před stovkami let odtrhla od hlavní církve a v tehdejším Sovětském svazu čelila tvrdým represím.
Nejmladší dcera se narodila v divočině v roce 1945 jako čtvrté dítě. Přišla na svět do dlabaného borového koryta a po celá desetiletí byl její svět omezen pouze na nejbližší příbuzné a okolní lesy. Rodina žila zcela bez škol, silnic, lékařů, obchodů, elektřiny a kovového nářadí. Oblečení si šili z konopí, spali na dřevěných prknech a boty si ručně vyráběli z březové kůry. Živili se jen tím, co jim dala země na malém políčku. Pěstovali brambory, mrkev, tuřín, cibuli a lněné semínko, sbírali borůvky nebo cedrové šišky. Život v divočině však provázel neustálý hlad a boj o přežití. V roce 1961 zasáhla oblast tak krutá zima a špatná úroda, že rodina hladověla. Matka Akulina tehdy raději přestala sama jíst, aby zachránila své děti, a zemřela hlady.
Zjištění vědců o neznalosti zásadních historických milníků
Když v roce 1978 nad hornatou oblastí přelétala skupina čtyř sovětských geologů na průzkumné misi a náhodou si srubu Lykových všimla z helikoptéry, narazila na lidi, pro které se čas zastavil v osmnáctém století. Když se vědci vydali k obydlí pěšky, vyšel jim naproti Karp Lykov v hadrech z pytloviny, následován svými dětmi. Agafja v té době mluvila starobylou ruštinou zkreslenou celoživotní samotou, která podle vědců zněla jako pomalé, rozmazané vrkání a moderní lidé jí téměř nerozuměli. To zpočátku vedlo k mylnému podezření, že trpí mentálním postižením. Geologové však tento názor rychle změnili, když viděli, jak neuvěřitelně zručná Agafja je. Ukázalo se totiž, že skvěle zvládá lov, vaření, šití, čtení a ostatní práce.
Z dokumentace geologů vyplývá, že rodina prožila čtyři desetiletí v absolutní nevědomosti o lidské historii a pokroku. Neměli nejmenší tušení, že proběhla druhá světová válka. Zprávy o tom, že Sovětský svaz je průmyslovou velmocí, že Jurij Gagarin vyletěl do vesmíru nebo že člověk přistál na Měsíci, pro ně byly zcela nepochopitelné. Agafja do té doby nikdy neviděla letadla, auta, peníze ani obyčejné zápalky. Do svých pětatřiceti let dokonce nikdy neochutnala běžný chléb ani mléko. Když jim geologové dali chléb poprvé ochutnat, její sestra se rozplakala, protože nic takového v životě nejedla.
Úmrtí v rodině a komplikované vztahy se sousedem
Po kontaktu s vnějším světem postihla rodinu tragédie. Během jediného roku zemřeli tři ze čtyř sourozenců. Důvodem nebyl násilný čin, ale šok pro jejich organismus, který neměl protilátky proti běžným lidským bakteriím. Když v roce 1988 zemřel i otec, zůstala Agafja v tajze úplně sama, občas rušená jen medvědy a liškami hledajícími potravu.
Po dobu osmnácti let sice měla za souseda Jerofeje Sedova, jednoho z geologů, který se rozhodl žít v chatrči pouhých sto metrů od ní. Ten však kvůli amputované noze po omrzlinách spoléhal na Agafju, která mu pomáhala s jídlem a dřevem. Ačkoliv byli přátelé, Agafja přiznala, že ji soused v několika případech ohrožoval a choval se nevhodně. Když v květnu 2015 Sedov ve věku 77 let zemřel, musela ho v horách v teplém počasí pohřbít úplně sama, protože nemohla čekat, až někdo dorazí. V pozdějších rozhovorech s novináři také zmínila, že byla během jedné ze svých cest mimo tajgu vdaná, ale žádné další podrobnosti neuvedla.
Vesmírný odpad a odmítání civilizace
V osmdesátých letech sovětská vláda zaplatila Agafje měsíční cestu po Sovětském svazu, kde poprvé viděla auta či koně, a vyzkoušela i krátký život v klášteře. Do civilizace se však vrátit odmítla. Tvrdila totiž, že jí místní vzduch a voda nedělá dobře, a hlučné silnice jí naháněly strach. Její domov leží přímo pod letovou trajektorií raket z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu, takže okolní panenská příroda je posetá vesmírným odpadem. Kus rakety Proton je dodnes zaklíněný v kořenech stromu u řeky Abakan kousek od jejího srubu.
Nedávno dokonce trosky z rakety Proton-M nesoucí komunikační satelit dopadly přímo na její pozemek. Strážci přírodní rezervace ji předem varovali helikoptérou, aby se dočasně evakuovala, ale Agafja to odmítla. Ruští vesmírní činitelé pak museli trosky z jejího pozemku letecky odstranit. Od státu nakonec přijala alespoň nouzový satelitní telefon a solární panel. Telefon jí zachránil život v roce 2016, kdy si kvůli nesnesitelné bolesti nohou přivolala pomoc. Tehdejší gubernátor pro ni nechal poslat helikoptéru a po ošetření v nemocnici v Taštagolu se okamžitě vrátila zpět do divočiny.
Dnes žije v novém dřevěném srubu, který jí nechal postavit ruský miliardář Oleg Děripaska kvůli špatnému stavu původního stavení. S pomocí strážců parku a díky své neotřesitelné víře tvrdí, že s požehnanou ikonou a Bohem není a nikdy nemůže být osamělá. O jejím životě navíc britský štáb natočil dokumentární film s názvem Les ve mně.
Zdroje: Wikipedia, theguardian, aktualne, theguardian, dailystar, kvety
