Článek
Zatímco starý betonový kryt z roku 1986 je podle expertů na pokraji zřícení a drží ho jen gravitace, nová supermoderní hala čelí následkům útoku dronu. Místo plánovaného století klidu teď Ukrajina musí jednat v řádu měsíců.
Před čtyřiceti lety to byl závod s časem a neviditelnou smrtí. Sovětští inženýři a tisíce likvidátorů vybudovali nad vybuchlým reaktorem betonové monstrum, kterému nikdo neřekl jinak než sarkofág. Měl udržet uvnitř 200 tun radioaktivního koria, tuny prachu a uranu.
Starý sarkofág: Čas vypršel v roce 2023
Původní betonový monstrum vznikalo v roce 1986 v nepředstavitelném spěchu. Stovky horníků tehdy hloubily tunely pod reaktorem a dálkově ovládaní roboti se pokoušeli spojit ocelové nosníky tam, kde by člověk zemřel během několika minut. Výsledkem byla konstrukce z 400 000 kubíků betonu a tisíců tun kovu, která však měla jeden zásadní háček – nikdy nebyla navržena jako trvalá. „Stavba drží na podpůrných blocích jen silou gravitace,“ varovala již dříve ukrajinská státní společnost SSE Černobyl NPP. Statika objektu byla od počátku kompromisem mezi rychlostí a bezpečností, přičemž sváry a spoje nebylo možné kvůli extrémní radiaci (dosahující až 10 000 rentgenů za hodinu) řádně utěsnit.
Kritický bod zlomu nastal s koncem roku 2023, což byl nejzazší termín, do kterého odborníci garantovali stabilitu prorezivělých nosníků. Tento termín je již minulostí a betonová konstrukce, neustále bičovaná vlhkostí a korozí z vnitřních kondenzací, je nyní podle expertů doslova na spadnutí. Situaci nepomohl ani rok 2013, kdy se pod tíhou sněhu zřítila část střechy turbínové haly, což bylo jasným varováním, že konstrukce mele z posledního. Praskliny v betonu se neustále zvětšují a hrozba nekontrolovaného kolapsu se s každým dalším měsícem stává statistickou jistotou.
Scénář špinavého prachu uvnitř archy
Pád staré struktury sice díky nové ochranné hale, která byla nad reaktor nasunuta v roce 2016, nezpůsobí globální katastrofu srovnatelnou s rokem 1986, ale scénář je přesto děsivý. Uvnitř starého sarkofágu je totiž stále uvězněno zhruba 200 tun radioaktivního koria (taveniny připomínající lávu), 16 tun uranu a plutonia a především přes 30 tun vysoce kontaminovaného prachu. Pokud by se betonové stěny a střecha reaktoru č. 4 zřítily, došlo by k okamžitému rozvíření těchto částic do celého prostoru nové obří haly.
Takový incident by v podstatě „vypálil“ vnitřek nové ochranné archy. Radioaktivní prach by pokryl sofistikované jeřáby, ventilační systémy a dálkově ovládané laboratoře, které měly sloužit k postupné dekontaminaci. Úroveň radiace uvnitř haly by se zvýšila natolik, že by ji už nikdo nikdy nemohl vyčistit, opravit a v podstatě ani bezpečně rozebrat. Nová hala, která stála přes 50 miliard korun, by se tak z nástroje pro likvidaci následků havárie stala jen dalším, sice větším, ale stejně neřešitelným pomníkem jaderné katastrofy.
Bezpečnost v troskách
Nadějí pro Černobyl a symbolem vítězství lidského umu nad radioaktivním dědictvím byla nová obří ocelová archa. Tato kolosální konstrukce za více než 40 miliard korun, dokončená v roce 2019, byla technickým divem světa. S vahou přesahující 36 tisíc tun měla odolat zemětřesení o síle 6 stupňů Richterovy škály i extrémním výkyvům teplot od -43 do +42 stupňů Celsia. Inženýři z 27 zemí ji navrhli s jediným cílem: izolovat zničený reaktor od okolního světa na celých 100 let a poskytnout lidstvu dostatek času na bezpečnou likvidaci trosek. Jenže nikdo v projektu nepočítal s faktorem moderní války.
Loňský nálet ruského dronu tuto stoletou jistotu v jediném okamžiku rozmetal. Přestože útok nezpůsobil okamžitý kolaps haly, jeho následky jsou pro dlouhodobou bezpečnost fatální. Ukrajinští technici sice díru v plášti provizorně „zalátali“, ale špičkový systém ochrany byl nevratně kompromitován. Nový kryt totiž funguje na principu dvojité stěny, mezi kterými je udržován neustálý podtlak. Tato technologie měla zajistit, že i při sebemenším úniku se vzduch bude nasávat dovnitř, nikoliv ven. Kvůli mechanickému poškození a požáru způsobenému dronem je však tato hermetičnost narušena a systém už neplní svou funkci na sto procent.
Poškozený sarkofág ruským dronem
Místo století nám zbývá jen pár let
Kvůli poškození a naprosté nemožnosti provádět pravidelnou údržbu v podmínkách probíhající války se však reálný čas na bezpečné vyřešení situace drasticky zkrátil. Černobyl se totiž nachází v nebezpečné smyčce – k opravě poškozené haly a rozebrání nestabilního starého sarkofágu je zapotřebí mezinárodní tým expertů, speciální technika a obrovské investice, které jsou v době konfliktu prakticky nedostupné.
Původní odhad, že na vyčištění zóny máme čas do roku 2119, se po náletu dronu vypařil. Odborníci nyní varují, že pokud se nepodaří obnovit integritu krytu a stabilizovat vnitřní struktury v řádu jednotek let, může dojít k řetězové havárii. Bez fungujícího odsávání a s narušenou statikou hrozí, že archa přestane být bezpečným úkrytem a stane se jen děravým sítem, kterým bude radioaktivní prach při každém silnějším větru unikat do přírody. Z projektu na sto let se stal akutní problém, na jehož vyřešení zbývá podle nejčernějších scénářů jen pár let.
Co hrozí nyní? Lokální zamoření a „mrtvá zóna“ v hale
Podle jaderného fyzika Vladimíra Wagnera z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd ČR sice nehrozí apokalyptický scénář podobný výbuchu z roku 1986, protože štěpná reakce je dávno zastavena, ale riziko masivního lokálního zamoření je více než reálné. „Samovolné zřícení vnitřního sarkofágu se nedá předpovědět. Prach by se rozvířil, a i když by se nedostal vysoko do atmosféry, provizorně zakrytou dírou po dronu by mohl kontaminovat bezprostřední okolí elektrárny,“ vysvětluje Wagner. Problémem není globální spad nad Evropou, ale fakt, že by se vnitřní prostory nové archy staly pro jakýkoliv personál i běžnou robotiku nadobro nepřístupnými.
Ukrajina nyní stojí před takřka neřešitelným úkolem. Musí v zemi zmítané válkou provádět tu nejnáročnější a nejcitlivější inženýrskou operaci v dějinách jaderné energetiky. Každá další raketa nebo zbloudilý dron mířící do oblasti zakázané zóny totiž může z Černobylu znovu udělat světovou hrozbu číslo jedna a definitivně pohřbít naději na vyčištění tohoto místa pro budoucí generace.
Zdroje:
