Článek
Narodila se 10. listopadu 1886 v Plzni do rodiny středoškolského profesora gymnázia a historika Bedřicha Macha. Narodila se jako nejmladší ze tří sourozenců. K divadlu měla blízko už od dětství, kdy s nadšením hrála ve školních představeních. Na rozdíl od mnoha svých kolegyň a kolegů měla obrovské štěstí v rodinném zázemí. Když po úspěšné maturitě na střední škole projevila touhu stát se herečkou, rodiče jí téměř nebránili, naopak ji v jejím směřování podporovali. Cílevědomá dívka tak mohla začít docházet na soukromé herecké lekce k tehdejší hvězdě Národního divadla Otylii Sklenářové-Malé.
V roce 1908 byl otec přeložen za prací do Prahy a rodina se stěhovala s ním. Usadili se na Královských Vinohradech . Její osud byl zpečetěn hned v roce 1909, kdy získala angažmá v tehdy zbrusu novém Městském divadle na Vinohradech. Této scéně zůstala věrná po celou svou kariéru až do roku 1948, s jedinou výjimkou v letech 1944–1947, kdy stála mimo divadlo. Ve 30. a 40. letech hrála také v pražském Komorním divadle, které bylo od roku 1929 součástí tzv. Městských divadel pražských. Za své mimořádné divadelní umění získala v roce 1932 prestižní Státní cenu. V roce 1919 si také jedinkrát odskočila na scénu Národního divadla, kde hostovala pod svým dívčím jménem v představení hry „Žárlivost“.
Od němých svůdnic k hlasovému mistrovství zvukového filmu
Před filmovou kamerou začínala v éře němého filmu, konkrétně v roce 1914 v komedi Noční děs pod svým dívčím jménem Machová. V této éře natočila celkem deset snímků. Objevila se například jako žena ve filmu Dvě matky, choť továrníka Trnky v melodramatu Trny a květy, Nelly Brunnerová ve snímku Nad propastí, dcera Marta v Mnichově srdci. V těchto dobách hrála převážně role svůdných, elegantních a nevěrných mladých žen.
Její skutečná zlatá éra a pravé herecké uplatnění však nastaly až s příchodem zvukového filmu po roce 1930, kdy mohl naplno vyniknout její kouzelný slovní projev, kultivovanost, vtip a nádherná čeština. To už nosila příjmení Šlemrová. Na toho pravého si počkala až do svých třiatřiceti let a na tehdejší dobu byla poměrně starou nevěstou. Jejím manželem se v roce 1919 stal ovdovělý Robert Šlemr, významný filmový činovník, producent, spoluzakladatel filmových ateliérů Hostivař a člen správní rady filmové společnosti A-B. Ačkoliv toto spojenectví mohlo na první pohled budit dojem protekce při získávání rolí, Šlemrová v každém záběru dokazovala svůj výjimečný talent a profesionalitu. Herečka Marie Rosůlková o ní prohlásila, že takový projev, jaký měla Růžena Šlemrová, se nedá naučit, s tím se člověk musí narodit.
Od roku 1930 do konce druhé světové války v roce 1945 natočila zhruba 60 filmů. Film jejího umění sice nikdy nevyužil naplno a obsazoval ji časem do stereotypních rolí manželek, matinek bohatých mužů a dcerušek (např. ve filmech Tajemství lékařovo, Funebrák, Žena, která se směje), její herecký temperament se ale dokázal vždy prosadit. Byla vždy snadno rozpoznatelná a zapamatovatelná. Vytvořila desítky nezapomenutelných postav, například paní Šmalfusovou v komedii Muži v offsidu, vypočítavou paní Muknšnáblovou ve snímku Otec Kondelík a ženich Vejvara .
Mezi její nejslavnější vedlejší role bezesporu patří paní Rézi v komedii Anton Špelec, ostrostřelec, kde zazářila po boku Vlasty Buriana. Svoji jedinou velkou hlavní úlohu pokrytecké radové Štěpánkové ztvárnila v roce 1940 v komediálním snímku Čeňka Šlégla Paní Morálka kráčí městem.
Anton Špelec ostrostřelec (Vlasta Burian, Růžena Šlemrová)
Uzavřené soukromí a chovná stanice krysaříků
Zatímco na plátně a jevišti s oblibou předváděla excentrickou komiku a hrála panovačné ženy, z nichž měl strach především jejich životní partner, v soukromí žila klidným, spořádaným životem vdané ženy a své soukromí si pečlivě střežila. Děti neměla, zda za to mohla rozjetá herecká kariéra, nebo zdravotní důvody, není známo. Svůj mateřský pud tak přenesla na zvířata. Podlehla kouzlu malinkých psíků a založila si chovnou stanici pražských krysaříků. Se svými mazlíčky se ukazovala všude a i díky ní se tito pejsci stali módním hitem a symbolem vyšších kruhů tehdejší prvorepublikové lepší společnosti.
Sama herečka byla symbolem vytříbeného vkusu a dokonalé elegance. Šila v luxusním salonu u Podolské, dokázala perfektně skloubit oblečení, nosila nápadně okázalé kostýmy, byla ověšena šperky a potrpěla si na komicky působící či výstřední klobouky. Podle dobových recenzí z časopisu Kinorevue byla ženou se zálibou v „osvěžující samotě uprostřed hor a letních vod“. S manželem měli hezký domov na Vinohradech a každoročně jezdili na prázdniny do slovenských lázní Sliač.
Spolupracovala také s rozhlasem (v inscenaci Pygmalión). V tehdejší éře se však rozhlasové pořady natáčely výjimečně, takže se v archivu téměř nic nedochovalo. Přesto se v rozhlasovém archivu našel unikátní objev z roku 1936 – nahrávka tzv. divadelního okénka k propagaci nové premiéry hry Byl jeden vězeň od Jeana Anouilha. Zde Růžena Šlemrová mluví v roli Adély po boku Ferdinanda Harta a Františka Kreuzmanna. Jedná se o jedinou dochovanou nahrávku jejího hlasu.
Krutý konec v budovatelské éře socialismu
Po roce 1945 a znárodnění kinematografie její salonní typ elegance a noblesy ztratil v novém režimu uplatnění. Prototyp proletářské ženy v šátku zkrátka představovat nemohla, a tak jí socialistický realismus nepřál. Ve filmu se objevovala už jen sporadicky a v retrospektivních či historických úlohách. Diváci ji mohli vidět jako Aňutku Kohákovou ve snímku Řeka čaruje, Knoppovou v Poslu úsvitu, Rendlovou ve filmu Mikoláš Aleš nebo Frau Wetterle v Mladých letech. Nezapomenutelnou se stala její role paní radové Cecílie Dynderové ve filmu Hostinec „U kamenného stolu“, kde svému filmovému manželi Stanislavu Neumannovi adresovala legendární větu: „Dyndera, on loudí?!!“
V roce 1948 ji těžká choroba definitivně vyřadila z další divadelní dráhy a odešla do důchodu. Se svými diváky se na filmovém plátně rozloučila v roce 1955 sice výraznou, ale pro ni poněkud nedůstojnou úlohou nepříjemné Janurové v komedii Miroslava Cikána Muž v povětří. Hrála zde po boku Vlasty Buriana, v jehož blízkosti se během své kariéry objevila celkem v šesti filmech.
Po smrti svého životního partnera žila Růžena Šlemrová na Vinohradech zcela sama. Zemřela 24. srpna 1962 v Praze ve věku nedožitých 76 let. Místem jejího posledního odpočinku se stal pražský Vinohradský hřbitov.
Zdroje: Wikipedia, akturalně, csfd, rozhlas, semanovice, casjenprome
