Článek
Rodina Mozesových žila klidným zemědělským životem v rumunské vesnici Portz. S postupující válkou se však stupňoval antisemitismus a v roce 1944 skončili v ghettu. Odtud je nacisté deportovali do koncentračního tábora Osvětim.
Hned po příjezdu na třídící rampu se rodina musela rozdělit. Desetiletá dvojčata Eva a Miriam byla odtržena od rodičů a starších sester Edit a Aliz, které nacisté poslali rovnou do plynových komor. Dívky už své nejbližší nikdy nespatřily. Jelikož byla jednovaječná dvojčata pro nacistické pseudovědecké experimenty vysoce ceněná, vybral si je do svých laboratoří přímo Josef Mengele.
Úkol pro Anděla smrti
Mengele, přezdívaný Anděl smrti, byl vysoce ambiciózní lékař s doktoráty z medicíny i antropologie. Před příchodem do Osvětimi sloužil u elitní divize Waffen-SS Wiking na východní frontě, kde za záchranu vojáků z hořícího tanku získal Železný kříž první třídy. Po zranění byl prohlášen za neschopného boje a jeho bývalý profesor z Berlína ho nasměroval do Osvětimi s tím, že tam bude mít neomezené množství lidského materiálu pro své vědecké pokusy.
V táboře dostal Mengele od nacistického vedení jasný úkol. A to najít způsob, jak uměle zvýšit pravděpodobnost, aby německé ženy rodily dvojčata a vícerčata. Hitler totiž potřeboval rychle zalidnit nově obsazená území a devítiměsíční těhotenství bylo pro jeho plány příliš pomalé. V rámci tohoto pseudovědeckého výzkumu prošly Mengeleho rukama tisíce dětí, na kterých prováděl brutální a sadistické pokusy bez jakékoliv anestezie.

Miriam a Eva Mozes
Boj o život v laboratořích
Sestry se staly součástí skupiny zhruba patnácti set párů dvojčat určených k drastickým pokusům. Lékaři jim třikrát týdně odebírali krev, zkoumali jejich genetickou výbavu a vstřikovali do těla neznámé látky. Eva po jedné z těchto injekcí těžce onemocněla vysokými horečkami a Mengele jí odhadoval pouhé dva týdny života.
Pokud by Eva v nemocničním baráku bez péče zemřela, Mengele by okamžitě usmrtil i její sestru Miriam, aby mohl při simultánní pitvě porovnat jejich orgány. Tyto vzorky pak běžně posílal jako urgentní válečný materiál do Antropologického institutu v Berlíně. Eva však projevila obrovskou vůli žít. Když v horečkách bojovala o život, odplazila se na chodbu k vodovodnímu kohoutku, aby uhasila žízeň. Její sestra jí navíc přes spřízněnou tajuplnou tetu posílala svůj vlastní chléb. Eva se po týdnu uzdravila, ale když se vrátila na barák, zjistila, že Miriam mezitím dostala jiné injekce, kvůli kterým jí trvale poškodily ledviny.
Z hnědé totality do rudého područí
Po deseti měsících v lágru osvobodila Osvětim Rudá armáda. Eva a Miriam patřily k pouhým 180 dětem, které experimenty v laboratořích přežily. Po válce se vrátily do rodné vsi na zpustošený rodinný statek a ujali se jich příbuzní.
Brzy však vládu v zemi převzali komunisté a nastolili nový teror pod vedením diktátora Nicolae Ceaușesca. Když státní policie začala dívkám a jejich rodině opět dělat potíže a bezdůvodně zatkla jejich příbuzného, rozhodly se tehdy šestnáctileté sestry pro emigraci do Izraele. Komunistický režim je před odjezdem donutil podepsat prohlášení, kterým se vzdaly veškerého zbylého majetku ve prospěch státu. V Izraeli obě sestry pomáhaly zúrodňovat poušť v Kibucu a vstoupily do armády, kde Eva dosáhla hodnosti seržanta majora. Zatímco Miriam v Izraeli zůstala a založila rodinu, Eva se v roce 1960 provdala za Michaela Kora, který rovněž přežil holokaust, a přestěhovala se za ním do Spojených států.
Adopce vnuka velitele Osvětimi
Po smrti své sestry Miriam, která v roce 1993 podlehla rakovině v důsledku celoživotních zdravotních potíží s ledvinami, se Eva rozhodla pro radikální krok. Rozhodla se veřejně odpustit všem nacistům, včetně samotného Josefa Mengeleho. Tento čin nevnímala jako očištění viníků, ale jako způsob, jak se zbavit role oběti a získat zpět kontrolu nad vlastním životem.
Aby své rozhodnutí stvrdila, vyhledala v roce 1993 bývalého osvětimského lékaře Hanse Müncha, který s experimenty na lidech nesouhlasil, a osobně se ho ptala na fungování plynových komor. Později mu napsala dopis o odpuštění, na kterém pracovala čtyři měsíce. V roce 2013 udělala další nečekaný krok, když symbolicky adoptovala jako svého vnuka Rainera Hösse. Byl to vnuk osvětimského velitele Rudolfa Hösse, který v táboře zavedl používání vražedného plynu Zyklon B.
Světový ohlas a odkaz
Své poselství o síle odpuštění demonstrovala Eva i v roce 2015 během německého soudního procesu s bývalým osvětimským účetním Oskarem Gröningem. Přímo v soudní síni mu podala ruku, objala ho a Gröning jí políbil na tvář. Ačkoliv za tato gesta sklízela od části židovské komunity ostrou kritiku a byla označována za zrádkyni, trvala na tom, že odpuštění je jediná cesta k vnitřnímu uzdravení.
V americkém městě Terre Haute v Indianě založily sestry v roce 1985 organizaci CANDLES, jejímž cílem bylo vyhledat další přeživší Mengeleho dvojčat. Později zde Eva otevřela i muzeum a vzdělávací centrum, které dodnes sdružuje přeživší děti z lágrových pokusů a bojuje proti popírání holokaustu. Zasloužila se také o to, že stát Indiana přijal zákon nařizující výuku o holokaustu na středních školách.
Zatímco Mengele po válce úspěšně unikal spravedlnosti s padělanými doklady v Jižní Americe a v roce 1979 se utopil v Brazílii, Eva Mozesová Korová prožila dlouhý a aktivní život. Zemřela v roce 2019 ve věku 85 let během jedné ze svých pravidelných vzdělávacích cest do Polska, přímo v hotelovém pokoji v Krakově.
Zdroje: BBC, wikipedia, timesofisrael, candlesholocaustmuseum, ilholocaustmuseum, dotyk, reflex






