Skutečný Silent Hill: Kletba, vraždy a peklo, které pod městem hoří 60 let

Centralia v Pensylvánii není filmová kulisa. Je to skutečné místo, kde lidstvo prohrálo bitvu s neviditelným ohněm. Podzemní požár tu sžírá planetu zevnitř už přes šedesát let a podle vědců jen tak neskončí.

Při cestě po pensylvánské silnici Route 61 narazíte na úsek, kde okolní vegetace vykazuje známky dlouhodobého poškození; stromy v bezprostřední blízkosti jsou suché a zbavené kůry. Provoz zde končí u betonových zátarasů a vysokých zemních valů, které trvale blokují vjezd vozidel. Další průzkum oblasti je možný pouze pěšky.

Po několika stovkách metrů chůze se objevují hluboké trhliny v asfaltovém povrchu, které jsou přímým důsledkem tepelné degradace a propadů podloží. Z těchto puklin unikají sloupce hustého bílého kouře s vysokým obsahem síry a dalších zplodin hoření, které dráždí dýchací cesty. V některých částech úseku dochází k výraznému sálání tepla z povrchu vozovky, přičemž teplota půdy zůstává vysoká i během zimních měsíců.

Nacházíte se v katastru obce Centralia. Tato obec v roce 2002 oficiálně ztratila své poštovní směrovací číslo a byla vyřazena z většiny administrativních map. V lokalitě panuje klid, narušovaný pouze zvuky vyvolanými nestabilitou podzemních štol. Přímo pod povrchem, v systému opuštěných důlních chodeb, se teplota aktivního ložiska požáru pohybuje kolem 540 °C. Jsou zde patrné zbytky původní městské infrastruktury, jako jsou silnice vedoucí do prázdných ploch, kde dříve stála zástavba, kterou postupně zlikvidoval podzemní požár a následné demolice.

Koncem 19. století byla Centralia prosperujícím centrem těžby antracitu. V roce 1890 zde žilo 2 761 obyvatel a fungovalo 14 dolů, sedm kostelů a 27 saloonů. Historie města je však od počátku spojena s činností irské tajné organizace Molly Maguires. Tato skupina uplatňovala v uhelných revírech vliv prostřednictvím násilných metod, včetně žhářství a vražd. V roce 1868 se jejich obětí stal i zakladatel města, důlní inženýr Alexander Rae, který byl zavražděn během cesty do sousedního Mount Carmel.

S tímto obdobím se pojí také incident z roku 1869, kdy byl první katolický kněz ve městě, Daniel Ignatius McDermott, napaden a zbit třemi členy této organizace. Podle historických záznamů McDermott po útoku Centralii opustil a prohlásil, že město bude jednoho dne zničeno a jedinou zbývající stavbou zůstane místní kostel.

Současný stav města tento výrok připomíná. Zatímco většina infrastruktury, radnice a obytných domů zanikla nebo byla srovnána se zemí, řeckokatolický kostel Panny Marie na kopci zůstal zachován. Geologické průzkumy tento jev vysvětlují racionálně: budova kostela byla postavena na masivním skalním podloží, které na rozdíl od uhelných slojí pod zbytkem města nehoří a nepodléhá propadům. Přestože věda nabízí geologické vysvětlení, pro část bývalých i současných obyvatel zůstává stabilita kostela potvrzením McDermottova proroctví.

Počátek katastrofy sahá do května 1962, kdy se městská rada Centralie rozhodla vyřešit problém s přeplněnou obecní skládkou. Skládka se nacházela v opuštěném povrchovém lomu u hřbitova Odd Fellows a měla být vyčištěna před nadcházejícím svátkem Memorial Day. Aby město ušetřilo za odvoz odpadu, pověřilo pět dobrovolných hasičů jeho spálením. Ačkoliv šlo o běžnou praxi, tentokrát byla skládka umístěna v lomu, který nebyl dostatečně izolován.

Pod vrstvami odpadků se nacházel neoznačený otvor široký přibližně pět metrů, který ústil přímo do systému starých důlních chodeb. Hasiči sice plameny na povrchu uhasili vodou, ale žhavý materiál už stačil propadnout do podzemí. Tam se vznítily sloje vysoce kvalitního antracitu. Vzhledem k tomu, že důlní chodby byly propojené a měly zajištěný přísun kyslíku přes větrací šachty, požár se začal rychle šířit.

V této rané fázi odhadovali odborníci náklady na likvidaci požáru odtěžením hořící horniny na 20 000 dolarů. Městská pokladna však byla prázdná a úřední jednání trvala příliš dlouho. Během týdnů váhání a administrativních průtahů se oheň dostal do takové hloubky a rozsahu, že jeho uhašení přestalo být technicky proveditelné. Původně malý požár skládky se tak změnil v nekontrolovaný proces, který by dnes vyžadoval miliardové investice a v podstatě kompletní odtěžení celého pohoří.

Obyvatelé Centralie po mnoho let rozsah podzemního požáru podceňovali. Kouř stoupající ze země a nezvykle teplou půdu v zahradách považovali za lokální anomálie, které nepředstavují bezprostřední hrozbu. Zlom nastal v roce 1979, kdy John Coddington, starosta a majitel čerpací stanice, při rutinním měření hladiny paliva zjistil, že měřicí tyč je horká. Následné měření teploměrem ukázalo, že nafta v podzemní nádrži má teplotu 80 °C. Tento nález potvrdil, že požár se rozšířil přímo pod obytnou zónu a hrozí nekontrolovaný výbuch paliva.

Rozhodující událost, která k městu přitáhla pozornost federálních úřadů, se stala 14. února 1981. Dvanáctiletý Todd Dombowski si hrál na zahradě, když se pod ním propadlo podloží. Vznikl otvor hluboký přes 45 metrů, který vedl až k hořící uhelné sloji. Chlapec se stihl zachytit kořene stromu a jeho čtrnáctiletý bratranec ho vzápětí vytáhl do bezpečí.

Z propasti začal okamžitě unikat hustý plyn. Analýzy později prokázaly, že výpary obsahovaly smrtelnou koncentraci oxidu uhelnatého. Kdyby Todd zůstal v otvoru o několik minut déle, pravděpodobně by se udusil. Fotografie chlapce pokrytého popílkem se okamžitě objevily v hlavním zpravodajství po celých Spojených státech. Centralia se z lokálního problému Pensylvánie stala národním tématem a vláda byla nucena začít situaci řešit na federální úrovni.“

Život v Centralii se během 80. let stal technicky neudržitelným. To, co dříve obyvatelé ignorovali, se změnilo v akutní zdravotní hrozbu. Většina domácností musela povinně používat detektory oxidu uhelnatého, protože plyn unikal trhlinami v základech přímo do obytných místností. Lidé si běžně stěžovali na chronickou únavu, silné bolesti hlavy a neustálé dráždění dýchacích cest. Přesto se část starousedlíků odmítala odstěhovat. Jejich situace byla patová: domy v zóně zasažené podzemním požárem byly na volném trhu naprosto neprodejné a pro mnohé rodiny představovaly veškerý majetek. Odejít bez finanční pomoci pro ně znamenalo okamžitou chudobu.

Vláda zasáhla v roce 1984, kdy Kongres vyčlenil 42 milionů dolarů na výkup nemovitostí a přesídlení. Většina z více než tisíce obyvatel nabídku využila, město opustila a úřady následně nechaly zdemolovat přes 500 budov. Tím měla Centralia oficiálně zaniknout, ale hrstka lidí se rozhodla pro soudní spor. Boj o právo zůstat trval téměř třicet let.

Definitivní tečka přišla v roce 2013 v podobě mimosoudní dohody. Stát vyplatil posledním sedmi obyvatelům odškodné (každému zhruba 349 000 dolarů) a umožnil jim v jejich domech legálně dožít. V současnosti jdou statistiky ještě níž – ve městě zbývá posledních pět lidí. Podmínky dohody jsou striktní: jakmile tito starousedlíci zemřou, jejich domy propadnou státu a budou okamžitě srovnány se zemí. Centralia tak v podstatě čeká na fyzický zánik posledního žijícího obyvatele, aby mohla být definitivně vymazána z mapy.

Postupná devastace Centralie neunikla pozornosti populární kultury. Město posloužilo jako vizuální předloha pro fiktivní dějiště v herní a filmové sérii Silent Hill. Právě motiv podzemního požáru a kouře stoupajícího z prasklin v zemi se stal klíčovým prvkem tohoto univerza. Tato souvislost do oblasti přitáhla fanoušky tzv. temné turistiky, kteří začali lokalitu navštěvovat za účelem dokumentace úpadku města.

Hlavním cílem návštěvníků byl úsek silnice Route 61, uzavřený v roce 1993 kvůli nestabilitě podloží a hlubokým trhlinám. Během následujících let se tento kilometrový úsek změnil v neoficiální galerii známou jako Graffiti Highway. Tisíce nápisů a maleb na asfaltu vytvořily specifický vizuální záznam návštěvnosti místa.

K zániku této atrakce došlo v dubnu 2020. Během první vlny pandemie COVID-19 se na místě srocovaly stovky lidí, což vedlo k problémům s vandalismem a bezpečností. Majitel pozemku, společnost Pagnotti Enterprises, se rozhodl situaci řešit radikálně. Na silnici nechal navézt stovky tun hlíny a hlušiny, čímž celý úsek Graffiti Highway kompletně zasypal. Cílem bylo definitivně zamezit přístupu veřejnosti a eliminovat rizika spojená s pohybem na nestabilním terénu.

Součástí historie města je i osud časové kapsle, která byla v Centralii uložena v roce 1966. Původně měla být otevřena až po padesáti letech, v roce 2016. Kvůli pokusu o její odcizení však k vyzdvižení došlo o dva roky dříve. Kapsle obsahovala předměty dokumentující život v hornickém městě, jako byla hornická helma, svítilna, vzorky uhlí a Bible. Vlivem pronikající vlhkosti a podmínek v podloží byly dokumenty a předměty uvnitř částečně poškozeny, což ilustruje vliv agresivního prostředí v oblasti.

Geologické studie odhadují, že podzemní požár v Centralii bude aktivní minimálně dalších 250 let. Rychlost šíření ohně a dostupnost paliva v hlubokých uhelných slojích naznačují, že proces je v současných technologických podmínkách nezastavitelný. Zasažená plocha aktuálně přesahuje 15 kilometrů čtverečních a zahrnuje čtyři hlavní fronty hoření, které se pohybují podél uhelných žil.

Mezi bývalými obyvateli se dlouhodobě udržuje teorie o ekonomickém pozadí celého problému. Podle této argumentace stát záměrně neinvestoval do uhašení požáru v jeho rané fázi, aby mohl prostřednictvím institutu vyvlastnění získat kontrolu nad ložisky antracitu, jehož hodnota pod městem se odhaduje na stovky milionů dolarů. Právní realita je však taková, že práva na nerostné suroviny jsou v Pensylvánii oddělena od vlastnictví povrchových pozemků a stát je převzal v rámci vyvlastňovacího procesu v roce 1992. Technicky je těžba v oblasti, kde hoří podloží a hrozí nekontrolované propady, prakticky vyloučená a ekonomicky nerentabilní.

Aktuální podoba Centralie odpovídá definici zaniklého sídla. Většina plochy je tvořena nezastavěnými pozemky s fragmenty původní uliční sítě. Silnice často končí u prázdných parcel nebo u bariér chránících nebezpečné zóny. Po úmrtí posledních pěti obyvatel, kteří mají právo dožití, dojde podle platných smluv k okamžité demolici zbývajících domů. Lokalita bude následně spravována jako státní pozemek s trvalým rizikem nestability. Požár pod povrchem zůstane i po fyzickém zániku nadzemních staveb trvalým environmentálním problémem, který ilustruje limity lidských zásahů do geologických procesů

Zdroje: Wikipedia, Novinky, ČT24, PrimaZoom, Lifee.cz