Článek
V českých učebnicích dějepisu je Jan Lucemburský vykreslován jako fascinující postava – „král diplomat“, „ozdoba rytířstva“ a hrdina od Kresčaku, který raději padl, než aby utekl. Jenže při pohledu pod nablýskané brnění zjistíme, že tento obraz je jen zručně vytvořený mýtus. Skutečný Jan byl pro české království spíše neštěstím: prchlivý dobrodruh, který zemi vysával, rodinu tyranizoval a v Praze se ukázal, jen když mu v kapse cinkaly poslední mince.
Bankomat jménem České království
Janův vztah k Čechám byl od prvního okamžiku čistě obchodní transakcí, nikoliv budováním státu. Když v roce 1310 přijížděl do Prahy, národ v něm viděl spásu po letech chaosu, ale čtrnáctiletý mladík vychovaný v luxusu francouzského dvora viděl jen bohatou kořist. Přestože při nástupu na trůn slavnostně stvrdil inaugurační diplomy, ve kterých slíbil, že berně (daně) bude vybírat pouze na obranu království a že úřady svěří výhradně domácím rodákům, tyto sliby porušil dříve, než stačil oschnout inkoust na pergamenu. Jan se pokusil do Čech importovat absolutistický model vlády, na který byl zvyklý z Paříže, a obklopil se cizími rádci. Narazil však na tvrdý odpor sebevědomé české šlechty vedené mocným Jindřichem z Lipé. Jakmile Jan pochopil, že v Praze nebude neomezeným pánem, na vnitřní správu země fakticky rezignoval a raději se šlechtou uzavřel cynický obchod: nechte mě vybírat peníze na mé evropské války a já vám nebudu mluvit do toho, jak si v Čechách bačaříte.
Z českých zemí se tak v Janových očích stala pouhá „bezedná pokladnice“. Král zavedl drsné mimořádné daně a bez skrupulí začal rozprodávat a zastavovat královský majetek, včetně strategických hradů a statků, jen aby ukojil svou neustálou potřebu hotovosti. Tyto prostředky pak obratem pálil ve svých megalomanských projektech, jako bylo budování italské signorie – sítě severoitalských měst (Brescia, Parma, Modena), která si Jan „kupoval“ příslibem ochrany výměnou za tučné dividendy, aby je o pár let později zase potupně ztratil. Kontrast mezi královým životem a realitou v Čechách byl děsivý. Zatímco v zemi během jeho nepřítomnosti a vinou anarchie propukal hladomor, král se v Paříži nebo Lucemburku oddával nákladným turnajům, hazardním hrám v kostkách a pitkám. Jan Lucemburský zkrátka České království vytěžil jako surovinovou kolonii, zatímco on sám vystupoval na evropské scéně jako hvězdný rytíř, jehož lesk platili poddaní, které ani neznal jménem.
Ozdoby rytířstva
Dějepis rád cudně mlčí o Janově soukromí, které mělo k uctívanému ideálu čestného rytíře na hony daleko. Pod nablýskanou zbrojí se skrýval prchlivý egocentrik s hlubokými charakterovými vadami, které český stát stály víc než jen peníze – stály ho stabilitu a lidskou důstojnost nejbližších.
Jan byl prototypem středověké celebrity, která žije vysoko nad poměry svých poddaných. Miloval opulentní život na francouzském královském dvoře, kde se cítil mnohem více doma než v „barbarské“ Praze. Mezi jeho hlavní kratochvíle patřily nekonečné pitky, nákladné turnaje a zejména hazardní hry v kostkách. Své prohry a rozmary pak bez mrknutí oka sanoval z českých daní. Byl to vládce, který dokázal prohýřit roční výnos celého kraje během jediného týdne v Paříži nebo v italské Parmě, kde jeho flámování trvalo celých osm dní v kuse.
K Elišce Přemyslovně, poslední rodilé dědičce českého trůnu, se Jan zachoval krutě. Místo vděku za korunu jí připravil životní peklo poháněné žárlivostí a podezřívavostí. Jejich svazek se proměnil v otevřenou válku, která vyvrcholila Janovým ozbrojeným přepadem hradu Loket. Tam své manželce násilím odebral děti, včetně teprve tříletého prvorozeného syna Václava (budoucího Karla IV.). Malého prince nechal na několik měsíců zavřít do temné sklepní cely, což na dítěti zanechalo doživotní psychické šrámy. Elišku samotnou Jan v podstatě uštval – zbavil ji vlivu, financí a nakonec ji dohnal k potupnému exilu v Bavorsku, zatímco on se vesele věnoval milenkám a evropské diplomacii.
Janova prchlivost nebyla jen vlastností, byla to nebezpečná zbraň. Když mu během tažení na severovýchod začal selhávat zrak a chirurg ve Vratislavi mu při operaci nechtěně způsobil úplné oslepnutí na jedno oko, Jan se nezachoval jako křesťanský panovník, ale jako barbarský despota. Nešťastného ranhojiče nechal za trest zašít do pytle a utopit v řece Odře. Tato brutální poprava bez soudu nebyla aktem spravedlnosti, ale čistou mstou muže, který nebyl zvyklý nést následky za svá vlastní rozhodnutí a životní styl, který jeho zdraví podlamoval stejně jako neustálá zranění z turnajů.
I jeho pověstný vtip byl často jen maskou pro hluboký cynismus. Když mu polský král Kazimír navrhl osobní souboj, aby se předešlo krveprolití, Jan mu vzkázal, že se s ním utká jen pod podmínkou, že si Kazimír nechá také vypíchnout oči, aby byly šance vyrovnané. Za tímto zdánlivě „vtipným“ sarkasmem se skrýval muž, který pohrdal lidským životem i diplomatickými pravidly, pokud mu zrovna nepřinášela okamžitý prospěch nebo pobavení.
Všude jinde, jen ne doma
Jan Lucemburský byl učebnicovým příkladem panovníka s diagnózou „neklidného Ahasvera“. Zatímco český národ potřeboval po vymření Přemyslovců pevnou ruku a hospodáře, dostal neukotveného dobrodruha, který v Čechách viděl jen nezajímavou a drsnou periferii. Neustále křižoval Evropu, pletl se do cizích dynastických sporů, které s českými zájmy neměly nic společného, a fanaticky sbíral prestižní rytířské tituly, aby ukojil své obří ego. V českých zemích se zdržoval jen v nejnutnějších případech, což v praxi znamenalo, že korunu vnímal jako břemeno, které mu pouze překáželo v jeho flámech na západě.
Když už se Jan jednou za pár let v Praze milostivě objevil, nebyl to důvod k oslavám, ale k panice. Jeho návštěvy měly téměř vždy jediný účel: „vydřít“ na zemském sněmu další mimořádné daně, aby mohl poplatit své astronomické dluhy u italských bankéřů a francouzských lichvářů. Jakmile dostal truhlice se stříbrem na vozy, okamžitě zemi opustil, aniž by vyřešil jedinou právní nebo hospodářskou otázku, která zemi trápila. Pro Čechy nebyl králem, ale spíše nejvyšším exekutorem, který se vracel jen pro další splátku.
Janova odtrženost od reality se naplno projevila v roce 1319, kdy se pokusil z Prahy udělat centrum evropského rytířstva. Uspořádal zde velkolepý turnaj podle legend o králi Artušovi a kulatém stole. Byla to nákladná show kolosálních rozměrů, která měla oslnit svět. Skončila však totálním mezinárodním fiaskem. Kvůli Janově nespolehlivosti, prchlivosti a faktu, že v říši platil za politického větroplacha, na turnaj nikdo z významných cizinců nepřijel. Jan tak v Praze zůstal osamocen se svými sny o slávě, zatímco účet za tyto nevydařené „hry“ museli zaplatit čeští poddaní.
Faktická vláda v zemi Jana obtěžovala natolik, že ji bez váhání delegoval na kohokoliv, kdo mu slíbil klid. Správu království svěřoval do rukou panských klik (např. Jindřichovi z Lipé), čímž vědomě dopustil rozvrat státní moci a vzestup šlechtické anarchie. Tento „král cizinec“ raději spravoval francouzský Languedoc nebo válčil v Pobaltí, než aby se věnoval soudnictví a bezpečí na českých cestách. Do vnitřních záležitostí Čech přestal zasahovat téměř úplně, což zemi uvrhlo do chaosu, ze kterého ji musel později s vypětím všech sil tahat až jeho syn Karel.
Jan se de facto proměnil v evropského prince-žoldnéře. Nechal se najímat jako diplomat a bojovník kýmkoliv, kdo mu nabídl dostatečný lesk nebo územní zástavy. Jeho „úspěchy“ v zahraniční politice, o kterých básní učebnice, byly často vykoupeny tím, že v Čechách vládlo bezpráví a právo silnějšího. Jan zkrátka České království nevedl, on ho pouze vlastnil jako lukrativní statek, který mu umožňoval hrát vysokou hru na evropském písku, zatímco doma se mu vše rozpadalo pod rukama.
Slepota jako koruna nezodpovědnosti
Jan Lucemburský u Kresčaku nepadl za české zájmy, ani za obranu své vlasti. Padl v cizí válce, do které se zapletl jen kvůli svým nadstandardním vztahům s francouzským dvorem a své neuhasitelné touze být v centru dění. Slepý padesátník, který se nechal přivázat ke koním svých spolubojovníků, aby mohl „naslepo“ sekat mečem do anglických řad, nejednal jako moudrý král, ale jako adrenalinu chtivý hazardér, který už ve svém životě neměl co ztratit.
Janovo rozhodnutí vjet do bitvy, která byla pro francouzskou stranu již v tu chvíli prohraná, bylo fakticky formou aristokratické sebevraždy. Jako král měl povinnost přežít a zajistit stabilitu své země, která byla v té době finančně i politicky rozvrácená. On však dal přednost efektnímu odchodu ze scény, který sice oslnil dobové kronikáře, ale pro České království znamenal jen další vlnu nejistoty a nutnost platit astronomické náklady spojené s pohřbem a politickým nástupnictvím.
Paradoxně udělal Jan Lucemburský svou smrtí pro Čechy to nejlepší, co mohl. Tím, že konečně uvolnil trůn, otevřel cestu svému synovi Karlovi IV. Ten zdědil zemi v žalostném stavu – vykradenou státní pokladnu, rozprodaný královský majetek a šlechtu, která si zvykla, že král je jen figurka v dálce. Karel musel doslova z trosek a dluhů budovat to, co jeho otec desítky let zanedbával a prohýřil. Zatímco Jan byl „zahraničním manažerem“, který firmu vytěžil na maximum pro svůj osobní luxus, Karel se stal skutečným majitelem a budovatelem.
Zdroje: Wikipedia, 100+1, atlas, novinky, stoplusjednička,
