Titanic byl jen předehra. Arthur Priest přežil šest lodních trágédií

Když se v dubnu 1917 uprostřed zuřící první světové války potápěl v kanálu La Manche torpédovaný parník SS Donegal, na jeho palubě se odehrávalo tradiční peklo. Mezi muži, kteří se v nastalém chaosu pokoušeli zachránit holý život, však byl jeden, u něhož situace vyvolávala spíše pocit mrazivého déjà vu. Devětadvacetiletý topič Arthur John Priest padal do vln s vědomím, že pod ním mizí už čtvrtá loď v jeho kariéře.

Zatímco většina námořníků prožije celý život bez jediné nehody, tento rodák ze Southamptonu se stal přímým účastníkem těch největších námořních katastrof své doby. Přežil srážku Olympicu, náraz Titanicu do ledovce, krvavou bitvu na moři i zkázu Britannicu. Historie mu dala obdivnou přezdívku Nepotopitelný topič. Jeho kolegové v něm však viděli spíše chodící prokletí a odmítali s ním nastoupit na stejnou palubu.

Arthur John Priest se narodil 31. srpna 1887 v anglickém Southamptonu do rodiny dělníka Harryho Priesta a jeho manželky Elizabeth. Byl jedním z dvanácti dětí, přičemž uživit takto obří rodinu v tehdejších chudých dělnických poměrech vyžadovalo tvrdou práci. Když jeho otec v roce 1911 zemřel, Arthur se vydal hledat obživu na moře.

Vzhledem ke svému původu nemohl pomýšlet na kariéru elegantního palubního důstojníka. Skončil v samotných útrobách parních lodí jako topič. Těmto skupinám mužů se v námořním slangu neoficiálně říkalo černá banda – kvůli všudypřítomnému uhelnému prachu, který jim neustále ulpíval na kůži.

Byla to ta nejbrutálnější a fyzicky nejnáročnější práce na palubě. Topiči pracovali hluboko pod čárou ponoru, polonazí kvůli nesnesitelnému žáru sálajícímu z masivních pecí a v neustálém hluku. Právě odtud, z prostor, ze kterých v případě havárie nevedla téměř žádná úniková cesta, musel Arthur během následujících let opakovaně utíkat, aby si zachránil život.

První vážné varování osudu přišlo hned na počátku jeho kariéry v roce 1908. Arthur tehdy sloužil na lodi RMS Asturias, která hned během své panenské plavby utrpěla vážné poškození při námořní srážce. Mladý topič vyvázl bez zranění.

O tři roky později, v roce 1911, již pracoval pro slavnou společnost White Star Line na tehdejším největším parníku světa RMS Olympic. Dne 20. září 1911 však Olympic u pobřeží Isle of Wight kolidoval s britským křižníkem HMS Hawke. Válečné plavidlo prorazilo do boku Olympicu díru pod čárou ponoru. Loď se tehdy díky masivním vodotěsným přepážkám udržela na hladině a bez obětí na životech se vrátila do přístavu. Arthur tehdy stál na palubě společně se stewardkou Violet Jessop – ženou, se kterou ho osud měl brzy spojit v další, mnohem děsivější kapitole.

V dubnu 1912 ochromila britské přístavy velká stávka horníků, kvůli níž nemělo mnoho lodí uhlí a statisíce námořníků byly bez práce. Arthur měl obrovské štěstí – dostal jedno z více než 150 míst pro topiče na zbrusu novém, „nepotopitelném“ klenotu lidstva, RMS Titanic. Jeho úkolem bylo dnem i nocí udržovat v chodu 29 gigantických kotlů.

Když v neděli 14. dubna 1912, pouhých dvacet minut před půlnocí, Titanic narazil v severním Atlantiku do ledovce, Arthur měl zrovna po směně. Odpočíval ve své kajutě v podpalubí. Šance na záchranu topičů byly statisticky mizivé. Aby se vůbec dostali na palubu, museli projít spletitým labyrintem chodeb, schodišť a nákladových prostor.

Když Arthur konečně vyšplhal na mrazivý noční vzduch, většina záchranných člunů už byla pryč. Voda měla teplotu kolem bodu mrazu a topič měl na sobě jen lehké pracovní šortky a nátělník. Skočil do oceánu a plaval z posledních sil. Jako zázrakem ho z vody vytáhl záchranný člun (pravděpodobně člun číslo 15). Arthur katastrofu přežil, ale z ledové vody si odnesl těžké omrzliny na nohou a vážné zranění nohy.

Po uzdravení se Priest navzdory prožitému traumatu na moře vrátil. V roce 1914 však vypukla první světová válka a civilní parníky se změnily na ozbrojená plavidla nebo nemocniční lodě. V srpnu 1915 se Arthur v Birkenheadu oženil s Annie Hampton, s níž měl později tři syny, ale válečná vřava ho brzy povolala zpět do služby.

Nastoupil na palubu ozbrojeného křižníku HMS Alcantara. V únoru 1916 loď v Severním moři zachytila německý nájezdník SMS Greif, který se maskoval jako norská obchodní loď. Jakmile se Alcantara přiblížila, Němci zahájili palbu. Následovala divoká, krvavá bitva na krátkou vzdálenost, na jejímž konci šly ke dnu obě lodě. Více než 70 Arthurových kamarádů zahynulo. On sám unikl v záchranném člunu jen s lehkými šrapnelovými zraněními.

Jakmile se vyléčil, osud ho zavál na palubu HMHS Britannic – třetího a největšího ze sesterských parníků třídy Olympic, který nyní sloužil jako nemocniční loď ve Středomoří. Na palubě se sešla neuvěřitelná sestava: Arthur Priest, stewardka Violet Jessop a hlídka z Titanicu Archie Jewell.

Dne 21. listopadu 1916 Britannic v Egejském moři najel na německou minu. Loď se potopila za pouhých 55 minut. Evakuace sice probíhala relativně úspěšně, ale kapitán nechal běžet motory v marné snaze dojet k blízkému ostrovu Kea. Dva záchranné čluny byly spuštěny předčasně a obří rotující lodní šrouby potápějícího se kolosu je nasály do sebe. Třicet mužů bylo rozsekáno na kusy. Arthur Priest byl opět v jednom z ohrožených člunů, ale včas vyskočil do vody a zkáze podruhé unikl.

Poslední dějství neuvěřitelného dramatu se odehrálo 17. dubna 1917. Arthur sloužil jako topič na nemocniční lodi SS Donegal, když ji v kanálu La Manche torpédovala německá ponorka UC-27. Loď šla rychle ke dnu a vyžádala si 40 obětí – včetně jeho přítele a spolubojovníka z Titanicu Archieho Jewella. Priest zkázu opět přežil, ale z ledové vody ho vytáhli s vážným zraněním hlavy. Téhož roku sice obdržel britskou medaili Mercantile Marine Ribbon za statečnou službu ve válce, ale jeho kariéra na moři byla u konce.

Když se pokoušel po válce znovu nechat najmout na obchodní lodě, kvůli pověrčivosti neuspoěl. Námořníci jsou odjakživa muži věřící na znamení a mýty. Arthur byl pro ně ztělesněním té nejhorší smůly. Kamkoliv vstoupil, tam šla loď ke dnu. „Nikdo se mnou po těch katastrofách už nechtěl vyplout,“ vzpomínal později smutně Arthur.

Nezbylo mu nic jiného než odejít do předčasného důchodu a usadit se natrvalo v rodném Southamptonu. Zbytek života prožil se svou ženou Annie a svými syny v ústraní. Své neuvěřitelné historky o přežití torpéd, min a ledovců vyprávěl už jen štamgastům v southamptonských hospodách.

Arthur John Priest zemřel poměrně mladý 11. února 1937 ve věku pouhých 49 let ve svém domě. Paradoxně ho nezabila divoká voda oceánů, ani rozžhavené kotelny, ale těžký zápal plic. Pohřben je v neoznačeném hrobě na hřbitově Hollybrook v Southamptonu.

Zdroje: Wikipedia, titanic.fandom, encyclopedia, enigmaplus