Titanic: Sto let pýchy, dvě vany pro stovky chudých a „dračí krev“ v podpalubí

Když se 10. dubna 1912 v pravé poledne rozezněly mohutné parní píšťaly RMS Titanic, nešlo jen o běžné vyplutí linkového parníku. V anglickém Southamptonu tehdy stály davy lidí, aby spatřily triumfální pomník průmyslové revoluce – ocelovou horu, která měla definitivně pokořit nadvládu oceánu. Byl to plovoucí palác, technologický zázrak a v dobovém tisku se o něm s naprostou samozřejmostí psalo jako o lodi, která je „prakticky nepotopitelná“. Lidé tehdy uvěřili, že lidský génius konečně vyrobil stroj, na který je i příroda krátká.

Dnes, o více než 110 let později, se tento kdysi nablýskaný symbol lidské pýchy a bezmezné arogance mění v tichý, rozpadající se přízrak na dně severního Atlantiku. V hloubce necelých čtyř kilometrů, kde vládne věčná tma a drtivý tlak, probíhá poslední, neúprosná hostina. Unikátní, dravé bakterie Halomonas titanicae si z padesáti tisíc tun prvotřídní oceli udělaly svůj domov a potravu. Doslova požírají historii, vrstvu po vrstvě, a mění kdysi majestátní trup v křehké rezavé krápníky, které se při sebemenším dotyku mění v jemný prach.

Příběh Titanicu však není jen o osudovém střetu s ledovcem nebo o romantických kulisách z oscarového velkofilmu Jamese Camerona. Je to především fascinující, a přesto děsivá kronika neuvěřitelných náhod, bizarních pochybení a mrazivé lhostejnosti, která hraničí se šílenstvím. Je to mozaika drobných detailů a lidských osudů, nad kterými i po více než století zůstává rozum stát. Od zapomenutých klíčů k dalekohledům až po luxusní náklad, který nikdy nedorazil do New Yorku – pojďte s námi nahlédnout do zákulisí katastrofy, která dodnes nedává světu spát.

Titanic nebyl stavěn pro rychlost, ale pro hříšný luxus. Zatímco konkurence bojovala o Modrou stuhu, White Star Line stvořila plovoucí hotel Ritz. Pasažéři první třídy měli k dispozici turecké lázně, squashové kurty i největší jídelnu světa. Nejdražší apartmá by dnes v přepočtu stálo přes 3 miliony korun.

Tento svět křišťálových lustrů však stál na základech průmyslového pekla. Aby se padesátitisícitunový kolos hýbal, muselo v podpalubí dnem i nocí pracovat „černé vojsko“ 176 topičů. Ti v padesátistupňovém horku a mračnech uhelného prachu ručně naházeli do pecí 650 tun uhlí denně.

Práce v těchto hloubkách byla tak brutální, že topiči pod náporem horka a hluku nezřídka šíleli. Dochované záznamy z té doby naznačují mrazivou statistiku: v těchto „peklo-strojích“ docházelo k častým psychickým zhroucením i sebevraždám. Zatímco nahoře v salónu hrál smyčcový kvartet a cinkalo šampaňské, o pár pater níž muži s černými tvářemi padali vysílením a bojovali o každý doušek vzduchu. Titanic nebyl jen technický div, byl to drsný sociální experiment v extrémní podobě.

Sociální hierarchie na Titanicu nebyla jen rozdělením palub, byl to striktně oddělený vesmír. Zatímco nejbohatší muž světa John Jacob Astor IV. odpočíval v mramorovém apartmá se soukromou koupelnou, pro celou armádu 709 pasažérů třetí třídy byly k dispozici pouhé dvě vany – jedna pro muže a jedna pro ženy. Fronta na teplou vodu se tak často táhla přes polovinu lodi. Přesto byl pro chudé imigranty Titanic splněným snem. Poprvé v životě nespali na zemi, ale v čistém povlečení, a k jídlu dostávali hovězí pečeni či čerstvé ovoce, což byl pro ně nevídaný luxus.

Samotné podpalubí pak bylo kabinetem kuriozit. Zapomeňte na zlato, skutečný náklad byl mnohem bizarnější. Vedle slavného automobilu Renault loď vezla 12 beden pštrosího peří, stovky golfových holí nebo 76 beden „dračí krve“. Nešlo o magii, ale o vzácnou pryskyřici z Kanárských ostrovů, která se tehdy vyvažovala zlatem. Používala se k barvení drahých laků, a co je nejvíce překvapivé, tvořila základ tehdejšího dámského makeupu.

Nejdražší ztracenou položkou však nebylo auto ani suroviny, ale umění. Oceán pohltil obraz La Circassienne au Bain. Jeho majitel katastrofu přežil, ale za ztrátu díla později žádal odškodné, které by dnes činilo astronomických 80 milionů korun. Titanic tak ke dnu nevzal jen tisíce životů, ale i kus tehdejší marnivosti a kultury.

Zkáza Titanicu nebyla jen dílem smůly, ale řetězcem neuvěřitelných selhání. První trhlina v „nepotopitelnosti“ vznikla už kvůli jedné zapomenuté kapse. Hlídka v koši totiž celou plavbu postrádala dalekohledy – klíče od skříňky s optikou měl u sebe důstojník David Blair, kterého na poslední chvíli z posádky vyřadili a on si klíče v chaosu odnesl domů. Frederick Fleet, který ledovec spatřil, později potvrdil: s dalekohledem by loď stihla včas uhnout.

Nejsmutnější roli však sehrála loď Californian, která byla v tu noc uvězněna v ledu jen 20 kilometrů od Titanicu. Byla tak blízko, že její posádka viděla světla parníku i bílé světlice na obloze. Kapitán Stanley Lord však neudělal nic. Dokonce ani nevzbudil radistu, který šel spát jen deset minut před nárazem. Kdyby Californian zareagoval, mohl zachránit všech 1500 obětí.

Arogance vládla i přímo v rádiové kabině Titanicu. Radista Jack Phillips byl tak přehlcen odesíláním soukromých vzkazů bohatých cestujících, že varování před ledem od jiných lodí prostě odkládal stranou. Když se ho německý parník Frankfurt snažil v dobré víře zeptat, co se děje, Phillips mu podrážděně odsekl do sluchátek: „Jste hlupák! Držte se dál a nepleťte se do toho!“ Zatímco se radisté v éteru hádali, ledová voda v podpalubí už začínala rozhodovat o osudu tisíců lidí.

Dlouhých 73 let nikdo netušil, kde přesně Titanic leží. Oceánograf Robert Ballard v roce 1985 sice legendu našel, ale jeho mise byla ve skutečnosti geniálním krycím manévrem pro tajnou operaci studené války. Americké námořnictvo mu poskytlo finance pod podmínkou, že nejprve najde trosky dvou ztracených jaderných ponorek, USS Thresher a USS Scorpion. Ballard úkol splnil v rekordním čase, a tak mu zbylo pouhých 12 dní na to, aby v nekonečné modři vypátral Titanic. Místo hledání samotného trupu se rozhodl sledovat pole trosek – mrazivou stopu předmětů, které loď rozesela po dně při svém rozlomení. Tato strategie slavila úspěch, když kamery jeho podmořského robota poprvé narazily na jeden z obřích kotlů lodi.

Právě díky Ballardovu nálezu a následným expedicím, které vyzdvihly tisíce předmětů z hlubin 3 800 metrů, mohly vzniknout unikátní výstavy, které procestovaly svět a jednu z nich jsme zažili i my v Praze. V letňanském areálu se tisíce Čechů mohly doslova dotknout historie. Výstava nebyla jen o kovu a dřevě; byl to hluboce emotivní zážitek. Návštěvníci zde mohli vidět osobní věci pasažérů – od lahviček parfémů, které po otevření i po sto letech v hlubině stále intenzivně voněly, až po neporušený porcelán s logem White Star Line, osobní šperky či masivní kusy samotného zrezivělého trupu.

Každý artefakt vyprávěl příběh konkrétního člověka, od milionářů z horních palub až po chudé rodiny hledající nový život. Pražská výstava tak nabízela mrazivý a intimní pohled na „střepy“ životů, které v jedné vteřině ukončil náraz do ledu, a připomněla nám, že za velkými dějinami stojí vždy konkrétní lidské tváře.

Díky moderním testům dnes víme, že filmové scény s obrovskou dírou v boku lodi jsou nesmysl. Ledovec se do Titanicu nezařízl jako nůž; místo toho vyvinul takový tlak, že ocelové pláty nevydržely a nýty doslova „vystřelily“ ven. Trhlina nebyla souvislá, šlo o sérii šesti úzkých štěrbin o celkové ploše necelého metru čtverečního. Přesto to stačilo, aby se do lodi valilo sedm tun vody za sekundu.

Padl i mýtus o „prokleté mumii“ věštkyně, která měla být v podpalubí. Manifest nákladu jasně dokazuje, že loď nic takového nevezla. Skutečné prokletí bylo mnohem prozaičtější a bylo zakleté v samotné oceli. Použitý materiál obsahoval příliš mnoho síry, což způsobilo, že v ledové vodě ocel zkřehla. Místo aby se pláty při nárazu prohnuly, praskaly jako tabule skla. Titanic se tak stal obětí kruté lekce z metalurgie, kterou tehdejší inženýři trestuhodně podcenili.

Dnes je Titanic v troskách. Pokud se k němu dnes vydáte v ponorce, uvidíte loď, která se doslova rozpouští. Bakterie Halomonas titanicae požírají ocel a mění ji v rezavé „krápníky“. Ikony, které známe z filmů, se hroutí. Kapitánova vana, jeden z nejznámějších symbolů vraku, se definitivně rozpadla a zmizela v propadlišti palub. Vědci odhadují, že do roku 2030 z Titanicu nezbude nic než rezavá skvrna na dně oceánu. Paradoxně nejodolnější jsou okenní tabulky. Sklo odolává času lépe než kov. Až se loď definitivně zhroutí, zbudou v hloubce 3 800 metrů jen stovky skleněných oken jako němé oči sledující prázdnotu. Titanic nás učí, že ani ta největší pýcha a nejlepší nýty neobstojí před silou přírody a jednou zapomenutou krabičkou s klíči. Loď, která „nemohla“ skončit na dně, se tam vrací jako prach a připomíná nám, že na oceánu není nikdo pánem.

Dnes nad osudem lodi visí poslední velká otázka: Máme nechat Titanic v klidu dožít jako mořský hřbitov, nebo je naší povinností vyzvednout z hlubin co nejvíce artefaktů, než je bakterie definitivně promění v prach? A co si o tom myslíte vy? Mělo by lidstvo historii zachránit, nebo ji nechat v rukou přírody?

Zdroje: ČT24, iRozhlas, wikipedia, Titanic world, livescience, Titanic, Britannica