Skutečný Forrest Gump: Uběhl 50 maratonů v 50 dnech a domů se vrátil po vlastních

Pro většinu z nás je to scéna z hororu, pro Deana Karnazese to byl jeden z mnoha úterků. Seznamte se s mužem, který v alkoholu utopil krizi středního věku, aby se vynořil jako biologický fenomén, který popírá vše, co jsme si mysleli o hranicích lidského těla.

Když v roce 1992 slavil Dean Karnazes své třicáté narozeniny, vypadalo to na klasický scénář muže v krizi. Úspěšný odborník na PR v San Francisku měl všechno – skvělou kariéru, luxusní Lexus a rodinu. Jenže uvnitř cítil prázdnotu. Seděl v baru, do sebe obracel jednu tequilu za druhou a díval se na svůj život jako na „jízdu na jednu nápravu“. Pak se stalo něco, co zní jako z filmu. Místo aby si objednal další rundu nebo podlehl svodům noci, vstal, vyšel zadním vchodem, svlékl se do boxerek a rozběhl se do tmy.

Uběhl 50 kilometrů. V botách na sekání trávy, v hedvábných ponožkách a s hlavou plnou alkoholu. Ta noc mu změnila život. Dean Karnazes totiž právě zjistil, že když ostatní lidé narážejí na zeď vyčerpání, on teprve začíná řadit vyšší rychlostní stupeň.

Často slýcháme o „železné vůli“, ale u Deana Karnazese museli vědci sáhnout hlouběji – k biologii. Když ho experti z University of California připojili k přístrojům a nechali ho běžet na páse, nevěřili vlastním očím. Klíčem k jeho nadlidským výkonům je schopnost jeho těla efektivně pracovat s kyselinou mléčnou (laktátem).

U běžného smrtelníka se při námaze v krvi hromadí laktát. Svaly začnou pálit, přicházejí křeče a tělo nakonec prostě vypne – je to obranný mechanismus proti poškození. Deanovo tělo má však vzácnou genetickou anomálii, které sám říká „šílený gen“. Jeho organismus dokáže laktát z krve odstraňovat extrémně rychle a recyklovat ho zpět na energii. Zatímco vy po maratonu týden nemůžete sejít schody, Dean si dá po doběhnutí pizzu (kterou si srolovanou nacpe do pusy za běhu) a pokračuje dál.

Lékaři, kteří zkoumali jeho tělo, narazili na další anomálii. Přestože má v nohách přes 160 000 kilometrů (což odpovídá čtyřem obletům zeměkoule), rentgeny jeho kolen ve 45 letech ukázaly stav odpovídající osmnáctiletému mladíkovi. Jak je to možné? Dean tvrdí, že jde o kombinaci biomechaniky, genetiky a faktu, že si „dobře vybral rodiče“.

Pokud chcete vidět hranice utrpení, musíte se podívat na závod Badwater Ultramaraton. Je to 217 kilometrů dlouhá trasa napříč kalifornským Údolím smrti. Běhá se v červenci, kdy teploty ve stínu dosahují 50 °C. Jenže na asfaltu je mnohem víc.

Dean zde zažil své největší pády i triumfy. Při své první účasti se zřítil k zemi. Dehydratace mu způsobila halucinace, viděl věci, které tam nebyly, a tělo mu vypovědělo službu. Poučen z nezdaru se vrátil. Aby přežil, musel pít sedm litrů tekutin denně a doplňovat elektrolyty v dávkách, které by jiného otrávily. V jednom z ročníků bylo takové horko, že se mu doslova roztekly podrážky běžeckých bot o rozžhavený asfalt. Přesto v roce 2004 tento nejbrutálnější závod světa vyhrál.

Extrémy ho provázely všude. Uběhl maraton na Jižním pólu v -25 °C (bez speciální obuvi, takže měl nohy jako v kusu ledu) a absolvoval závod v chilské poušti Atacama, kde si musel nést veškeré zásoby na zádech v 13 kg batohu. Puchýře na nohách už po pár dnech přestal počítat i ošetřovat – prostě přes ně běžel dál.

Jedním z jeho mediálně nejslavnějších kousků byl projekt „50/50/50“. V roce 2006 uběhl 50 maratonů v 50 amerických státech během 50 po sobě jdoucích dnů. Když skončil ten poslední, newyorský (v čase těsně pod tři hodiny, což je pro většinu rekreačních běžců nedosažitelný sen i na čerstvých nohách), většina lidí by čekala oslavu v posteli. Dean udělal něco jiného.

Sbalil si věci a běžel z New Yorku zpátky do Kalifornie. Dalších 2 000 kilometrů. Proč? „Chtěl jsem zjistit, co se stane, když ty limity v hlavě prostě zrušíte,“ vysvětloval později. Tento výkon ho dostal na titulní strany časopisů Time a Runner's World, a stal se inspirací pro tisíce „znuděných třicátníků“, kteří v jeho příběhu našli naději, že se životem se dá něco udělat v jakémkoliv věku.

Dnes je Deanovi přes 60 let, ale jeho kondici by mu mohl závidět kdekoli olympionik. Jak to dělá? Jeho životní styl je ve skutečnosti stejně extrémní jako jeho legendární běhy. Základem jeho filozofie je naprosté odmítnutí pohodlnosti, kterou nám nabízí moderní civilizace. Prvním pilířem je fakt, že Dean prakticky nikdy nesedí. Židli ve svém životě v podstatě zrušil. Má stojací stůl, při rozhovorech stojí, a dokonce i když pracuje na počítači, neustále přešlapuje nebo se hýbe. „Lidské tělo bylo stvořeno k pohybu, ne k sezení v kanceláři,“ tvrdí neoblomně. Tento neustálý nízkointenzivní pohyb udržuje jeho metabolismus v neustálém chodu.

Dalším faktorem je přísná dieta „Skutečného jídla“. Dean se řídí pravidlem, že pokud něco nevytvořila příroda, ale stroj v továrně, tak to nesní. Jeho strava se skládá výhradně z ryb, jako jsou losos a sardinky, čerstvé zeleniny, salátů a ořechů. V jeho jídelníčku nenajdete žádné pečivo, těstoviny ani cereálie. Výjimkou jsou pouze extrémní závody, kdy jeho tělo spaluje až 10 000 kalorií denně – v takových chvílích je schopen srolovat celou pizzu a sníst ji za běhu jako energetickou bombu. Posledním kouskem skládačky je jeho spánková askeze. Dean se naučil fungovat na průměrně 4 hodinách spánku denně. Aby dokázal skloubit otcovské povinnosti, podnikání a náročný trénink, vstává už ve čtyři hodiny ráno. Zatímco zbytek světa ještě spí, on si dává svůj ranní maraton (42 km) jako lehkou „rozcvičku“ ještě před snídaní.

Dean o sobě mluví s pokorou. Přirovnává se k Forrestu Gumpovi – prý je to jen obyčejný, upřímný a šťastný chlapík, který se snaží užít si cestu. Kritici z řad profesionálních běžců mu občas vyčítají, že je příliš orientovaný na média a že existují stejně dobří běžci, kteří se necpou před kamery. Jenže Dean Karnazes udělal pro popularizaci běhu víc než kdokoli jiný. Ukázal, že běh není jen o sportu, ale o terapii. O hledání klidu uprostřed lockdownové samoty, o překonávání vnitřních démonů a o objevování toho, co v nás skutečně je.

Jeho odkaz je jasný: Většina omezení, která v životě cítíme, existuje jen v naší hlavě. Pokud se dokážete vyrovnat s bolestí (která je podle Deana po 40 kilometrech desetkrát silnější než po deseti), zjistíte, že vaše tělo je zázračný stroj schopný neuvěřitelných věcí. Až se vám zítra ráno nebude chtít vstávat z postele nebo se vám 5 kilometrů v parku bude zdát jako nepřekonatelná meta, vzpomeňte si na muže, který běžel 80 hodin bez spánku, jedl pizzu za běhu a v padesátistupňovém horku se mu tavily podrážky. Možná v sobě taky najdete ten kousek „šíleného genu“, který vás dožene dál, než jste si kdy odvážili představit.

Zdroje: Wikipedia, iDnes, iSport