Článek
Věra Ferbasová se k herectví nedostala přes konzervatoř ani ochotnické spolky. Do Divadla Vlasty Buriana původně nastoupila jako nenápadná sekretářka s výborným těsnopisem. Zlom nastal ve chvíli, kdy náhle onemocněla tehdejší hvězda Anna Ondráková. Král komiků Burian se tehdy nerozpakoval a hodil svou mladou sekretářku přímo do hluboké vody. Bez jakékoli průpravy ji vystrčil na scénu s tím, že „kumšt v člověku buď je, nebo není“. Věra byla k smrti vyděšená, na jevišti bloudila, pletla si repliky a kolegové do ní museli strkat, aby vůbec věděla, kdy má promluvit.
Právě tato neskrývaná bezradnost však u diváků vyvolala nečekanou senzaci. Lidé se v hledišti váleli smíchy, protože věřili, že její zmatené pobíhání a zděšené pohledy jsou geniálním komediálním tahem. Burian, mistr improvizace, tento talent okamžitě vycítil a začal s Věrou na scéně provádět kousky, které ji děsily ještě víc, čímž sklízel bouřlivý aplaus. Tak se zrodil nový fenomén – potřeštěná, okatá blondýnka, která sice nebyla klasickou osudovou kráskou, ale vnášela do kin nefalšovanou radost, která tehdejšímu publiku chyběla.
Během zlatých let třicátých se Ferbasová vypracovala v jednu z nejžádanějších tváří československého filmu. Točila v neuvěřitelném tempu, někdy i osm titulních rolí ročně. Stala se „Uličnicí“ i „Falešnou kočičkou“ a její popularita směle konkurovala hvězdám jako Lída Baarová či Adina Mandlová. Na rozdíl od nich si však Věra udržela pověst skromné dívky bez skandálů, která si nenechala slávu stoupnout do hlavy. Její filmové postavy naivních, ale vynalézavých dívek se staly motorem tehdejšího filmového průmyslu a zárukou vyprodaných kin.
Strmý vzestup však v roce 1940 narazil na temnou realitu nacistické okupace. Německá produkce Prag-Film v ní viděla ideální typ pro árijské veselohry a vyvinula na ni silný tlak, aby začala točit v němčině. Zde se ukázala síla Věřina charakteru – i když riskovala konec kariéry a hněv okupantů, rázně odmítla. S pomocí svého manžela, architekta Josefa Pálky, zvolila cestu dobrovolného zapomnění. V roce 1942, na vrcholu sil, odehrála svou poslední roli v komedii Zlaté dno a definitivně se stáhla do ústraní. Věřila, že přečká válku a pak se vrátí. Netušila však, že to nejhorší ponížení ji teprve čeká od jejích vlastních spoluobčanů pod taktovkou nového režimu.
Komunistická msta na „bývalých lidech“
Když v roce 1945 utichly zbraně, Věra Ferbasová věřila, že se po válečné odmlce vrátí k milované práci. Měla čistý štít – na rozdíl od mnoha kolegyň nekolaborovala s nacisty a odmítla hrát v německých filmech. Jenže nastupující komunistický režim v ní neviděl hrdinku, ale „třídního nepřítele“. Pro novou mocenskou garnituru byla zosobněním nenáviděné první republiky, symbolem buržoazního luxusu a „kapitalistickou hvězdou“, kterou bylo potřeba zlomit. Zářivý úsměv naivky z černobílých komedií se stal pro soudruhy terčem, na který bylo snadné pálit.
Věra a její manžel byli označeni hanlivým termínem „bývalí lidé“ – tedy osoby, které podle komunistů ztratily právo na důstojný život v novém zřízení. Pronásledování začalo finančním ruinováním. Manželé museli zaplatit astronomickou pokutu půl milionu korun, což v tehdejší době znamenalo naprosté vyčerpání všech úspor. Stát jim vzápětí zkonfiskoval veškerý zbylý majetek a milovaný domov. Nejtěžší rána však přišla, když byl Josef Pálka ve vykonstruovaném procesu odsouzen a na čtyři dlouhé roky zmizel v táboře nucených prací ve Valdicích.
Věra, která kdysi bydlela v luxusních vilách a jezdila nejdražšími vozy, se ocitla v naprostém sociálním propadu. Poté, co jí sebrali byt a odstěhovala se k matce, přišel další úder – nucené vystěhování z Prahy v rámci akce „B“, která měla vyčistit metropoli od „nespolehlivých živlů“. Spolu s propuštěným manželem a matkou skončili v jediné, vlhké místnosti v malém domku u Jičína. Bývalá hvězda, které kdysi leželo u nohou celé Československo, musela snášet neustálou šikanu StB a žít v bídě, kterou si většina jejích fanoušků nedokázala ani představit. Její jedinou vinou bylo, že si v dobách kapitalismu poctivě vydělala peníze a zachovala si rovnou páteř, což jí režim nikdy neodpustil.
Důchod v izolaci
I když se v šedesátých letech politické ledy začaly pomalu lámat a Věra se mohla vrátit k příležitostnému natáčení – například v legendární komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! – rány osudu se na jejím duchu nezvratně podepsaly. Po návratu z vyhnanství se s manželem usadili v rodinném domku v Ládví, kde hledali klid v péči o zahradu a početnou smečku psů a koček. Tento křehký mír však skončil v roce 1973 se smrtí milovaného Josefa. Věra zůstala v domě úplně sama, jen se svými zvířaty.
Namísto úcty se však od svého okolí dočkala krutých pomluv. Pro sousedy se stala „podivnou paní“, kterou rádi pozorovali přes plot a odsuzovali. Každá její cesta se džbánkem pro pivo k večeři byla v očích maloměšťáků důkazem alkoholismu a její láska ke zvířatům byla vnímána jako projev bláznovství. Právě v této chvíli největší zranitelnosti se na scéně objevili podvodníci, kterým dnes říkáme „šmejdi“. Ti zneužili její samoty a důvěřivosti natolik, že ji připravili o dům i poslední cennosti. Herečka tak skončila v maličké, neosobní garsonce na panelovém sídlišti, kde nikoho neznala.
Smrt, které si nikdo nevšiml
Poslední měsíce života Věry Ferbasové byly prosyceny tichým zoufalstvím. Jediným společníkem jí zůstal milovaný pejsek Hafík, ale i ten jako by cítil nespravedlnost jejich nového domova. Neustále utíkal ze sídliště zpět k jejich staré vile v Ládví, až se jednoho dne nadobro ztratil. Věra tak přišla o poslední živou bytost, která k ní chovala bezpodmínečnou lásku. Zůstala uvězněná mezi čtyřmi stěnami panelového bytu, zapomenutá světem, který kdysi tak štědře rozesmívala.
Její konec byl stejně tichý a nenápadný jako její stáří. V horkém srpnu 1976 zemřela ve svém bytě úplně sama, aniž by se stihla s kýmkoliv rozloučit. Nejsmutnějším dokladem její izolace je fakt, že trvalo několik dní, než si sousedé vůbec všimli, že v garsonce je až přílišné ticho. Když ji konečně našli, nikdo nedokázal s jistotou určit, kdy přesně vydechla naposledy. Na jejím parte muselo být datum 3. srpna dopsáno rukou až dodatečně, protože úřední odhady se rozcházely.
Zdroje: Wikipedia, stoplusjednicka, super, dotyk
