Vraždil kozelcem a oběti házel prasatům: Temná historie statku Pohádka a ledového vraha Roubala

Místa, kde je vzduch těžší, ticho hlučnější a kde se i ti největší skeptici podvědomě ohlížejí přes rameno. Tím nejtemnějším z nich je bezesporu usedlost Pohádka. Její jméno zní jako krutý výsměch. V jejích polorozpadlých zdech se totiž neodehrávaly příběhy se šťastným koncem, ale nejtemnější kapitoly české kriminalistiky, kterému dominovala postava Ivana Roubala.

Abychom pochopili, proč si jeden z nejinteligentnějších a zároveň nejchladnokrevnějších vrahů našich dějin vybral právě tuto samotu u Čachrova, musíme se vrátit o téměř dvě století zpět. Tehdy se usedlost jmenovala německy Christlhof a patřila rodu Pangerlových.

Zlom přišel v květnu roku 1828. Nedaleké městečko Strážov tehdy zachvátil apokalyptický požár. Během pár hodin lehlo popelem 78 domů – dvě třetiny města. Zoufalí lidé, kteří přišli o všechno, potřebovali viníka. Našli ho v osaměle žijící stařeně, která obývala chatrč na dohled od Pohádky. V jejich očích to nebyla jen sousedka, ale čarodějnice. Dav vedený nenávistí ji vyhnal na louku, kde byla bita a kamenována. Než pod deštěm ran vydechla naposledy, stačila podle pověsti vyřknout děsivé proroctví: „Každý, kdo na statku přespí přes půlnoc, do roka zemře.“ Její tělo lidé vhodili do chatrče, kterou zbořili, a věřili, že je po všem. Jenže podle místních tehdy zlo na Pohádce teprve zapustilo kořeny.

Kletba jako by si vybírala svou daň postupně. Rodina Pangerlových, která zde hospodařila od 16. století, zažívala jeden úder za druhým. Ten poslední přišel s koncem druhé světové války. Syn majitelů, který přežil hrůzy fronty, se vracel domů plný naděje. Sotva však překročil práh rodného statku, byl na vlastním pozemku zastřelen.

V roce 1947 byla rodina odsunuta na základě Benešových dekretů a Pohádka osaměla. Ale ne nadlouho. Střídající se nájemníci zde však nikdy nenašli klid. Kroniky a ústní svědectví mluví o jedné z rodin, kde žena v pomatení smyslů utekla s dětmi do hlubokých lesů, zatímco její muž se následně oběsil přímo v domě. Další nájemnice utekla po pár týdnech – nemohla spát kvůli děsivým vizím a pocitu, že ji někdo neustále sleduje.

Místní začali Pohádce říkat „prokletá“. Až do roku 1991, kdy se na scéně objevil muž s vysokým IQ a ledovým srdcem.

Ivan Roubal nebyl typický vrah z okraje společnosti. Byl to inteligentní muž s IQ 112, bývalý člen Svědků Jehovových, který se rozhodl, že na opuštěné Šumavě začne podnikat. Jeho původní plán na chov jelenů sice nevyšel, ale na Pohádce se přesto usadil. Bez elektřiny, v naprosté izolaci, obklopen jen svými zvířaty – drůbeží, koňmi a především vietnamskými prasaty.

Sousedé z okolních osad ho vnímali jako podivína. Chodil v maskáčích, v botě měl neustále zastrčený nůž a jeho pohled byl podle pamětníků „prázdný“. Nikdo tehdy netušil, že tento nenápadný muž promění usedlost v biologickou čističku na lidské ostatky.

První zmizení na sebe nenechala dlouho čekat. Koncem roku 1991 se k Roubalovi nastěhoval František Heppner se svou ruskou přítelkyní Natašou. Chtěli společně podnikat, postavit pilu. Místo toho zmizeli z povrchu zemského. Roubal s naprostým klidem tvrdil, že odjeli do Německa. Podezřelé však bylo, že začal okamžitě rozprodávat jejich nábytek a jezdit v jejich autě.

Později se objevila děsivá výpověď: Roubal se měl svému synovi svěřit, že oba zabil a jejich těla předhodil svým hladovým prasatům. I když syn u soudu tuto výpověď odvolal, mrazivá legenda o „prasatech z Pohádky“ už z paměti národa nikdy nezmizela.

Ivan Roubal nevraždil v afektu. Zabíjení pro něj bylo pragmatickým řešením problému – nejčastěji finančního. Pokud mu někdo dlužil peníze, nebo pokud on dlužil někomu jinému, dotyčný prostě přestal existovat. Roubal si vyvinul děsivý podpis, kterému kriminalisté začali říkat „kozelec“. Své oběti svázal do neuvěřitelně kruté pozice: spoutal jim ruce za zády a kličkou provazu je spojil s nohama tak, že každým pohybem, každým pokusem o narovnání nebo nadechnutí si oběť utahovala smyčku kolem krku. Byla to smrt pomalá, bolestivá a nevyhnutelná. Zatímco oběť v agónii bojovala o každý nádech, Roubal v klidu prohledával její byt nebo odvážel její majetek.

Ačkoliv Pohádka byla jeho bezpečným přístavem, Roubalova chapadla sahala mnohem dál. V červenci 1992 se jeho obětí stal šestadvacetiletý pražský taxikář Vladimír Strnad. Scénář byl podobný – oba odjeli z Prahy, Strnad se však už nikdy nevrátil. Roubal jeho tělo odvezl do obce Božíkov na Českolipsku a hodil ho do septiku u domu, který dříve pomáhal stavět. Tělo bylo nalezeno až téměř po roce v pokročilém stadiu rozkladu. Roubal mezitím bez výčitek používal Strnadův vůz.

Dalším na seznamu byl Václav Horký, prodejce bižuterie. Horký Roubalovi půjčoval peníze, a když je chtěl zpět, podepsal si ortel smrti. 10. prosince 1992 zmizel. Roubal se okamžitě pokusil prodat jeho dům a začal používat jeho auto. Tělo Václava Horkého se nikdy nenašlo – stejně jako u Heppnera a Nataši se spekuluje, že skončilo jako krmivo pro prasata na Pohádce.

Vrchol Roubalova běsnění přišel v březnu 1994 v Praze. Tehdy vnikl do masážního salonu v ulici Pod Zvonařkou. Svázal tam majitele Petra Magdolena a jeho známého do své oblíbené polohy. Tentokrát se však přepočítal. Jeden ze svázaných mužů se dokázal z provazů vyvléknout a policii popsat útočníka.

Tato chyba ukončila Roubalovu tříletou jízdu. Když policie vtrhla na Pohádku, našla místo, které vypadalo jako z hororu. Nejen kvůli ruinám, ale kvůli atmosféře, která tam panovala. Po Roubalově zatčení zůstala zvířata na statku uvězněna. Prasata a koně, o které se nikdo nestaral, pomalu umírali hlady v uzavřených chlévech. Pach rozkládajících se těl zvířat se mísil s mlhou, která se valila z šumavských lesů, a definitivně potvrdil pověst prokletého místa.

Když v roce 1994 spadla klec a Ivan Roubal stanul před soudem, česká veřejnost byla v šoku. Před tribunálem nestála žádná ubohá troska, ale arogantní, inteligentní muž, který se vyžíval v procesních kličkách. Soudní proces se táhl neuvěřitelných šest let. Roubal totiž dokonale využíval faktu, že u klíčových vražd z Pohádky (Heppner a jeho přítelkyně) chyběla těla.

Jeho strategie byla prostá: „Není tělo, není zločin.“ U soudu se choval teatrálně, napadal svědky, urážel státní zástupce a neustále si stěžoval na porušování svých práv. Dokonce se pokoušel zpochybnit i nález těla taxikáře Strnada v septiku. Právě nedostatek přímých důkazů u šumavských vražd vedl k tomu, že v prvním rozsudku v roce 1999 dostal „pouze“ 15 let vězení. To vyvolalo vlnu pobouření. Pozůstalí i veřejnost byli zděšeni představou, že by se tento člověk mohl někdy vrátit na svobodu. Teprve po odvolání a předložení dalších důkazů z pražských případů byl rozsudek v roce 2000 přehodnocen. Ivan Roubal si nakonec vyslechl verdikt soudu, který jako jeden z prvních v novodobé historii ČR vynesl nejpřísnější možný trest, a to doživotí.

Roubal ani ve vězení neztratil nic ze své komplikované povahy. Neustále podával žaloby na vězeňskou službu – jednou mu vadila strava, podruhé nedostatečné osvětlení v cele nebo údajné špatné zacházení. Jako bývalý Svědek Jehovův se snažil stylizovat do role pronásledované oběti systému. Zatímco on v karvinské věznici sepisoval desítky stížností, jeho „Pohádka“ na Šumavě se pomalu propadala do země. Roubal zemřel v roce 2015, ve věku 64 let, jako jeden z nejdéle vězněných vrahů u nás. S jeho smrtí sice skončila jedna éra českého true crime, ale mýtus o Pohádce tím jen posílil. Smrt jejího posledního pána jako by uvolnila stavidla pro novou vlnu zájmu o toto prokleté místo.

S Roubalovou smrtí v roce 2015 se mohlo zdát, že příběh Pohádky skončí. Stal se však pravý opak. Usedlost, ze které zbyly jen obvodové zdi a propadlé stropy, se stala poutním místem pro lovce záhad, psychotroniky i prosté milovníky adrenalinu. A ti všichni se shodují na jednom: Pohádka se brání návštěvám.

Návštěvníci, kteří se k ruinám Christlhofu vydají, mluví o bizarních jevech. Nejčastějším z nich je náhlé selhání elektroniky. Plně nabité mobilní telefony se během několika sekund vybijí na nulu, digitální hodinky se zastavují a baterie v profesionálních fotoaparátech vypovídají službu. Skeptici hovoří o geopatogenních zónách nebo specifickém podloží s vysokým obsahem kovů, ale ti, kteří na místě stáli, mají jiné vysvětlení. Cítí přítomnost něčeho, co nechce být rušeno.

Senzibilové, kteří statek navštívili, popisují „energetický vír“, který se nad místem točí. Někteří slyší tiché kroky v místech, kde už dávno není podlaha, jiní mluví o dětském pláči nebo vzlykání, které se nese z okolních lesů. Je to ozvěna dětí oné ženy, která v padesátých letech zešílela a utekla s nimi do hvozdů? Nebo jsou to snad duše Heppnera a Nataši, jejichž kosti zůstaly navždy vpleteny do kořenů šumavské země?

Dnes už z Pohádky mnoho nezbývá. Les, který usedlost kdysi chránil před pohledy zvědavců, si ji nyní bere definitivně zpět. Náletové dřeviny prorůstají skrze místa, kde Roubal plánoval své vraždy, a mech pokrývá kameny, které byly svědky nepředstavitelného utrpení. V roce 2010 se někdo pokusil ruiny zapálit – možná z náboženského přesvědčení, možná ve snaze definitivně „vypálit kletbu“. Oheň však statek nezničil. Pohádka jako by odmítala zaniknout, dokud se její příběh nedovypráví.

Navštívit toto místo dnes vyžaduje odvahu. Nejen kvůli špatnému technickému stavu zdiva, který hrozí zřícením, ale především kvůli psychické zátěži. Stát na místě, kde Ivan Roubal krmil svá prasata lidským masem, zatímco se díval na malebné vrcholky Šumavy, vyvolává hlubokou existenciální úzkost.

Je tedy Pohádka skutečně prokletá? Pokud se podíváme na fakta, je těžké věřit v náhodu. Tragédie se zde řetězily s železnou pravidelností od roku 1828 až do Roubalova zatčení v roce 1994. Jako by stará kletba zlynčované stařeny vytvořila v krajině jakousi trhlinu, skrze kterou do našeho světa prosakovalo zlo.

Ivan Roubal se svou narušenou psychikou a absencí empatie byl pro takové místo ideálním hostitelem. Pohádka ho nutila k vraždám, nebo on svou přítomností definitivně otrávil Pohádku? Odpověď si toto místo pravděpodobně vezme do hrobu spolu se svými posledními zdmi.

Pokud se někdy vydáte kousek od Čachrova a narazíte na zarostlou cestu vedoucí k samotě Christlhof, vzpomeňte si na staré varování: Kdo zde přespí přes půlnoc, do roka zemře. Možná je to jen pověra. Ale v šumavském tichu, kde i ptáci občas zapomínají zpívat, zní toto varování až mrazivě reálně.

Zdroje: wikipedie, Český rozhlas, deník.cz, ČT24, aktuálně.cz, sumavanet