Článek
Česká politická scéna vstoupila v únoru 2026 do fáze otevřené institucionální krize. Spor o jmenování Filipa Turka (Motoristé sobě) ministrem životního prostředí přerostl rámec běžných koaličních neshod a stal se bitvou o výklad Ústavy a hranice prezidentských pravomocí. Zatímco ulice zaplňují desítky tisíc lidí na podporu Petra Pavla, Filip Turek se svými právníky dokončil návrh žaloby na ochranu osobnosti. Tato žaloba je však v mnoha ohledech unikátní – a pro český stát potenciálně velmi drahou – záležitostí.
Proč Turek nežaluje Pavla, ale stát?
Zatímco v médiích spor vypadá jako osobní souboj Turek vs. Pavel, v soudní síni bude realita jiná. Klíčem je článek 54 odst. 3 Ústavy ČR, podle kterého není prezident z výkonu své funkce odpovědný. Tato imunita zajišťuje, aby hlava státu nebyla paralyzována civilními žalobami za své ústavní kroky – mezi které zdůvodnění nejmenování ministra bezpochyby patří.
Filip Turek proto nemíří žalobou přímo na Petra Pavla, ale na stát. Opírá se o judikaturu z kauzy Kaslová vs. Česká republika (spor o Zemanovy výroky o Peroutkovi), podle níž za výroky prezidenta nese odpovědnost Ministerstvo financí.
Zde vzniká fascinující paradox: Pokud soud uzná, že prezidentovo nařčení z adorace nacismu bylo neoprávněným zásahem do Turkovy cti, omluvu nebude publikovat Pavel, ale ministerstvo. Stejně tak případné odškodné a náklady na právníky nepůjdou z prezidentovy kapsy, ale z peněz daňových poplatníků. Turek se sice verbálně bije s „kádrovákem z Hradu“, ale fakticky posílá účet státní pokladně. Celý spor tak slouží jako palivo pro politický narativ, zatímco odpovědnost zůstává rozostřená v soukolí státní administrativy.
Jádro sporu: „Černý humor“, nebo ideologická nezpůsobilost?
Prezident Petr Pavel své odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem nepostavil na vágních pocitech, ale na velmi tvrdém dopisu adresovaném premiérovi. V něm neargumentoval pouze Turkovou odbornou (ne)způsobilostí pro resort životního prostředí, ale zaměřil se především na jeho morální profil a dlouhodobé veřejné působení, které považuje za neslučitelné s funkcí člena vlády.
Hlava státu v dokumentu přímo adresovala otázku adorace nacismu. Pavel připomněl Turkovu minulost spojenou se sběratelstvím předmětů s nacistickou symbolikou i četné kontroverzní příspěvky na sociálních sítích. Zatímco Turek tyto incidenty bagatelizuje, pro prezidenta představují souhrn okolností, které důvodně zpochybňují kandidátovu loajalitu k základním hodnotám našeho ústavního řádu.
Dalším bodem prezidentovy kritiky je Turkovo domnělé pohrdání právem. Pavel v dopise odkázal například na kauzu z roku 2017, kdy měl Turek podle zjištění médií vyhrožovat zaměstnanci saúdskoarabské ambasády lístkem se symbolem šibenice. Tento incident, spolu s dlouhodobou digitální stopou obsahující sexistické a homofobní urážky, vnímá Hrad jako zásadní diskvalifikaci. Co Turek označuje za „specifický humor“, to Pavel definuje jako zlehčování násilí a nenávisti.
Filip Turek se proti těmto obviněním ostře ohrazuje a zdůrazňuje svou bezúhonnost, kterou opírá o čistý trestní rejstřík. Podle jeho názoru prezident nemá právo provádět „ideologické prověrky“ a kádrovat demokraticky zvolené zástupce. Argumentuje, že prezident by měl respektovat politické dohody a výsledky voleb, nikoliv si osobovat právo veta na základě osobních sympatií či výkladu humoru.
Z pohledu ústavního práva se tak v tomto bodě střetávají dvě zcela odlišné doktríny. Jedna strana, historicky reprezentovaná například přístupem Miloše Zemana v některých jeho obdobích, vidí prezidenta jako „automat na podpisy“, který musí vyhovět návrhu premiéra. Druhá strana, ke které se hlásí Petr Pavel a řada ústavních právníků, naopak zdůrazňuje roli prezidenta jako aktivního strážce ústavních hodnot, který má povinnost zasáhnout, pokud by jmenování konkrétní osoby mohlo ohrozit důstojnost státu nebo demokratické principy.
Strategie Motoristů: Útok jako nejlepší obrana
Zatímco Filip Turek hraje roli „poškozeného kandidáta“, předseda Motoristů a ministr zahraničí Petr Macinka převzal roli strategického agresora. Postup strany není náhodným výbuchem emocí, ale promyšlenou metodou nátlaku, která má v českém prostředí jen málo obdodob.
Zlomem se stalo zveřejnění SMS komunikace mezi Macinkou a prezidentským poradcem Petrem Kolářem. Věty o tom, že pokud Turek nebude ministrem, Macinka „spálí mosty tak, že to vejde do učebnic“, interpretoval Hrad jako pokus o vydírání. Macinka však necouvl; své jednání označil za „standardní nátlak“. Tato nová politická kultura sází na absolutní konfrontaci: buď prezident ustoupí, nebo zažije „brutální boj“, který ochromí chod státu.
Klíčovým hráčem v pozadí zůstává premiér Andrej Babiš. Ten sice Macinkova slova označil za nešťastná, ale fakticky Motoristy plně kryje. Důvod je ryze pragmatický – bez jejich hlasů je jeho vládní většina 108 hlasů v ohrožení. Právě proto Babiš odmítl kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Právní čistota totiž není cílem; cílem je udržet spor v rovině emocí a „osobního ublížení“, což je marketingově mnohem vděčnější narativ než suchopárný rozsudek soudců.
Motoristé touto strategií vmanévrovali Hrad do pozice přímého politického soupeře. Diplomacie se tak přesunula z jednacích sálů do mobilních telefonů a na tiskové konference, což sice upevňuje Turkovo voličské jádro, ale zároveň to paralyzuje standardní fungování státních institucí.
Společenský rozkol: Návrat „Chvilek“ a 600 tisíc podpisů
Zatímco se právníci přou o detaily žaloby, v ulicích se odehrává něco, co Česko od roku 2019 nezažilo. Mobilizace spolku Milion chvilek pro demokracii nabrala na obrátkách. Během jediného týdne podepsalo výzvu „Stojíme za prezidentem“ přes 600 000 lidí.
Nedělní demonstrace v Praze, kde se sešlo téměř 90 000 lidí, vyslala jasný signál: Pro velkou část společnosti není Filip Turek „vtipným rebelem“, ale nepřijatelnou postavou ve vládě. Filip Turek na to reagoval s příznačným despektem – prohlásil, že demonstrace nesledoval a Petra Pavla označil za „lídra opozice“. Tímto výrokem se snaží prezidenta zbavit jeho nadstranického postavení a vmanévrovat ho do role běžného politického soka, na kterého je dovoleno útočit všemi prostředky.
Co bude dál? Scénáře dalšího vývoje
Česko se momentálně nachází v politické patové situaci, která nemá v moderní historii obdoby. Napětí mezi Hradem a Strakovou akademií dosáhlo bodu, kdy už nejde jen o jedno křeslo v kabinetu, ale o prestiž obou úřadů. Pokud se podíváme na stůl, reálně se rýsují tři možné scénáře dalšího vývoje.
Prvním z nich je soudní cesta, což je ovšem běh na velmi dlouhou trať. Žaloba na ochranu osobnosti, kterou Filip Turek připravil, se může u českých soudů vléci roky. I kdyby Turek u soudu první instance uspěl, lze očekávat, že se stát (reprezentovaný ministerstvem financí) okamžitě odvolá. Konečný verdikt se tak pravděpodobně dozvíme až v době, kdy bude u moci úplně jiná vláda. Pro Turka však výsledek nemusí být prioritou; status muže, který žaluje prezidenta, mu zajišťuje trvalou mediální přítomnost a roli bojovníka proti systému.
Druhý scénář směřuje k prohlubující se vládní krizi a institucionální paralýze. Pokud prezident Pavel neustoupí – a masová podpora v ulicích mu k ústupu nedává jediný důvod – zůstane resort životního prostředí i nadále v rukou Petra Macinky. Pro státní správu jde o neudržitelný stav. Ministr zahraničí, vytížený agendou v Kyjevě či Bruselu, nemůže dlouhodobě plnohodnotně řídit tak komplexní agendu, jakou je ochrana klimatu či hospodaření s odpady. Tento provizorní režim oslabuje akceschopnost celé vlády.
Poslední, ač v tuto chvíli nejméně pravděpodobnou možností, je politický obchod. Andrej Babiš jako zkušený vyjednavač může nakonec Motoristy přesvědčit k nominaci jiného, méně kontroverzního kandidáta. Taková dohoda by však musela být vykoupena zásadními politickými ústupky v jiných oblastech. Pro Filipa Turka by ale tento ústup znamenal značnou ztrátu tváře. Po takto vyostřené kampani, kdy do hry vložil svou čest a právníky, by tichý odchod do pozadí jeho voliči chápali jako kapitulaci před „Hradem“.
O co se vlastně hraje?
Případ „Turek vs. Pavel“ už dávno není jen o jednom křesle na ministerstvu životního prostředí. Je to test, zda se česká politika definitivně promění v digitální koloseum, kde o pravdě rozhoduje agresivita na sítích, počet lajků a útočné SMS, nebo zda zůstanou zachovány určité etické a ústavní standardy.
Filip Turek svou žalobou riskuje hodně. Pokud u soudu vyplují na povrch další detaily z jeho minulosti, které prezident v dopise zatím jen naznačil, může se mu celá akce vrátit jako politický bumerang. Soudní síň totiž na rozdíl od sociálních sítí vyžaduje fakta, nikoliv jen bonmoty o černém humoru.
Prozatím se mu však podařilo jedno: udělal ze sebe středobod politického dění a donutil nejvyšší ústavní činitele hrát podle svých pravidel. Cena, kterou za to zaplatí politická kultura v zemi, však bude pravděpodobně mnohem vyšší než jakékoli odškodné, které by mohl od státu vysoudit. Nejde o peníze, ale o hlubokou erozi důvěry v instituce, které se místo správy země věnují vzájemnému osočování.
