Článek
Když se řekne automobilový vynálezce, většina si představí slavné muže a velké továrny. Jenže za jedním z nejdůležitějších bezpečnostních prvků dnešních aut stojí žena, jejíž jméno zná málokdo. Mary Andersonová přišla s nápadem, který měl řidičům usnadnit jízdu hlavně v dešti a sněhu. Výrobci však o její vynález nestáli. Dnes jej používají miliony lidí po celém světě.
Mary Andersonová se narodila na plantáži Burton Hill v okrese Greene ve státě Alabama 19. února 1866 Johnu C. a Rebecce Andersonovým. Otec jí zemřel, když jí byly pouhé čtyři roky. Mary, její sestra Fannie a matka nadále žily z výtěžku z jeho pozůstalosti. V roce 1889 se přestěhovaly do Birminghamu a postavily bytový dům Fairmont na rohu Highland Avenue.
V roce 1893 ve věku 27 let odešla Mary Andersonová z domova, aby provozovala dobytčí ranč a vinici ve Fresnu v Kalifornii. V roce 1900 se vrátila do Birminghamu, aby se starala o svou nemocnou tetu a znovu žila v apartmánech Fairmont se svou matkou, sestrou a také se svým švagrem. Její teta si do bytového domu přinesla i několik velkých kufrů, které nikdo nesměl prohlížet. Po její smrti se v kufrech našla sbírka zlata a šperků, jejichž prodej umožnil rodině žít ve značném finančním pohodlí.
Mary Andersonová nebyla žádnou automobilovou konstruktérkou ani vědkyní, která by trávila dny v laboratoři. Byla podnikatelkou, která dokázala pozorovat svět kolem sebe a přemýšlet, jak by se dal zlepšit.
Zásadní okamžik přišel během její návštěvy New Yorku v zimě roku 1902, kdy se během zasněžené cesty zrodil nápad, bez kterého bychom se dnes neobešli.
V onen zimní den cestovala Mary Andersenová městskou tramvají po New Yorku a všimla si, jak obtížné je pro řidiče udržet přední sklo čisté od sněhu a ledových srážek. Aby vůbec viděl na cestu, musel otevírat okno, vyklánět se ven, případně vozidlo zastavit a sklo očistit ručně.
Mary napadla otázka, která dnes zní naprosto samozřejmě: Co kdyby bylo možné sklo čistit, aniž by řidič musel opustit své místo?
Ihned po návratu domů začala svůj nápad rozpracovávat. Výsledkem bylo zařízení, které řidič ovládal pákou zevnitř vozidla. Ta pohybovala ramenem s gumovou lištou na vnější straně skla. Lišta přejížděla po skle tam a zpět a odstraňovala sníh, déšť i další nečistoty, které bránily ve výhledu.
Důležitou součástí vynálezu, který Andersonová navrhla, byl také mechanismus, který pomáhal udržovat gumovou lištu v kontaktu se sklem.
Dne 18. června 1903 podala žádost o patent. Ten získala 10. listopadu téhož roku pod číslem 743 801.
Její zařízení se podobalo principu, na kterém fungují klasické stěrače dodnes. Neznamená to však, že před ní nikdy nikoho nenapadlo čistit sklo mechanicky. To zajisté ano, ale její největší zásluha spočívala v tom, že byl její vynález účinný a dal se prakticky používat.
Následně se Mary pokusila najít firmu, která by její vynález uvedla na trh. Jenže automobilový průmysl byl tehdy teprve v počátcích a osobní automobily nebyly zdaleka tak rozšířené jako dnes.
Výrobci proto neviděli v zařízení dostatečný obchodní potenciál. Obávali se také, že pohybující se lišta by mohla odvádět pozornost řidiče.
Jedna kanadská firma, kterou Mary oslovila, její nabídku odmítla s tím, že zařízení nemá dostatečnou obchodní hodnotu.
Z dnešního pohledu neuvěřitelná až paradoxní věc. To, co tehdy považovali za zbytečné, se nakonec stalo jedním z běžných bezpečnostních a zcela nepostradatelných prvků automobilů.
Je ale důležité dodat, že nešlo jen o nepochopení ze strany výrobců. Automobilová doprava se rychle vyvíjela a tehdejší trh byl úplně jiný než dnešní. Mary Andersonová přišla se svým nápadem v době, kdy ještě nebylo jasné, jak důležitou součástí každodenního života se automobily stanou.
Nakonec však úspěch přišel, ale překvapivě bez pohádkového bohatství. Když se nakonec stěrače začaly používat, mohlo by se zdát, že jejich vynálezkyně na nich musela zbohatnout. Jenže právě to se nestalo.
Mary se nepodařilo prosadit svůj patent do masové výroby a nezískala z něj významné příjmy. Její patentová ochrana totiž skončila v roce 1920 a to právě v období, kdy se automobilový průmysl výrazně rozvíjel.
Až v roce 1922 začala automobilka Cadillac montovat stěrače jako standardní výbavu svých vozů. Postupně se staly běžnou součástí automobilů i dalších výrobců.
Mary Andersonová se tak sice dočkala toho, že se princip jejího vynálezu rozšířil, nikoli však velkého finančního úspěchu, který by mohl následovat, kdyby se jí podařilo svůj nápad komerčně prosadit včas.
Přesto nebyla neúspěšnou ženou. V průběhu života podnikala v oblasti nemovitostí a věnovala se také dalším činnostem. Zemřela v roce 1953 ve věku 87 let.
Její přínos byl oficiálně oceněn až dlouho po její smrti. V roce 2011 byla uvedena do americké Národní síně slávy vynálezců.
Příběh Mary Andersonové není jen historií jednoho automobilového doplňku. Připomíná, že velké změny nemusí začínat složitými vědeckými objevy. Někdy stačí, když si někdo všimne obyčejného problému a odmítne se smířit s tím, že to tak prostě musí být.
Kolikrát denně dnes používáme věci, jejichž vznik si vůbec neuvědomujeme? Stěrače, papírové filtry, myčky nádobí nebo další praktické vynálezy se staly tak běžnou součástí života, že už nad nimi nepřemýšlíme.
Mary Andersonová nám zanechala ještě jedno poučení a to, že i když ostatní v nějakém nápadu nevidí budoucnost, ještě neznamená, že ji nemá.
Až příště pojedete autem v prudkém dešti a zapnete stěrače, možná si vzpomenete na ženu, která si před více než 120 lety všimla problému, který ostatní přehlíželi a které se kvůli obyčejnému stěrači vysmáli. Dnes si jejího nápadu vážíme a jízdu autem v dešti bez stěračů si neumíme vůbec představit.
