Článek
1. Využíváme jen deset procent mozku. Co děláme se zbývajícími devadesáti?
Tuto představu jste pravděpodobně už někdy slyšeli. Člověk údajně využívá jen desetinu svého mozku, zatímco zbývajících devadesát procent zůstává nečinných. Kdybychom dokázali zapojit i tuto skrytou část, možná bychom získali neuvěřitelné schopnosti.
Zní to lákavě, ale věda tento mýtus vyvrací.
Zobrazovací metody, jako je funkční magnetická rezonance, ukazují, že při různých činnostech pracují různé oblasti mozku. Ne všechny jsou samozřejmě stejně aktivní ve stejnou chvíli, to ale neznamená, že většina mozku zahálí. Dokonce i při zdánlivě jednoduchých úkolech se zapojuje více oblastí.
Mozek navíc patří mezi energeticky náročné orgány. Bylo by velmi neefektivní, kdybychom si po celý život udržovali obrovské množství mozkové tkáně, kterou bychom vůbec nepotřebovali.
Jak tedy mýtus vznikl? Jeho přesný původ není spolehlivě doložen. Často se spojuje s nesprávně interpretovanými výroky starších vědců a následným šířením v populární literatuře.
Myšlenka nevyužitého potenciálu je natolik přitažlivá, že se udržela dodnes. Jenže žádných skrytých devadesát procent, která čekají na své probuzení, se podle současných poznatků nekoná.
2. Blesk nikdy neudeří dvakrát na stejné místo. Opravdu?
Toto úsloví používáme, když chceme říct, že se něco nepříjemného už nebude opakovat. Příroda se ale našimi příslovími neřídí.
Blesk může stejné místo zasáhnout opakovaně a dokonce to dělá poměrně často. Zvlášť náchylné jsou vysoké a osamocené objekty, například věže nebo mrakodrapy.
Známým příkladem je Empire State Building v New Yorku, do kterého podle americké Národní meteorologické služby udeří blesk průměrně přibližně 23krát ročně.
Proč právě taková místa? Výška a další fyzikální podmínky mohou zvýšit pravděpodobnost, že se právě tam vytvoří cesta elektrického výboje mezi mrakem a zemí.
Přísloví tedy můžeme dál používat jako obrazné vyjádření, ale jako popis přírodního jevu neplatí.
A ještě jedna důležitá věc. Pokud venku slyšíte hřmění, nespoléhejte na to, že blesk už udeřil někde jinde. Během bouřky je nejbezpečnější vyhledat úkryt v budově nebo v uzavřeném automobilu.
3. Velká čínská zeď je vidět z Měsíce. Jeden z nejznámějších omylů
Velká čínská zeď patří k nejimpozantnějším stavbám lidské historie. Táhne se krajinou v délce tisíců kilometrů a tak se může zdát logické, že musí být viditelná i z vesmíru. Právě to se po dlouhá léta učilo a opakovalo jako samozřejmý fakt.
Jenže je tu háček. Z Měsíce Velkou čínskou zeď pouhým okem vidět nelze. A dokonce ani z nízké oběžné dráhy Země není snadné ji rozeznat bez optických pomůcek.
Americká vesmírná agentura NASA vysvětluje, že zeď je poměrně úzká a její barva se podobá okolní krajině. Z velké vzdálenosti tak snadno splývá s prostředím.
Zajímavé je, že tuto představu vyvrátili i samotní astronauti. Čínský astronaut Jang Li-wej v roce 2003 uvedl, že během svého letu historickou stavbu neviděl.
Proč se tedy tento mýtus tak dlouho udržel? Pravděpodobně proto, že si lidé spojili mimořádnou délku stavby s představou, že musí být viditelná i z obrovské vzdálenosti.
4. Zlatá rybka si pamatuje jen tři sekundy
Zlatá rybka plave v akváriu, několikrát obepluje rostlinku a za okamžik jako by všechno zapomněla. Právě tak vznikla rozšířená představa, že její paměť trvá pouhé tři sekundy.
Ve skutečnosti je to jinak.
Výzkumy ukazují, že zlaté rybky dokáží uchovávat informace mnohem déle. Mohou se učit, reagovat na určité podněty a zapamatovat si souvislosti, které jsou důležité pro jejich přežití.
Odborník na poznávání ryb Culum Brown z australské Macquarie University vysvětloval pro magazín Live Science, že tvrzení o extrémně krátké paměti nemá odpovídající vědeckou oporu.
Podle konkrétního druhu úkolu a podmínek mohou ryby uchovávat některé vzpomínky týdny, měsíce a v určitých případech dokonce i déle.
Zlatá rybka tedy rozhodně není tvor, který by každé tři sekundy začínal svůj život znovu. Její schopnosti jsme jen dlouho podceňovali.
Až se příště budete dívat na rybku v akváriu, zkuste se zamyslet, co všechno si možná pamatuje.
5. Každý člověk musí denně vypít osm sklenic vody
Kolikrát jste už slyšeli, že musíte každý den vypít osm sklenic vody, jinak vašemu tělu hrozí dehydratace?
Toto doporučení je tak rozšířené, že ho mnozí považují za přesně stanovené lékařské pravidlo.
Jenže lidské tělo nefunguje podle univerzálního počtu sklenic.
Potřeba tekutin se liší podle věku, tělesné aktivity, počasí, zdravotního stavu i složení jídelníčku. Část vody navíc získáváme z potravin, například z ovoce a zeleniny.
Harvard Health Publishing upozorňuje, že doporučení osmi sklenic denně není nezbytné pro každého zdravého člověka. Pro většinu lidí, kteří mají běžný přístup k tekutinám, jedí vyváženou stravu a pijí podle žízně, nemusí být přesně stanovený počet sklenic potřebný.
To ale neznamená, že pitný režim můžeme ignorovat. Při sportu, vysokých teplotách, horečce nebo průjmu mohou být nároky na tekutiny výrazně vyšší.
Skutečnost je tedy o něco složitější: osm sklenic může být pro někoho rozumnou orientační pomůckou, nikoli však univerzálním pravidlem platným pro všechny.
6. Krev v žilách je modrá a zčervená až na vzduchu
Podívejte se na zápěstí nebo na hřbet ruky. Žilky pod kůží často vypadají modře nebo namodrale. Není proto divu, že se traduje představa, podle které je krev v žilách modrá a červenou barvu získává teprve při kontaktu s kyslíkem.
Ve skutečnosti je lidská krev červená vždy.
Krev bohatá na kyslík má jasně červený odstín, zatímco krev s nižším obsahem kyslíku je tmavší, stále však červená.
Proč tedy žíly vypadají modře?
Odpověď souvisí s tím, jak světlo prochází kůží a jak se v ní jednotlivé vlnové délky světla pohlcují a rozptylují. Výsledný barevný vjem je optickým efektem, nikoli důkazem modré krve.
Cleveland Clinic tento jev vysvětluje tak, že modravý vzhled žil vzniká interakcí světla s kůží a stěnou cév.
Jde o jeden z příkladů, kdy naše oči mohou vytvářet dojem, který neodpovídá skutečnému stavu uvnitř těla.
7. Když se oholíte, narostou vám silnější a tmavší chloupky
Tento mýtus znají především lidé, kteří se začali holit v dospívání. Po prvním oholení se může zdát, že nové chloupky rostou rychleji, jsou tmavší a na dotek mnohem hrubší.
Opravdu holení mění jejich vlastnosti?
Ne. Samotné holení nezpůsobuje, že by chloupky začaly růst silnější, tmavší nebo rychleji.
Vysvětlení je překvapivě jednoduché. Přirozený chloupek má na konci jemnější, zúženou část. Když ho oholíme, odstraníme právě tento konec a zůstane rovně seříznutý průřez.
Jakmile začne chloupek znovu růst, jeho krátký a tupý konec může působit hruběji. Proto také může být na dotek nepříjemně pichlavý.
U dospívajících navíc dochází k hormonálním změnám, které skutečně mohou ovlivňovat růst ochlupení. Pokud se tedy chloupky postupně mění, nemusí to mít s holením vůbec nic společného.
Holení mění vzhled a pocit při dotyku, nikoli samotný způsob růstu chloupku.
8. Netopýři jsou slepí. Proto se musí orientovat sluchem
Výraz „slepý jako netopýr“ používáme běžně. Ve skutečnosti je ale zavádějící.
Netopýři nejsou slepí. Všechny druhy netopýrů mají funkční oči, i když jejich zrakové schopnosti se podle druhu výrazně liší.
Mnohé druhy se při pohybu a lovu v noci spoléhají na echolokaci. Vydávají vysokofrekvenční zvuky a následně zachycují jejich ozvěny. Podle nich dokážou rozpoznávat překážky, určovat vzdálenost a hledat potravu.
To však neznamená, že zrak nepotřebují.
Některé druhy mají poměrně dobré zrakové schopnosti a mohou využívat zrak i sluch současně. U některých druhů netopýrů byly popsány dokonce schopnosti vnímat ultrafialové světlo.
Představa slepého netopýra tedy vznikla především z pozorování nočních druhů, které se při lovu výrazně spoléhají na echolokaci.
9. Když si budete křupat prsty, dostanete artrózu
Někteří lidé si záměrně křupou klouby na prstech, jiným tento zvuk vadí natolik, že je okamžitě napomínají. Často přitom zazní varování, že si tím člověk přivodí artrózu.
Je to pravda?
Podle dostupných poznatků nebyla prokázána přímá souvislost mezi běžným křupáním kloubů na prstech a vznikem artrózy.
Samotný zvuk souvisí s fyzikálními ději v kloubu, například se změnami tlaku a vznikem plynové dutiny v kloubní tekutině.
To ovšem neznamená, že je vhodné klouby násilím přetahovat nebo s nimi manipulovat přes bolest. Příliš silný tlak může vést k poranění.
Pokud tedy někdo občas zakřupe prsty a nebolí ho to, není důvod automaticky předpokládat, že si tím ničí klouby.
10. Člověk má pouze pět smyslů
Zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Pět smyslů známe od dětství a většinou nás ani nenapadne, že by jich mohlo být více.
Jenže lidské tělo dokáže vnímat mnohem více než těchto pět tradičně vyjmenovávaných smyslů.
Vedle zraku, sluchu, čichu, chuti a hmatu máme například rovnovážné ústrojí, které nám pomáhá udržovat stabilitu a orientovat se v prostoru.
Dále existuje propriocepce, tedy schopnost vnímat polohu a pohyb vlastního těla. Díky ní například dokážeme se zavřenýma očima zvednout ruku nebo se dotknout nosu, aniž bychom museli sledovat každý pohyb zrakem.
Vnímáme také teplotu a bolest. Samostatně se popisuje rovněž interocepce, tedy vnímání vnitřních stavů těla, například hladu, žízně nebo některých změn srdeční činnosti.
Přesný počet lidských smyslů závisí na tom, jak je vědecky vymezíme a rozdělíme. Proto není správné jednoduše tvrdit, že existuje jediný všeobecně uznávaný počet.
Pět tradičních smyslů tedy není úplný seznam všech způsobů, kterými lidské tělo získává informace o okolním světě i o sobě samém.
Proč věříme věcem, které nejsou pravdivé?
Když se podíváme na všech deset příkladů, objeví se společný motiv. Některá tvrzení znějí logicky, jiná se opakují tak často, že je přestaneme zpochybňovat.
Představa, že blesk neudeří dvakrát na stejné místo, se dobře hodí jako životní poučka. Tvrzení o deseti procentech mozku zase slibuje nevyužité schopnosti, které bychom mohli jednou objevit. A modré žilky pod kůží nás přirozeně vedou k domněnce, že modrá je i krev uvnitř.
To, že něco slýcháme celý život, ale ještě neznamená, že je to pravda.
Právě proto stojí za to občas zpochybnit i informace, které považujeme za naprosto samozřejmé. Někdy zjistíme, že jsme se mýlili. A jindy objevíme vysvětlení, které je ještě zajímavější než původní příběh.
