Článek
Pan Jiří se rozhodl, že se zajde podívat s rodinou do jednoho velkého obchodu s nábytkem. A s konkrétní představou o stolku procházeli mezi nejrůznějším nábytkem a kochali se pohledem.
V tom je s milým úsměvem oslovila paní prodavačka ve středním věku:
„Dobrý den, kdybyste potřebovali s něčím pomoci, tak řekněte.“ A odešla ke svému stolu. „Dobrý den. Dobře. Děkujeme,“ odvětil pan Jiří. A dál si prohlíželi vystavený sortiment. Nakonec došli ke stolku, který přesně odpovídal představě pana Jiřího. „To je přesně on,“ zajásal.
„Tady mají ten stejný ještě v jiném tvaru,“ sdělovala manželka panu Jiřímu a ukazovala na dotyčný předmět.
„To bychom mohli jeden z nich rovnou vzít,“ uvažoval pan Jiří a společně přemýšleli, který z nich by byl lepší. „Jen jestli ho budou mít skladem,“ zapochybovala jeho žena. „Tak se dojdeme zeptat,“ rozhodl pan Jiří a vydal se ke stolku prodavačky, co je předtím oslovila a nabízela pomoc. „Prosím Vás, my se rozhodujeme mezi dvěma stolky a chtěli jsme se zeptat, zda je máte skladem,“ otázal se pan Jiří prodavačky a ukázal na stolky, které měl na mysli. „Já se vám podívám,“ odpověděla prodavačka a ochotně zadala kódy zboží do počítače.
Po chvilce hledání povídá: „Tak jeden skladem nemáme a druhý ano.“ A zrovna ten, co by chtěl pan Jiří raději, skladem nebyl. Po chvilce přemýšlení se tedy pan Jiří zeptal prodavačky:
„A je možno si ho koupit na e-shopu?“ „Mm…, no…, ne…já nevím, co je e-shop..,“ koktala ze sebe prodavačka a udivené výrazy všech členů rodiny, ale hlavně dětí, mluvily za vše.
Nicméně prodavačka pokračovala dál: „…no, my prodáváme tady co máme na prodejně.“
A s nechápavým výrazem na co, že se to ptají, pohlédla na rodinu. Trapnou minutu ticha, kdy nevěděla prodavačka, co si má myslet o rodině a rodina o prodavačce, prolomil po chvíli až pan Jiří. „Tak já si vezmu, ten, co máte skladem,“ řekl a ukončil tím napjatou atmosféru.
Prodavačka se ujala vyplňování potřebných papírů a děti se s cukajícími koutky raději odebrali směrem k východu.
Venku už to nejmladší člen rodiny nevydržel a povídá:
„Tati, já už to nedávám. Ona neví, co je e-shop!“ a plácl se přitom rukou do čela s nevěřícně vykulenýma očima. „No, tak třeba to nezná pod tímhle výrazem,“ snažil se zachránit situaci pan Jiří, ale sám tomu moc nevěřil.
Dětem to však za žádnou cenu nešlo do hlavy, že v dnešní době technologických vymožeností, které ovládají i děti, někdo neví, co je e-shop. U běžného, staršího člověka by se to dalo pochopit, ale u prodavačky, která prodává v obchodě s nábytkem, který svůj vlastní e-shop má, je to poněkud zvláštní až nepochopitelné.
Nejspíš nebyla dostatečně proškolena, když ani netuší, co e-shop je, natož, že obchod, kde prodává, svůj e-shop také má. Ještě, že pan Jiří nechtěl vědět, jestli je ten druhý stolek skladem na e-shopu. To by asi dobře nedopadlo. Zda je to spíše smutné či úsměvné, je na posouzení každého.
