Článek
Na pomezí Šalamounova a Korálového moře jihovýchodně od Nové Guineje leží ostrov Dobu, který se stal domovem stejnojmenného domorodého kmene. Romantické písečné pláže tu však nečekejte. Nehostinné skalnaté pobřeží omývají vody, kde ryb je poskrovnu.
Nepříznivou atmosféru ještě umocňuje fakt, že Dobuané bývali dlouhá léta kanibalové. Jejich neustálá nedůvěřivost, naštvanost a hádavost nepřidá místu na atraktivnosti. Pro Dobuany je však domovem a jejich pohled na svět a styl života je zcela odlišný než ten náš. Společnost kmene Dobu je ovládána vlastnostmi, které naše západní kultura běžně pokládá za špatné.
Paradoxně se největší nebezpečí skrývá mezi vlastními lidmi, sousedy a těmi nejbližšími. Ti si totiž vzájemně působí škody, ničí si úrodu, způsobují nemoci nebo dokonce smrt či vyvolávají zmatek při hospodářských činnostech.
Příslušníci kmene Dobu vnímají okolní svět jako nepřátelský. Život považují za vražedný zápas, ve kterém proti sobě stojí jako nepřátelé na život a na smrt. Dokonce se nebojí jít ani přes mrtvoly. Osvědčenými zbraněmi jsou podezíravost a krutost. Od toho se odvíjí i jejich typické projevy chování jako je naštvanost, mrzutost, hádavost, nedůvěra, smutek, žárlivost, závist, svárlivost a urážky.
Nepřátelské projevy a urážky jsou dokonce prováděny i během pohřební slavnosti, která se koná ve vesnici zesnulého, tedy u jeho příbuzných a známých. V průběhu obřadu jsou postupně pouráženi všichni hosté pocházející z dané vesnice. Jednomu například řeknou:
„Ten, který zemřel, měl mnoho prasat. Ty jich máš málo a nestojí za nic.“
Druhému:
„Ten, který zemřel, uměl dobře vyrábět rybářské sítě. Ty chytáš ryby jak malé dítě.“
A dalšímu třeba:
„Ten, který zemřel, usilovně pěstoval batáty. Domů chodil až za tmy, kdežto ty se doma válíš už v době oběda.“
V případě úmrtí jsou Dobuané nekompromisní. Pokud někomu náhle zemře příbuzný, je automaticky podezřelý ten, který mu byl v době úmrtí na blízku. Tento podezřelý je preventivně otráven, aby ve svém zkázonosném díle nemohl pokračovat.
Ani soužití manželů neprobíhá v příliš příznivějším duchu. Muži ze žárlivosti neustále špehují své ženy a dokonce k tomu ponoukají i své děti. Sami se však oddávají milostným dobrodružstvím a považují to za zcela přirozenou věc.
Svatba je pro Dobuany velice zásadní změnou, která ovlivní jejich další každodenní život. Do manželství mohou vstoupit Dobuané ze stejné lokality, ale nesmí patřit do své susu. Obvykle tak sňatek spojuje dvě znepřátelené vesnice jejichž nevraživost vůči sobě tím nijak neklesá.
První krok k uzavření manželství musí učinit tchýně a to tak, že zabrání mladíkovi, spícímu s její dcerou, odejít z domu. Jednoduše se postaví do dveří a znemožní mladíkovi odchod z domu. Bezprostředně po tomto aktu následuje zasnoubení, které spočívá v tom, že vesničané přijdou k domu ženy, která stojí nehybně ve dveřích. Shromáždí se tam a půl hodiny upřeně sledují mladou dvojici, která sedí na rohoži na zemi. Pak se vesničané rozejdou, čímž je zasnoubení oficiální a budoucí manžel musí brát v potaz nároky vesnice své budoucí manželky.
Nejprve musí založit zahradu o kterou se stará společně se zahradou ve svojí vesnici. Nesmí jíst společně s ostatními a bývá často ponižován. Tato situace může trvat rok nebo i déle. Svatbě předchází přenesení darů do vesnice nevěsty tak, aby kontakt mezi oběma rodinami byl minimální. Pokud k němu dojde, je tento kontakt velice nepřátelský a formální.
Samotný svatební obřad spočívá v tom, že ženich dostane od tchýně sousto jídla, které sama uvařila. A nevěsta naopak zase sní sousto jídla od své budoucí tchýně.
Tím je sňatek právoplatně uzavřený. Manželé spolu žijí pod jednou střechou a své soukromí si přísně střeží. Zajišťují sklizeň sladkých brambor pro obživu svou i jejich dětí každý na své zahradě.
Každý Dobuan je také velmi silně vázán loajalitou ke svému vlastnímu susu, což má za následek, že manželé žijí střídavě rok ve vesnici manžela a rok ve vesnici manželky. Ten z manželů, který zrovna žije ve své vesnici, má její plnou podporu a naopak ten druhý z manželů žije skromně v pozadí a je ve vesnici pouze tolerován a většinou je všemožně ponižován, kárán a vesnice je s ním neustále nespokojená.
Takto ponižovaný a upozaděný manžel či manželka začne žárlit a podezřívat druhého z nevěry. Nechá ho za úplatu sledovat dětmi, které hlásí každé jeho chování. Je-li nevěrou rozhořčen manžel, rozbíjí manželce hrnce. Pokud je to naopak, tak manželka na oplátku ubližuje manželovo psu. K hádkám mezi manželi dochází téměř nepřetržitě. Drsné spory mezi nimi obvykle vyvrcholí odchodem manžela z vesnice, jeho dramatickým pokusem o sebevraždu a návratem domů.
Nejen spory a hádky jsou důvodem k rozvodu, ale také neúroda v partnerovo zahradě, která nebývá absolutně tolerována a vždy vede k hlasitým hádkám a následnému rozvodu.
Každý Dobuan z celého srdce touží po úspěchu a vášnivě zazlívá úspěch druhému člověku. Vychloubání se vlastními úspěchy či dobrou sklizní je však vyloučené. To by mohlo mít fatální dopad díky vlastním, zvláštním a jedinečným kouzlům, které Dobuané téměř nepřetržitě používají.
Domnívat se, že Dobuané nemají žádný systém a neuznávají žádné zákony, je však mylné. Dobuanská společnost je uspořádána do soustředných kruhů a v každém jsou povoleny přesně dané tradiční projevy nepřátelství.
Za dobrého a úspěšného člověka je v dobuanské kultuře považován ten, který dokáže podvést druhého. Kdyby se tento vzor přenesl do naší civilizace, tak je dobrý a úspěšný snad každý druhý.
Zdroje:
Wikipedia.org
Palba.cz
21stoleti.cz
Everyculture.com
